ECLI:CZ:US:2020:4.US.3689.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3689/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Ladislava Militkého, zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou, sídlem Masná 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. srpna 2019 č. j. 30 Cdo 4023/2018-189, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. února 2018 č. j. 25 Co 391, 392/2017-136 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. dubna 2017 č. j. 42 C 125/2015-108 (opraveného usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. srpna 2017 č. j. 42 C 125/2015-120), za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení výše označených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že porušují jeho práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl stěžovatelovu žalobu na zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), stejně tako jako částky 61 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), co do částky 61 000 Kč řízení zastavil (výrok III), stěžovateli uložil zaplatit náhradu nákladů řízení, a to jednak vedlejší účastnici (jako žalované) v částce 1 500 Kč (výrok IV), jednak soudní exekutorce Mgr. Zuzaně Sobíškové, Exekutorský úřad Praha 6 (jako vedlejší účastnici na straně žalované), v částce 33 589,60 Kč (výrok V). Uvedený soud dospěl (mj.) k závěru, že stěžovateli nevzniklo právo na požadované peněžité zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, kterou měl utrpět v důsledku jednání soudní exekutorky dne 20. 2. 2014 při provádění exekuce vedené pod sp. zn. 025 Ex 14655/09, a ani na náhradu majetkové újmy ve výši 61 000 Kč, způsobené údajně neoprávněným zadržováním jeho majetku, neboť nešlo o nesprávný úřední postup podle §1 odst. 1, §13 a 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb.").
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení vedlejší účastnici ve výši 600 Kč a Mgr. Zuzaně Sobíškové ve výši 16 794,80 Kč. Dospěl rovněž k závěru, že dané exekuční řízení bylo vedeno zákonným způsobem, a tudíž k tvrzenému nesprávnému úřednímu postupu nedošlo.
4. Proti tomuto rozsudku stěžovatel brojil dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že zčásti trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.), a že zčásti není přípustné [§237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.].
II.
Stěžovatelova argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl porušení svého práva na "spravedlivý proces" jak Nejvyšším soudem, když jeho dovolání odmítl, tak soudy nižších stupňů. V souvislosti s nimi uvedl, že zamítly jeho návrhy na doplnění dokazování, kterými chtěl prokazovat, že při provádění exekuce dne 20. 2. 2014 byli vykonavatelé soudní exekutorky telefonicky informováni oprávněným, že s ním (tedy stěžovatelem jako povinným) uzavřel dohodu o narovnání a že navrhne zastavení exekuce. Dále stěžovatel poukázal na to, že z důvodu zadržování částky 61 000 Kč soudní exekutorkou nemohl plnit své ostatní platební povinnosti, jež byly předmětem dalších exekučních řízení. Považuje přitom za "nelogické", aby jeho žaloba byla zamítnuta z důvodu neprokázání nesprávného úředního postupu, aniž by bylo k tomu povoleno provedení jím navržených důkazů.
6. V souvislosti s otázkou, zda nesprávný úřední postup představuje nesplnění povinnosti bez výzvy vydat vymožené plnění zpět povinnému v okamžiku, kdy soudní exekutor ví, že oprávněný navrhuje zastavení exekuce, stěžovatel poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2016 sp. zn. 30 Cdo 2082/2015 a tvrdí, že soudní exekutorka zkoušela maximalizovat neexistující náklady exekuce na jeho úkor a teprve soud tomu zamezil. Rozhodnutí o nákladech exekuce byla nezákonná a soudní exekutorka mu bezprávně 3 roky (od 2/2014 do 1/2017) zadržovala jeho peníze, neboť oprávněný dne 20. 2. 2014 telefonicky soudní exekutorce potvrdil, že došlo k uzavření dohody o narovnání.
7. Uvedeného dne, jak již bylo zmíněno, mělo dojít k nesprávnému úřednímu postupu dle stěžovatele i v tom ohledu, že byl donucen uhradit 41 000 Kč za neexistující náklady exekuce pod pohrůžkou odvezení zařízení domácnosti, kde pobývala i jeho dcera s nezletilými dětmi. To se odehrávalo veřejně a hlučně, čímž byl v obci V. dotčen na své pověsti.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet mj. z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě vyjadřuje nesouhlas se závěrem obecných soudů, že jím označený postup soudní exekutorky v příslušném exekučním řízení představuje tzv. nesprávný úřední postup podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. Jak patrno z napadených rozsudků, soudy nižších stupňů se otázkou, zda v dané věci skutečně šlo o nesprávný úřední postup, zabývaly, a také zdůvodnily, proč stěžovateli v tomto ohledu nepřisvědčily.
11. Poukazuje-li stěžovatel na to, že tyto soudy pominuly jím navržené důkazy, Ústavní soud připomíná, že sám v ústavní stížnosti zmiňuje důvody, na základě kterých byly jeho důkazní návrhy zamítnuty (tedy že provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné, neboť skutkový stav byl zjištěn v dostatečném rozsahu), takže o případ tzv. opomenutých důkazů nejde. Je přitom zcela zřejmé, že s ohledem na obecnými soudy zastávaný právní názor nemohlo jít o důkazy relevantní. Skutečnosti pak neodpovídá ani stěžovatelovo tvrzení, že jím podaná žaloba byla zamítnuta z důvodu neprokázání nesprávného úředního postupu. Z rozsudku odvolacího soudu totiž plyne, že jednání (opomenutí) soudní exekutorky, v němž stěžovatel spatřoval tzv. nesprávný úřední postup, takto kvalifikovat nebylo možné, a proto bylo třeba žalobu zamítnout (důvodem jejího zamítnutí tedy nebylo, že by stěžovatel neunesl své důkazní břemeno). Stěžovatel argumentuje i rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2082/2015, aniž by ovšem jakkoliv reagoval na právní úvahu tohoto soudu, dle níž šlo o poukaz nepřípadný. Za této situace nelze nic vytknout ani Nejvyššímu soudu.
12. Nezbývá proto než konstatovat, že obecné soudy stěžovatelovu žalobu řádně (stanoveným postupem) projednaly, rozhodly o ní a své rozhodnutí dostatečně (přezkoumatelným způsobem) odůvodnily, čímž svým povinnostem, jde-li o ústavněprávní požadavek řádného procesu, učinily zadost; stěžovatelovy námitky případné věcné nesprávnosti jimi vydaných rozhodnutí opodstatněnost ústavní stížnosti zásadně založit nemohou, neboť ta není - z důvodů výše uvedených - referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
13. S ohledem na to, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu