ECLI:CZ:US:2020:4.US.3726.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3726/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky Boženy Pexové, zastoupené Mgr. Janem Zelenkou, advokátem se sídlem Velké náměstí 27/19, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. srpna 2019, č. j. 7 Co 980/2019, a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 15. 3. 2019, č. j. 7 C 73/2018-98, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek Zátavské nábřeží čp. 315 v Písku, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených v čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 4 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Písku výrokem I. napadeného rozsudku uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 28 428 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. napadeného rozsudku bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě vedlejšího účastníka o zaplacení částky 28 428 Kč s příslušenstvím, která představovala dluh stěžovatelky na úhradách spojených s vlastnictvím bytové jednotky (příspěvky na správu domu a pozemku, měsíční zálohy na úhradu za plnění spojená nebo související s užíváním bytové jednotky). Okresní soud v Písku dospěl ke skutkovým závěrům o existenci dluhu stěžovatelky za určené období (platby související s vlastnictvím bytu za měsíc 05/2017?03/2018, nedoplatek za rok 2016 a 2017 a zálohy na služby za měsíce 04?08/2018), následně zkoumal případný zánik žalobou uplatňované pohledávky v důsledku úkonu započtení, který provedla stěžovatelka dopisem ze dne 9. 5. 2017, když tvrdila, že v roce 2005 jí vznikl přeplatek ve výši 19 537 Kč. Přihlédl přitom k námitce promlčení, kterou vznesl vedlejší účastník, který rovněž existenci pohledávky stěžovatelky popřel. Dospěl k závěru, že k zániku žalobou uplatněné pohledávky v důsledku započtení nedošlo, protože údajná pohledávka stěžovatelky namítaná k započtení se promlčela nejpozději v roce 2009, tj. před vznikem pohledávek, které jsou předmětem řízení. Pohledávku stěžovatelky posoudil v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, který nepřipouští započtení u pohledávek promlčených ani v rámci obrany proti právu uplatňovanému druhou stranou. Pohledávka stěžovatelky za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, vznikla a byla i promlčena, na rozdíl od žalobou uplatňované pohledávky vedlejšího účastníka, která vznikla za účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"). Z tohoto důvodu nepřichází v úvahu použití §617 občanského zákoníku, který umožňuje započtení promlčených pohledávek.
3. Krajský soud v Českých Budějovicích k odvolání stěžovatelky výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ve věci samé dospěl shodně jako soud prvního stupně k závěru, že pohledávka stěžovatelky je promlčená s odkazem §3036 občanského zákoníku ve spojení s §107 odst. 1 a 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník.
4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti poukazuje na okolnosti, které provázely vznik její pohledávky, kdy opakovaně pohledávku u vedlejšího účastníka upomínala, řešila ji na shromáždění vlastníků, kde byla ubezpečena, že jí bude přeplatek vrácen. Až poté, co k nápravě nedošlo, uplatnila svůj nárok započtením proti pohledávkám vedlejšího účastníka v následujících letech.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nevzaly v úvahu rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, když měly posoudit námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem jako nemravnou a poskytnout stěžovatelčině právu ochranu, neboť s ohledem na specifickou situaci a nenaplněné sliby vedlejšího účastníka byla nucena k uplatnění svého práva až úkonem započtení.
II.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
III.
7. Ústavní soud opakovaně v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti.
8. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavního práva náleží obecným soudům, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud je povolán toliko k přezkumu ústavněprávních principů, tj. toho, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem libovůle nebo svévole. Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).
9. V posuzované věci po přezkoumání ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu Okresního soudu v Písku sp. zn. 7 C 73/2008, Ústavní soud neshledal taková pochybení, která by odůvodňovala jeho zásah. Dospěl tedy k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ? viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
10. Posouzení toho, zda je konkrétní právo promlčeno, je výkladem podústavního práva, který Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. Obecné soudy se otázkou promlčení pohledávky stěžovatelky zabývaly dostatečně (viz str. 7 rozsudku okresního soudu, str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Pohledávku stěžovatelky z titulu bezdůvodného obohacení (které mělo vzniknout přeplatkem za služby související s užíváním bytové jednotky za rok 2005 a o němž se musela dozvědět nejpozději poté, co přijala přeplatek vyúčtování za rok 2005, tj. 21. 4. 2006) shledaly za promlčenou nejpozději v roce 2009.
11. Stejně tak se obecné soudy patřičně vypořádaly i s úkonem započtení, který provedla stěžovatelka vůči žalobou uplatněné pohledávce vedlejšího účastníka. K aplikaci §617 občanského zákoníku, jehož se stěžovatelka domáhala a který umožňuje započtení i promlčené pohledávky za splnění v zákoně uvedených předpokladů, se vyjádřil krajský soud, když vysvětlil s odkazem na §3028 odst. 3 občanského zákoníku, že závazkový vztah z bezdůvodného obohacení, které vzniklo za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, se řídí tímto zákonem, stejně tak jako započtení pohledávky z tohoto závazkového vztahu. Z časového hlediska se pohledávky stěžovatelky (z roku 2006) a žalobou uplatněná pohledávka vedlejšího účastníka (z roku 2017, 2018) nesetkaly. V době splatnosti pohledávky vedlejšího účastníka tak byla údajná pohledávka stěžovatelky (jež měla být započtena) promlčena.
12. Namítá-li stěžovatelka, že se obecné soudy nevypořádaly s rozporem vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, Ústavní soud po prostudování spisu okresního soudu konstatuje, že tuto námitku vznesla stěžovatelka až v ústavní stížnosti a před obecnými soudy ji vůbec neuplatnila. Ústavní soud ve své judikatuře zdůrazňuje, že námitky, které stěžovatel neuplatnil již před obecnými soudy, ačkoliv tak mohl učinit, Ústavní soud - v souladu se zásadou subsidiarity ústavní stížnosti a zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů - považuje za nepřípustné v materiálním smyslu a nemůže se jimi věcně zabývat [viz např. nález sp. zn. II. Ú S 3383/14 ze dne 6. 9. 2016 (N 163/82 SbNU 565), nález sp. zn. III. ÚS 1047/16 ze dne 20. 12. 2016 (N 249/83 SbNU 885)]. Proto Ústavní soud s odkazem na shora uvedené principy tuto námitku považuje za materiálně nepřípustnou a nemohl se jí tudíž věcně zabývat.
13. Lze tedy shrnout, že obecné soudy svá rozhodnutí řádně odůvodnily, právní závěry odpovídají zjištěnému skutkovému stavu. Úvahy soudů jsou srozumitelné, přiměřené a ústavně souladné. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. února 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu