ECLI:CZ:US:2020:4.US.3642.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3642/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele Družstvo věřitelů, sídlem Humenice 31, Horní Stropnice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Drtinou, Ph.D., advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 395/30a, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 5 Tdo 309/2018-145 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. dubna 2017 sp. zn. 4 To 73/2016, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 11. 11. 2019, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv zaručených čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 3. 2016 č. j. 20 T 13/2010-5575 byl jako jeden ze spoluobžalovaných shledán vinným P. B., a to z účastenství na spáchání zvlášť závažného zločinu úvěrového podvodu podle §211 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku ve formě pomoci podle §24 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku, dále ze spáchání zvlášť závažného zločinu zneužití informace a postavení v obchodním styku podle §255 odst. 2 a 4 trestního zákoníku (ve znění účinném do 12. 8. 2017), a ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 a 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009. Protiprávního jednání se dopustil ke škodě obchodní společnosti BOZPOL s.r.o. (dále jen "společnost BOZPOL"). Krajský soud v uvedeném rozsudku mimo jiné uložil B. povinnost nahradit stěžovateli škodu ve výši 15 707 765 Kč s tím, že společnost BOZPOL prostřednictvím správce konkurzní podstaty JUDr. Františka Vavrocha smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 30. 3. 2015 postoupila svou pohledávku za obžalovaným B. ve výši 15 707 765 Kč na obchodní společnost AB zemědělská a lesní, s.r.o. a tato společnost dále pohledávku postoupila na stěžovatele smlouvou ze dne 10. 4. 2015. Právo na náhradu škody společnosti BOZPOL tak přešlo na stěžovatele. Provedeným dokazováním bylo zjištěno, že nárok stěžovatele vznikl v důsledku protiprávního jednání B. tak, jak je toto protiprávní jednání popsáno pod bodem I./D./1.2 výroku rozsudku.
3. K odvolání P. B., dalších spoluobžalovaných a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích rozhodl ve věci vrchní soud napadeným rozsudkem stran B. a stěžovatele tak, že rozsudek krajského soudu zrušil ve výroku o trestu B. a ve výroku o náhradě škody stěžovateli, a znovu rozhodl tak, že uložil B. trest odnětí svobody v trvání pěti let, trest zákazu činnosti a propadnutí majetku, a dále stěžovatele s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Vrchní soud uvedl, že nebylo možné stěžovateli přiznat nárok na náhradu škody s ohledem na to, že jednak byl B. pro skutek pod bodem II./C., kterým byla škoda také způsobena, již dřívějším pravomocným rozsudkem krajského soudu ze dne 14. 5. 2013 sp. zn. 20 T 13/2010 zproštěn obžaloby, a dále proto, že existovaly pochybnosti o nároku stěžovatele, k jejichž odstranění by bylo nutno provádět další dokazování, které by podstatně protáhlo trestní řízení.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu, neboť stěžovatel jako poškozený není osobou oprávněnou k podání dovolání.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Ve velmi podrobně odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že vrchní soud v napadeném rozsudku vyřešil otázku náhrady škody v rozporu s právní úpravou a ústavním pořádkem. Vrchní soud zcela nesprávně uvedl, že právní předchůdce stěžovatele neuplatnil nárok na náhradu škody za skutek uvedený pod bodem 1./D./1, a taktéž nesprávně spatřuje důvod pro nepřiznání nároku na náhradu škody v pouhé skutečnosti, že došlo k postoupení nároku na stěžovatele. Stěžovatel také považuje za protiústavní uložený trest propadnutí majetku B., neboť mj. tím vrchní soud rozhodl proti oprávněnému a zákonem hájenému zájmu stěžovatele a dalších poškozených osob dosáhnout náhrady škody.
6. Pokud jde o napadené usnesení Nejvyššího soudu, byl jím stěžovatel poškozen, jelikož se domnívá, že by měl mít jako poškozený právo podat dovolání proti výroku, který se jej bezprostředně dotýká. Nejvyšší soud se tak měl dovoláním stěžovatele věcně zabývat a rozhodnout v souladu s podaným dovoláním.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Před samotným věcným posouzením ústavní stížnosti, je Ústavní soud povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky posouzení ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou toliko ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 5 Tdo 309/2018-145. Jak plyne z dotčené právní úpravy obsažené v §265d trestního řádu, jakožto i z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, poškozený v trestním řízení nemá právo podat dovolání. Z právě uvedeného plyne, že stěžovatel měl v případě nesouhlasu s rozsudkem vrchního soudu proti němu brojit ústavní stížností již po doručení usnesení vrchního soudu. Právě v tom okamžiku (tj. doručením rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje) mu totiž začala běžet dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.
8. Současně Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzovaném případě nedošlo ze strany vrchního soudu k nesprávnému poučení stěžovatele, že je k podání dovolání oprávněn. Naopak rozsudek vrchního soudu obsahuje správné poučení o dovolání a osobách, které jsou k jeho podání oprávněny a za jakých podmínek. V této věci tudíž nelze uvažovat o aplikaci závěrů uvedených v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 107/09 (všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud posuzoval situaci, kdy byl stěžovatel odvolacím soudem nesprávně poučen o přípustnosti dovolání.
9. V nyní posuzované věci je tak patrné, že ústavní stížnost je vůči napadenému rozsudku vrchního soudu opožděná, neboť byla podána až dne 11. 11. 2019, byť dvouměsíční lhůta k jejímu podání podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, kterou je nutno počítat od doručení usnesení vrchního soudu jako soudu odvolacího, uplynula již v roce 2017.
10. Ústavní stížnost je pak včasná pouze vůči usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2019 č. j. 5 Tdo 309/2018-145. V tomto ohledu ústavní stížnost splňuje i další zákonem stanovené náležitosti. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
11. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky, §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. To znamená, že jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Tento závěr se uplatní i vůči postupu a rozhodování obecných soudů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se obecné soudy dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
12. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
13. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nadto může Ústavní soud přezkoumat toliko z hlediska odepření spravedlnosti, neboť zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. Nebylo možné seznat, že by se při rozhodování o dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dopustil takových pochybení. Nejvyšší soud v odůvodnění svého usnesení uvedl, z jakých důvodů podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl jako podané osobou neoprávněnou, a učinil tak v souladu s právní úpravou i svou ustálenou judikaturou. Ústavní soud takové odůvodnění považuje za ústavně konformní a srozumitelné, a nemá důvod učiněné závěry zpochybňovat. Ostatně ani stěžovatel neuvádí žádné skutečnosti, pro které mělo být jeho dovolání posouzeno jako podané osobou oprávněnou.
14. Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným usnesením nedošlo k tvrzenému zásahu do základních práv stěžovatele.
15. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro její opožděnost a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu