ECLI:CZ:US:2020:4.US.3719.18.1
sp. zn. IV. ÚS 3719/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou, sídlem Opletalova 608/2, Havířov - Šumbark, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. srpna 2018 č. j. 4 To 213/2018-31 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 28. června 2018 sp. zn. 0 PP 201/2018-20, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 11. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Ostravě (dále jen "okresní soud") z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu, který mu byl uložen trestním příkazem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 9. 4. 2014 sp. zn. 3 T 47/2014, rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 6. 2013 sp. zn. 3 T 199/2012 a rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 24. 11. 2015 sp. zn. 4 Tm 5/2015, kdy počátek výkonu trestu byl stanoven na 15. 12. 2015 a konec na 27. 11. 2018. Uvedenou žádost stěžovatele o podmíněné propuštění okresní soud napadeným usnesením zamítl. Okresní soud po přezkoumání návrhu a provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Zákonnou podmínku pro podmíněné propuštění stanovenou §88 odst. 1 trestního zákoníku spočívající v řádném chování a plnění povinností v rámci výkonu trestu odnětí svobody shledal okresní soud za splněnou. Stěžovatel je pracovně zařazen, zapojil se do brigádnické činnosti při pravidelných úklidech ložnice a společných prostor, byl třikrát kázeňsky odměněn za brigádnickou činnost a příkladné plnění pracovních povinností, kázeňsky trestán nebyl, průběžně plnil stanovený program zacházení a věznice dospěla k závěru, že si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění. Okresní soud však shledal, že nebyla splněna zákonná podmínka pro podmíněné propuštění spočívající v předpokladu vedení řádného života. Stěžovatel byl celkem jedenáctkrát soudně trestán (od roku 1997 do roku 2015), a to za majetkovou trestnou činnost a trestnou činnost výtržného charakteru, jde o recidivistu. Stěžovatel se nachází ve výkonu trestu odnětí svobody podruhé a již na něj v roce 2005 bylo působeno dobrodiní podmíněného propuštění. Ve stanovené zkušební době se osvědčil, avšak za dalších osm měsíců se opětovně dopustil trestné činnosti. Opakovaně mu byl ukládán podmíněný trest odnětí svobody, který byl pro neplnění podmínek ve zkušební době přeměněn na trest nepodmíněný, podobně mu byl přeměněn trest domácího vězení. Orgány činné v trestním řízení stěžovateli opakovaně dávaly možnost k tomu, aby vedl řádný život, a stěžovatel této možnosti nevyužil. Okresní soud vzal v úvahu také hodnocení osobnosti stěžovatele vypracované věznicí, kdy jde o jedince s asociálními postoji, při uspokojování svých potřeb neváhá překračovat zákonné hranice, k životním povinnostem má laxní přístup, chybí mu snaživost. Odsouzený nedoložil možnost ubytování v případě podmíněného propuštění, v jeho prospěch naopak hovoří, že doložil možnost zaměstnání v případě podmíněného propuštění. Okresní soud neshledal odůvodněným tvrzení, že stěžovatele v domácnosti potřebuje jeho manželka R. P. pro své zdravotní potíže, když uvedla, že měla být hospitalizována a navzdory tomu byla přítomna u veřejného zasedání, v němž se o žádosti o podmíněné propuštění rozhodovalo. Okresní soud hodnotil více než dvacet let trvající kriminální dráhu stěžovatele, který je speciálním recidivistou, což výrazně komplikuje jeho podmíněné propuštění. Dále jsou podstatné výše popsané osobnostní rysy stěžovatele. Usnesení okresního soudu není v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2201/16 (N 4/84 SbNU 69), neboť soud nehodnotil toliko trestní minulost odsouzeného, ale i další skutečnosti, především osobnost stěžovatele se zaměřením do budoucna.
3. Krajský soud přezkoumal usnesení okresního soudu a stížnost stěžovatele proti němu zamítl. Dle krajského soudu je možno plně odkázat na usnesení okresního soudu, když okresním soudem podrobně rozvedené skutečnosti plně korespondují s obsahem předloženého spisu, okresní soud postupoval procesně správně a dále se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. Ze třech zákonných podmínek pro podmíněné propuštění okresní soud správně shledal splnění pouze dvou, a to vykonání alespoň poloviny uloženého trestu a stěžovatelovo polepšení, které prokázal svým chováním a plněním svých povinností ve výkonu trestu. Polepšení stěžovatele je dokazováno pozitivním hodnocením věznice. Krajský soud má však za to, že polepšení je u stěžovatele dáno pouze v užším slova smyslu, tedy bezproblémovým výkonem trestu. O polepšení ve formě skutečné vnitřní proměny osobnosti lze mít s ohledem na přetrvávající negativní osobnostní rysy stěžovatele značné pochybnosti. Stěžejní však je, že u stěžovatele nelze shledat splnění posledního zákonného předpokladu pro podmíněné propuštění, a to důvodné očekávání vedení řádného života. Stěžovatel má v opisu z evidence rejstříku trestů celkem 11 záznamů a opakovaně nevyužil poskytnutých šancí ve formě trestů nespojených s přímým odnětím svobody. Jeho trestní minulost, přístup k jednotlivým trestům a opakovaně nevyužité šance nápravy představují důležité faktory v rámci rozhodování o podmíněném propuštění, avšak hodnocení splnění důvodného očekávání vedení řádného života nemůže být založeno pouze na trestní minulosti stěžovatele. Okresní soud proto správně poukázal na kriminologické aspekty, speciální recidivu a osobnostní profil stěžovatele. Dle sdělení věznice jde o jedince s antisociálními postoji, který při uspokojování svých potřeb neváhá překračovat zákonné hranice, k životním povinnostem má laxní přístup a jde o konzumně zaměřenou osobnost. Krajský soud dodává, že pokud se stěžovatel nezbavil ve výkonu trestu těch charakterových rysů a špatných návyků, které jej vedly k trestné činnosti, respektive k ní přispěly, ani funkční zázemí (bydlení, zaměstnání) nepředstavuje dostatečnou záruku vedení řádného života. Stěžovatel obsáhle argumentoval nutností pečovat o rodinu, respektive o nezletilé děti, pročež je nutno připomenout, že naposledy byl za trestnou činnost odsouzen spolu se svými dvěma nezletilými syny.
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že okresní soud kladl velký důraz na závěry týkající se osobnosti stěžovatele vypracované věznicí, přestože takové obecné závěry mohou věznice přiřadit ke každému odsouzenému a tím i vyloučit, že by odsouzený žadatel byl podmíněně propuštěn, zejména jde-li o sociálně slabé žadatele. Naopak okresní soud jako málo významné vyhodnotil skutečnosti, že stěžovatel se ve výkonu trestu slušně choval, byly mu uděleny kázeňské odměny a naopak nebyl kázeňsky trestán, že je pracovně zařazen a celkově si vytváří podmínky pro podmíněné propuštění. Obecné soudy uvádí, že nezpochybňují nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16, přesto z trestní minulosti stěžovatele vychází. Dále stěžovatel namítá, že není zřejmé, z čeho konkrétně věznice, případně soudy usuzují, že se stěžovatel nezbavil svých charakterových rysů a špatných návyků. Soudy měly prokázat větší míru velkorysosti při posouzení toho, že nezletilým dětem stěžovatele měla být dána možnost opět žít s oběma rodiči.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení
6. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
7. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
8. Po seznámení se s napadenými rozhodnutími a s vyžádaným spisem Ústavní soud zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel brojí proti usnesením obecných soudů v řízení o jeho žádosti o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, přičemž Ústavní soud opakovaně konstatoval, že neexistuje ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Posouzení splnění zákonných podmínek pro něj je věcí soudcovské úvahy. Je tedy na obecných soudech, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Ústavní soud zásadně respektuje takové nezávislé rozhodnutí obecných soudů, nicméně je povolán zasáhnout, pokud výklad obecných soudů je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tak vybočuje ze zásad spravedlivého procesu a je projevem svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2201/16, nález ze dne 1. 12. 2005 sp. zn. II. ÚS 715/04 (N 219/39 SbNU 323) či usnesení ze dne 16. 4. 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 (U 10/53 SbNU 863)].
9. Podmíněné propuštění je podle trestního zákoníku spojeno s třemi kumulativními podmínkami, přičemž stěžovatel dle závěrů obecných soudů naplnil pouze dvě z nich, a to podmínku výkonu stanovené délky trestu a prokázání polepšení ve výkonu trestu. Stěžovatel má za to, že obecné soudy nesprávně vyhodnotily nesplnění třetí podmínky spočívající v očekávání vedení řádného života v budoucnu a brojí proti hodnocení jeho osoby vypracovanému věznicí, když takové obecné závěry mohou věznice přiřadit ke každému odsouzenému. Touto námitkou však stěžovatel obecně brojí proti hodnocení věznic, avšak nijak neuvádí, jak je v jeho případě hodnocení věznice mylné. Nadto třeba poukázat na skutečnost, že vychovatel věznice byl vyslechnut ve veřejném zasedání, v rámci něhož bylo rozhodováno o žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění, přičemž vychovatel explicitně odkázal na hodnocení věznice a stěžovatel ani jeho obhájkyně dle protokolu obsaženého ve spise dané hodnocení věznice nijak nerozporovali.
10. S námitkou stěžovatele, že soudy nedostatečně hodnotily pozitivní polepšení stěžovatele, se nelze ztotožnit, když právě tyto skutečnosti okresní soud explicitně v odůvodnění rozhodnutí uvedl a na nich založil závěr, že stěžovatel svým chováním prokázal polepšení. Tento dílčí závěr však nemá vliv na správnost dalšího dílčího závěru, že nedošlo ke splnění podmínky třetí spočívající v očekávání vedení řádného života.
11. K námitce stěžovatele, že soudy konstatovaly, že nerozhodují v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2201/16 a přesto vyšly při hodnocení splnění třetí podmínky pro podmíněné propuštění z trestní minulosti stěžovatele, je nutno uvést, že judikatura Ústavního soudu nezakazuje hodnocení trestní minulosti stěžovatele zcela, ale pouze zapovídá hodnocení této skutečnosti jako jediného faktoru pro učinění závěru, zda je naplněn požadavek očekávání vedení řádného života, neboť pak by u některých odsouzených byla možnost podmíněného propuštění a priori vyloučena (srov. nález ze dne 28. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 482/18: "Ačkoli při rozhodování soudů o podmíněném propuštění mají okolnosti vztahující se k trestní minulosti odsouzeného jistě své místo a nelze od nich zcela odhlížet, není přípustné založit rozhodnutí soudu výlučně či primárně na okolnostech, které se projevily již dříve v jiném trestním rozhodnutí o odsouzeném."). K takovému pochybení zde však nedošlo, neboť soudy nad rámec trestní minulosti stěžovatele, která nepochybně je významným faktorem, hodnotily osobnostní profil stěžovatele a jeho chování ve výkonu trestu, kterým dle krajského soudu neprokázal skutečné polepšení ve smyslu skutečné vnitřní proměny osobnosti.
12. Ve srovnání s výše citovanými rozhodnutími Ústavního soudu, v nichž byl shledán zásah do základních práv stěžovatelů v souvislosti s rozhodováním o podmíněném propuštění a došlo tak ke kasaci usnesení obecných soudů, lze shrnout, že v nyní posuzovaném řízení nedošlo k učinění závěru o nesplnění třetí zákonné podmínky pro podmíněné propuštění výlučně na základě trestní minulosti stěžovatele. Okresní ani krajský soud nijak nevyloučily možnost podmíněného propuštění stěžovatele na základě okolností, které by odsouzený nemohl změnit, tj. čistě na základě skutečností plynoucích z jeho (trestní) minulosti, a současně napadená usnesení nejsou zatížena ani jinými vadami, které by měly za následek zásah do základních práv stěžovatele.
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavřel, že obecné soudy rozhodly v souladu se zákonem, svá rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnily a napadenými usneseními nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 39 Listiny, ani do jiných ústavně zaručených základních práv či svobod.
14. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu