ECLI:CZ:US:2020:4.US.3998.19.1
sp. zn. IV. ÚS 3998/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Pileckého, zastoupeného Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem, sídlem Na Flusárně 168, Příbram III, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2019 č. j. 22 Cdo 3139/2019-490, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. května 2019 č. j. 27 Co 55/2019-456 a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 23. května 2017 č. j. 11 C 38/2016-165, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami, jako účastníků řízení, a Marcely Pilecké, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí s tím, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami (dále jen "okresní soud") bylo na základě žaloby vedlejší účastnice určeno, že konkrétní pozemky v katastrálních územích Dobříš, Rybníky a Nové Dvory u Dobříše jsou ve společném jmění manželů (dále jen "SJM") stěžovatele (jako žalovaného) a vedlejší účastnice, a stěžovateli bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 37 007 Kč.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ("ve správném znění") potvrdil a rozhodl, že stěžovatel a Igor Cíferský (jako vedlejší účastník na straně žalovaného) jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici společně a nerozdílně na náhradě nákladů odvolacího řízení 8 228 Kč.
4. Proti tomuto rozsudku brojil stěžovatel dovoláním, to však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, stěžovateli uložil zaplatit na náhradě nákladů dovolacího řízení vedlejší účastnici částku 4 114 Kč a rozhodl, že ve vztahu mezi vedlejší účastnicí a Igorem Cíferským nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II.
Stěžovatelova argumentace
5. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud porušil jeho právo na "spravedlivý proces", když jím podané dovolání odmítl, ač pro takový postup nebyly splněny základní podmínky. V návaznosti na to vyjadřuje nesouhlas s jeho závěry, které v souvislosti s jím uplatněnými dovolacími námitkami vyslovil, přičemž má za to, že pokud obecné soudy neprovedly důkaz jeho výslechem, porušily zde zmíněné základní právo, neboť šlo o důkaz pro posouzení věci klíčový, protože jedině on byl osobou, která měla a mohla prokázat financování nákupu nemovitostí, jež byly předmětem sporu. Zdůvodnění obecných soudů, že takového důkazu nebylo zapotřebí, nepovažuje stěžovatel za dostačující, neboť pouze tímto výslechem mohl být najisto postaven skutkový stav věci a došlo ke zjištění podstatných okolností.
6. Stěžovatel odmítá konstatování krajského soudu, že v důsledku opakovaných (nedůvodných) omluv z jednání učinil tento důkaz neproveditelným s tím, že jeho omluvy z jednání nebyly nedůvodné a že krajský soud nedůstojně zlehčil jeho zdravotní stav. V návaznosti na to stěžovatel rovněž odmítá, že by provedení důkazu nebylo zapotřebí, neboť se dostal do důkazní nouze (ohledně toho, že peněžní prostředky, kterými nákup předmětných nemovitostí hradil, nespadaly do SJM). I kdyby tomu tak (hypoteticky) bylo, obecné soudy zamítnutí tohoto důkazního návrhu náležitě neodůvodnily. S ohledem na to jde dle stěžovatele ve smyslu judikatury Ústavního soudu [např. nálezu ze dne 9. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS 854/09 (N 255/55 SbNU 463)] o tzv. opomenutý důkaz.
7. Současně stěžovatel krajskému soudu vytýká, že se návrhem Igora Cíferského na přistoupení do řízení blíže nezabýval, navíc tento návrh v přítomnosti jmenovaného neprojednal a vůbec o něm nerozhodl, ačkoliv rozsudek jeho účast "obsahuje". To má být v rozporu se zákonem a rozhodovací praxí obecných soudů. Nejvyšší soud se pak dle stěžovatele s vytýkaným procesním pochybením krajského soudu nevypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze,
vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel namítá, že obecné soudy shora uvedenými (sub 5 a násl.) pochybeními zatížily svá rozhodnutí ústavně relevantní vadou v podobě tzv. opomenutého důkazu. Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil, neboť obecné soudy svůj postup řádně odůvodnily. Již oba soudy nižších stupňů účastníkům řízení dostatečně srozumitelně vysvětlily, z jakého důvodu stěžovatelem navržený důkaz neprovedly, když dospěly k závěru, že stěžovatelovy kroky nesou známky procesní obstrukce, přičemž sám stěžovatel provedení daného důkazu mařil, když se více jak rok omlouval z jednání nařízených okresním soudem, a omluvil se i z jednání nařízeného krajským soudem. Stěžovatel sice vytýká krajskému soudu, že zlehčuje jeho zdravotní stav, nicméně i s tímto tvrzením se uvedený soud vypořádal, a i s ohledem na stěžovatelovy další procesní úkony (podávání opakovaných žádostí o osvobození od soudních poplatků a následné odvolávání se proti rozhodnutí okresního soudu, neodůvodněné vznesení námitky podjatosti) se závěry obecných soudů Ústavnímu soudu nejeví (stejně jako závěry Nejvyššího soudu) nijak nepřiměřenými (tzv. extrémními), a tedy ani z hlediska ústavnosti neakceptovatelnými.
12. V tomto kontextu je třeba nahlížet na daný důkazní návrh. Stěžovatel, ač byl poučen ohledně svých procesních břemen, nejprve uvedl, že předmětné nemovitosti pořídil ze svých vlastních finančních prostředků, později k tomu doplnil jen to, že tyto prostředky získal darem od svých rodičů v 90. letech. A jestliže nyní argumentuje tím, že svou účastnickou výpovědí mohl "okolnosti financování nabytí nemovitostí" prokázat, bylo by vcelku logické očekávat, že v prvé řadě nějaké konkrétní "okolnosti" ohledně těchto finančních prostředků bude v soudním řízení (a následně ústavní stížnosti) tvrdit, mj. třeba to (jak již zmínil okresní soud), kde tyto prostředky po dobu 20 let přechovával, což se však nestalo. Za tohoto stavu je zjevné, že důkazní hodnota tohoto důkazu byla prakticky nulová a že příslušný návrh a následný stěžovatelův postup tak byly jen prostředkem zmíněných obstrukcí.
13. Vytýká-li stěžovatel krajskému soudu vadný procesní postup ve vztahu k Igoru Pileckém jako vedlejšímu účastníkovi na jeho straně, k této námitce se již vyjádřil Nejvyšší soud a stěžovatel na jeho závěry v ústavní stížnosti v podstatě nereaguje. Především pak je třeba zdůraznit, že není úlohou Ústavního soudu, aby dohlížel na "procesní čistotu" soudního řízení, jeho úkolem je chránit základní procesní práva, která jsou dotčenému účastníkovi řízení (stěžovateli) ústavně zaručena. Z ústavní stížnosti přitom neplyne, z jakého důvodu měl být napadeným procesním postupem dotčen na těchto svých právech právě stěžovatel.
14. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatel dovolává, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu