ECLI:CZ:US:2020:4.US.397.20.1
sp. zn. IV. ÚS 397/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. října 2019 č. j. 91 Co 281/2019-146, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na ochranu "majetkové sféry" zaručené čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na pokojné užívání vlastnictví (sc. - majetku) zaručené čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod ve spojení s právem na projednání věci soudem podle čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i právem na "spravedlivý proces" podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a na účinný právní prostředek nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 14. 12. 2018 č. j. 52 C 47/2016-122 byla stěžovateli (jako žalovanému) uložena povinnost uhradit vedlejšímu účastníkovi (jako žalobci) částku 34 642 Kč (výrok I), co do úroku z prodlení z částky 31 630 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení byla žaloba vedlejšího účastníka zamítnuta (výrok II), stěžovateli bylo uloženo zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi ve výši 26 933 Kč (výrok III) a České republice ve výši 16 058 Kč (výrok IV). Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatel za rok 2014 neuhradil nic do fondu oprav podle usnesení shromáždění vlastníků bytových jednotek dne 11. 6. 2009, a ani na zálohách na služby spojené s užíváním bytu. Proto je povinen uhradit vedlejší účastnici částku 21 120 Kč a 10 472,52 Kč a dále úrok z prodlení v kapitalizované výši 3 012 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu ve výroku I změnil tak, že žalobu co do částky 2 290,06 Kč zamítl, jinak jej potvrdil, dále pak uložil stěžovateli zaplatit na náhradě nákladů řízení vedlejšímu účastníkovi částku 25 570 Kč a České republice náhradu nákladů státu ve výši 14 934 Kč, dále pak uložil vedlejšímu účastníkovi, aby zaplatit České republice náhradu nákladů státu ve výši 1 124 Kč. Ztotožnil se s názorem obvodního soudu, pouze pro nesprávnost vyúčtování spotřeby vody a příspěvku na správu domu a pozemku částku přiznanou vedlejšímu účastníkovi obvodním soudem adekvátně snížil.
II.
Stěžovatelova argumentace
4. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že v řízení uplatnil námitku, že významná část prostředků na správu domu a pozemku (tzv. fond oprav) byla vynaložena na přestavbu prádelny na bytovou jednotku č. X, která je v "osobním" vlastnictví, jakož i na výtah a šachtu výtahu, které jsou též v osobním vlastnictví podle smluvních ujednání mezi vlastníkem této bytové jednotky a městskou částí Praha 7, podle nichž vlastník spolu s prádelnou odkoupil i projektovou dokumentaci na stavbu výtahu a šachty a zavázal se zaplatit náklady na jejich výstavbu. Příspěvky do fondu oprav tak odporují účelovému určení uvedeného fondu, neboť jsou užívány k zaplacení investic do majetku jiného. K vynaložení prostředků došlo při tzv. revitalizaci v letech 2011 a 2012, kdy do projektové dokumentace byla zahrnuta i projektová dokumentace uvedené stavby. Celá revitalizace byla zaplacena z úvěru přesahujícího 12 milionů korun s dobou splácení delší než 20 let, která je prováděna z fondu oprav, přičemž přibližně 95 % příspěvků je použito na splácení úvěru. Tím se podstatně změnila povaha a účel fondu, což nekoresponduje s účelem plynoucím z §1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dříve §9 odst. 1 zákona č. 22/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění pozdějších předpisů), a změnila se i povaha (účel) plateb do tohoto fondu.
5. Obvodnímu soudu stěžovatel vytýká, že jeho námitky a jím navržené důkazy pominul. Konkrétně tak nechal vypracovat znalecký posudek, podle kterého prostředky vedlejšího účastníka nebyly využity na stavbu bytu č. X. Související otázkou stavby výtahu a výtahové šachty se nezabýval a placení investic do osobního majetku se do jeho meritorního rozhodování nijak nepromítlo. Tohoto postupu obvodního soudu se držel i městský soud, jak patrno z bodu 18 napadeného rozsudku. Tomu však odporuje bod 19 odůvodnění, v němž uvedený městský soud úvahu o nadbytečnosti dalšího dokazování neopírá o jistotu, že soudní přezkum, opřený o zjištění znalce, který žádné závady neshledal, je úplný, nýbrž jej (stěžovatele) odkazuje na rozhodování statutárních orgánů vedlejšího účastníka, jejichž přezkumu se údajně může domoci jinými zákonnými prostředky. Není zde tudíž jistota, že tuto otázku posoudil úplně a že "své rozhodnutí nezatížil právní vadou spočívající v neúplnosti skutkových zjištění významných z hlediska závažnosti vznesených námitek".
6. Stanovisko městského soudu považuje stěžovatel za nesprávné, neboť stavba bytu č. 48 a dalších soukromých záležitostí z fondu oprav nemůže být věcí rozhodování vedlejšího účastníka a jeho statutárních orgánů, protože vybočuje z jeho působnosti, navíc tato záležitost nebyla předmětem žádného rozhodnutí, také přezkum rozhodování o nakládání s jeho prostředky právní řád nezná a městský soud na podporu svého tvrzení žádný předpis neuvádí. Přezkum rozhodnutí shromáždění vlastníků je podmíněn důležitým důvodem (§1209 odst. 1 občanského zákoníku), dříve muselo jít o "důležitou záležitost" (§11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů), což platby do fondu oprav dle judikatury Nejvyššího soudu nejsou (např. rozsudek ze dne 12. 7. 2016 sp. zn. 26 Cdo 5024/2015), navíc na soud se lze obrátit ve lhůtě 3 měsíců od rozhodnutí, což v dané věci nebylo možné, protože v době, kdy se rozhodovalo o fondu oprav, jeho užití pro soukromé účely nenastalo.
7. Stěžovatel dále upozorňuje, že neměl možnost se bránit "proti vylíčenému způsobení škody" spočívající v tom, že musí splácet investici do cizího majetku a že není možná reparace škod, které vznikají v budoucnu. Oproti tomu městský soud uznáním nároku vedlejšího účastníka vytvořil do budoucna judikaturní pravidlo zavazující jeho i soudy nižšího stupně a tím "legalizoval" danou činnost ohledně fondu oprav. Upozorňuje i na rozpor, kdy proti nadměrnému zvýšení platby do fondu oprav je vlastník chráněn, ale proti daleko závažnějšímu zásahu, kdy se promění povaha (účel) fondu oprav (viz výše), chráněn není. S poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2019 č. j. 4 Tdo 787/2019, v němž se má vyjadřovat nesouhlas s odebráním určité částky z prostředků společenství vlastníků jednotek do vlastnictví, stěžovatel tvrdí, že oproti tomu napadeným rozsudkem se legalizuje stav, kdy vlastník bytu musí obdobné jednání finančně podporovat pravidelnými finančními příspěvky, dokud nebude splacena investice do cizího majetku.
8. Závěrem stěžovatel vytýká obecným soudům, že nevzaly v potaz závažnost jeho námitek o protiprávní povaze daného nároku, odmítly provést navržené důkazy, resp. "odhlédly od důkazní stopy" v podobě stavebně právních podkladů a skrytím investic do osobního majetku ve stavební činnosti vedlejšího účastníka, tyto námitky vyloučily mimo rámec soudního řízení k projednání před statutárními orgány, přičemž jejich posouzení věci je v rozporu s právními předpisy a znamená faktické odepření spravedlnosti. V této souvislosti zmiňuje, že nikdy netvrdil, že náklady do osobního majetku byly vedlejšímu účastníkovi fakturovány jako samostatné zakázky, které lze zjistit kontrolou účetních dokladů. Protiprávnost daného stavu stěžovatel vyvozuje i s ohledem na závěry plynoucí z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2018 sp. zn. I. ÚS 673/17 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz), kdy by a contrario mělo platit, že zpoplatněním vlastníka prostřednictvím tohoto fondu ve prospěch třetí osoby bez možnosti soudní ochrany dochází k zásahu do základních práv a svobod vlastníka. Pravidelné platby do fondu oprav se pak kumulují a významně zmenšují jeho majetek, oproti tomu nárokům vedlejšího účastníka, odpojeným do jejich zákonného smyslu a účelu a nepodléhajícímu žádné kontrole, je poskytována soudní ochrana, jemu (stěžovateli) byla odepřena.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že městský soud náležitě nereagoval na jeho námitku, že z tzv. fondu oprav a potažmo z jeho příspěvku do tohoto fondu je hrazena investice do soukromého majetku, a to stavby výtahu a výtahové šachty, a že odmítl provést důkazy, které k prokázání tohoto svého tvrzení navrhl. Z toho vyvozuje, že tzv. fond oprav změnil svůj účel (smysl), a proto není povinen příspěvek do tohoto fondu hradit.
13. Ústavní soud stěžovateli přisvědčit nemůže. Obecné soudy v odůvodnění napadených soudních rozhodnutí srozumitelně vysvětlily, proč danou námitku nepovažovaly za relevantní a proč tak další dokazování k prokázání s ní souvisejících tvrzení odmítly provést.
14. Městský soud se zabýval řádným nakládáním s finančními prostředky, které se nacházejí ve fondu oprav, a s ohledem na závěry soudního znalce Ing. Milana Fialy a Karla Šlechty (v tomto případě jako listinného důkazu) žádné vady neshledal. Argumentuje-li stěžovatel, že tyto závěry se týkají pouze výstavby bytu č. 48, nikoliv výtahu a výtahové šachty, je třeba zdůraznit, že napadený rozsudek je postaven především (ve stručnosti řečeno) na závěru, že bylo-li shromážděním vlastníků bytových jednotek platně rozhodnuto o výši příspěvku do fondu oprav, je povinností stěžovatele jako vlastníka bytové jednotky stanovený příspěvek hradit (dlužno podotknout, že stěžovatel žalobu proti rozhodnutí shromáždění, kterým byla stanovena výše příspěvku do fondu oprav pro rok 2014, podal, tato žaloba však byla pravomocně zamítnuta).
15. V návaznosti na to městský soud zamítl provádění stěžovatelem navržených důkazů k financování rekonstrukce bytu č. X a dalších soukromých záležitostí s odůvodněním, že jde o věc rozhodování statutárních orgánů vedlejšího účastníka, jejichž přezkumu se může domoci jinými zákonnými prostředky. Městský soud přitom přiléhavě odlišil platební povinnosti vlastníka jednotky a hospodaření s fondem oprav společenstvím, resp. jeho statutárním orgánem.
16. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že žádné prostředky k ochraně svých práv nemá a že tudíž bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu. Jde-li však o rozhodnutí shromáždění o revitalizaci domu, jež mělo zahrnovat i vybudování bytové jednotky č. X, výtahu a výtahové šachty pro soukromé účely z prostředků vedlejšího účastníka ve fondu oprav a z bankovního úvěru, mohl se bránit žalobou na neplatnost takového rozhodnutí. Stěžovatel je sice napadl žalobou, to však pouze s tvrzením, že financování na úvěr je v rozporu s jeho náboženským přesvědčením, a takto koncipovaná žaloba byla v řízení vedeném u městského soudu pod sp. zn. 52 Cm 23/2014 zamítnuta (blíže viz usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 934/18). Má-li stěžovatel za to, že se při samotné revitalizaci bytového domu postupovalo protiprávně, kdy finanční prostředky z fondu oprav (a z bankovního úvěru) byly využity statutárním orgánem vedlejšího účastníka nebo konkrétní osobou nehospodárně, či dokonce v rozporu s jejich účelovým určením, a že se na jeho úkor někdo neoprávněně obohatil, mohl se např. domáhat náhrady škody či vydání bezdůvodného obohacení soudní cestou. Stěžovatelův předpoklad, že nemá žádnou jinou možnost ochrany svých práv než v tomto řízení, tak Ústavní soud nesdílí.
17. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu