ECLI:CZ:US:2020:4.US.3664.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3664/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatele L. M., zastoupeného Mgr. Janem Hraškem, advokátem, sídlem Revoluční 123/17, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 14. srpna 2019 č. j. 31 To 284/2019-179, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým měla být porušena jeho ústavní práva vyplývající z čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, posoudil, zda jsou splněny procesní podmínky řízení, které stanoví pro řízení o ústavní stížnosti zákon o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost, jinak tyto podmínky splňující, je nepřípustná.
3. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit (věc je pro ně uzavřena). Z výše uvedeného vyplývá, že stanoví-li právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. Princip právního státu takové souběžné rozhodování nepřipouští. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti.
4. Ústavní soud se přitom otázkou subsidiarity ústavní stížnosti k institutu dovolání dle trestního řádu velmi obsáhle zabýval ve stanovisku pléna, kterým byla praxe Ústavního soudu v této oblasti objasněna a sjednocena [srov. stanovisko pléna ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (40/2014 Sb.)]. Zde formuloval právní názor, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nepodá-li stěžovatel v trestním řízení zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na závěry z uvedeného stanoviska lze pro podrobnosti odkázat. Vyplývá z nich, že stěžovatelem podaná ústavní stížnost nesplňuje podmínky přípustnosti uvedené v §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podstatou stěžovatelovy ústavní stížnosti je námitka porušení zásady subsidiarity trestní represe. Porušení uvedené zásady přitom představuje důvod pro kasační zásah Nejvyššího soudu v dovolacím řízení (srov. např. usnesení ze dne 23. 1. 2019 sp. zn. 8 Tdo 1149/2018 nebo ze dne 4. 9. 2018 sp. zn. 7 Tdo 1032/2018). Stěžovatelovo tvrzení o nenaplnění žádného z dovolacích důvodů neodpovídá právnímu stavu. Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny dostupné právní prostředky ochrany ústavních práv.
5. Z výše vyložených důvodů proto Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k důvodnosti ústavní stížnosti, musel předložený návrh odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj