ECLI:CZ:US:2020:4.US.3837.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3837/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Dany Pilarové, zastoupené JUDr. Jarmilou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Havlíčkova 2921/22, Prostějov, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. září 2019 č. j. 74 Co 206/2018-124 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 5. září 2016 č. j. 9 C 289/2015-85, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Prostějově, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a listin k ní připojených se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 9. 2016 č. j. 9 C 289/2015-85 bylo stěžovatelce uloženo, aby zaplatila žalobci částku 21 613,13 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 4 296,46 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 900,47 Kč, zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 21 613,13 Kč od 2. 5. 2015 do zaplacení a úrok ve výši 23,88 % ročně z částky 21 613,13 od 2. 5. 2015 do zaplacení (I. výrok) a nahradila náklady prvostupňového řízení ve výši 865 Kč (II. výrok).
3. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") o odvolání stěžovatelky i žalobce rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2019 č. j. 74 Co 206/2018-124 tak, že rozsudek okresního soudu potvrdil (I. výrok) a změnil jej ve věci náhrady nákladů řízení (II. výrok) a stěžovatelce uložil zaplatit žalobci částku 5 075,80 Kč. Dále pak krajský soud uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 4 331,80 Kč (III. výrok).
4. Porušení svých výše uvedených ústavně zaručených práv dovozuje stěžovatelka ze skutečnosti, že soudy nesprávně hodnotily její tvrzení, nezabývaly se podrobně argumenty, které uváděla a nevypořádaly se řádně s její obranou (neplatnost smlouvy, nepřijetí částečného plnění, zdanění odkoupené pohledávky). Poukazovala na ustanovení zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o spotřebitelském úvěru"), a ustanovení §37 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., tehdy platného občanského zákoníku, dle kterého je smlouva neplatná pro nemožnost plnění. Z toho důvodu také zpochybnila přiznané příslušenství žalované částky. Smlouvu stěžovatelka podepsala, aniž ji četla. Tvrdila, že pracovnice České spořitelny, a.s., uvedla do smlouvy nepravdivé údaje o jejích příjmech, přestože věděla, že stěžovatelka nepracuje a je ve špatné sociální situaci (bankovní účet měla u České spořitelny, a.s.). Dále uvedla, že krajský soud nesprávně rozhodl o nákladech řízení, když jí uložil uhradit žalobci vyšší částku, a to za řízení u okresního soudu 5 075,80 Kč a za odvolací řízení 4 331 Kč, což je v rozporu se zvláštním právním předpisem (§14b advokátního tarifu). Zpochybnila výklad krajského soudu k aplikaci §150 občanského soudního řádu, které podmiňoval žádostí o osvobození od soudních poplatků dle §138 občanského soudního řádu.
5. Stěžovatelka spatřuje zásah do práva na spravedlivý proces v tom, že soudy ji uložily povinnost nahradit žalobci poskytnutý úvěr, přestože se jedná o daňově odepsanou pohledávku, která byla převedena na žalobce. Uvedla, že uvedené rozsudky jsou nemorální, nespravedlivé a podporují obchod s chudobou. Postupem soudů v této věci byla stěžovatelka zkrácena na svých ústavně zaručených právech, proto stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
6. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Obecným soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
8. Ústavní soud zdůraznil, že za účelně vynaložené náklady dle §142 odst. 1 občanského soudního řádu lze považovat toliko takové náklady, které musela procesní strana nezbytně vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené subjektivní právo u soudu (nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61), bod 23). Účelnost vynaložených nákladů přitom slouží jako "záštita před zneužitím práva na náhradu nákladů vzniklých v průběhu soudního řízení" (nález ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. I. ÚS 585/17, bod 20).
9. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry obecných soudů. Argumentace stěžovatelky však postrádá ústavněprávní rozměr a není ničím jiným než jejím nesouhlasem se závěrem soudů, založeném na aplikaci podústavního práva. V kontextu dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny [srov. např. nález ze dne 10. 10. 2002 sp. zn. III. ÚS 173/02 (N 127/28 SbNU 95); nález ze dne 23. 10. 2018 sp. zn. III. ÚS 1329/18].
10. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává a je nesporné, že předmětná smlouva o úvěru České spořitelny, a.s. ze dne 3. 6. 2008 s formou čerpání prostřednictvím kreditní karty, s úvěrovým limitem 20 000 Kč, byla na žádost stěžovatelky řádně uzavřena. Stěžovatelka v žádosti o poskytnutí úvěru uvedla, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost a má příjem 30 000 Kč, proto bylo rozhodnuto o poskytnutí úvěru formou kreditní karty. Úvěr měl být splácen v pravidelných měsíčních splátkách 697 Kč s datem čerpání nejpozději od 18. 6. 2008 se splatností do 20. 10. 2011, s úrokovou sazbou 19,80%. Současně bylo prokázáno, že stěžovatelka jako nedílnou součást smlouvy převzala i obchodní podmínky. Vzhledem k tomu, že dlužná částka nebyla stěžovatelkou řádně hrazena, byl celý zůstatek úvěru splatný ke dni 13. 10. 2014 ve výši 21 613,13 Kč převeden na evidenční dluh pohledávek z nepovoleného debetního zůstatku v souladu se smlouvou. Dále bylo vyčísleno příslušenství nesplaceného úvěru. Výzvou ze dne 14. 10. 2014 byla stěžovatelka řádně informována o výši dluhu, smluvních úroků a úroků z prodlení, ale dluh nezaplatila. V soudním řízení bylo osvědčeno, že žalobce (JUSTRINON MANAGEMENT, a.s., je nástupcem České spořitelny, a.s.) je aktivně legitimován k podání žaloby. Stěžovatelka byla informována o postoupení pohledávky a opakovaně vyzvána k úhradě dlužné částky.
11. Ústavní soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky, že úvěrová smlouva je neplatná pro porušení povinností Českou spořitelnou, a.s., stanovených zákonem o spotřebitelském úvěru (účinného od 1. 1. 2011 do 30. 11. 2016) při poskytování spotřebitelských úvěrů. Dle §9 zákona o spotřebitelském úvěru byla nově zavedena povinnost věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, v předchozí právní úpravě tato povinnost stanovena nebyla. Soudy aplikovaly adekvátní právo a jeho použití náležitě odůvodnily. Stěžejní námitky stěžovatelky týkající se neplatnosti smlouvy z důvodu uvedení v omyl zneužitím postavení žalobce, a to i přesto, že původní věřitel znal osobní a majetkové poměry stěžovatelky, neobstojí. Z žádosti o poskytnutí úvěrového produktu bylo osvědčeno, že prohlášení stěžovatelky, že je svobodná, nemá vyživovací povinnost a má příjem 30 000 Kč, neodpovídalo pravdě. V důsledku nepravdivých údajů byla žádost vyhodnocena kladně a stěžovatelce byl úvěr poskytnut. Byla to tedy stěžovatelka, která uvedla právního předchůdce žalobce v omyl. Stěžovatelka kreditní kartu používala a sjednaný úvěr nesplácela, pokud navrhla České spořitelně, a.s., splátky dluhu, jedná se o pouhý příslib nikoli platbu, žádný doklad o provedené úhradě dlužné částky nepředložila. Stěžovatelka se ocitla v prodlení s úhradou dlužné částky, proto okresní soud rozhodl, že žalobce má nárok na zaplacení jistiny dluhu a dospělého příslušenství a zákonného úroku z prodlení. Krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil výrokem I. ve věci samé jako věcně správné.
12. Z obsahu odůvodnění rozsudku Krajského soudu vyplynulo, že k odvolání žalobce změnil výrok II. rozhodnutí ve věci nákladů řízení před okresním soudem. Neshledal, že byly dány důvody hodné zvláštního zřetele, které by mohly vést k výjimečnému nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci (§150 občanského soudního řádu). Náklady žalobce shledal krajský soud účelnými pro uplatňování práva v řízení před okresním soudem a výše nákladů je úměrná k žalobou vymáhané částce. Žalobci přiznal náhradu zaplaceného soudního poplatku ve výši 865 Kč a náhradu odměny advokáta, aplikoval relevantní právní ustanovení [§7, §11 odst. 1 písm. g), §14b odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytnutí právních služeb (advokátní tarif)]. Ve věci řízení před krajským soudem rozhodl dle §142 odst. 1 ve spojení s §224 občanského soudního řádu, protože v řízení o odvolání byl zcela úspěšný žalobce. Krajský soud výrokem III. přiznal žalobci správně náhradu nákladů odvolacího řízení a své závěry řádně odůvodnil dle §157 občanského soudního řádu, proto v podrobnostech lze odkázat na jeho odůvodnění (rozsudek odst. 22-23).
13. Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí vytyčené judikaturou Ústavního soudu a platnými právními předpisy. Ústavní soud ve své judikatuře dovodil, že pokud je aplikace ustanovení o náhradě nákladů řízení ze strany obecných soudů projevem libovůle, svévole nebo je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, dochází k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny [viz např. nález ze dne 30. 10. 2014 sp. zn. II. ÚS 2417/13 (N 199/75 SbNU 239), bod 20; nález ze dne 13. 10. 2015 sp. zn. III. ÚS 411/15 (N 186/79 SbNU 111), bod 18]. Ústavní soud ve věci stěžovatelky neshledal porušení namítaných ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 a čl. 37 Listiny.
14. Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu