ECLI:CZ:US:2020:4.US.4019.18.1
sp. zn. IV. ÚS 4019/18
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Pavla Rychetského a soudce Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Bártou, advokátem, sídlem náměstí T. G. Masaryka 418/25, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2018 č. j. 8 Tdo 811/2018-28, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2018 č. j. 9 To 466/2017-630 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 T 87/2017-578, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 12. 2018, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv a svobod podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 5. 10. 2017 č. j. 22 T 87/2017-578 byl stěžovatel uznán vinným v bodu 1. přečinem usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1, 3 trestního zákoníku a v bodě 2. přečinem krádeže podle §205 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody podle §178 odst. 1 trestního zákoníku a byl odsouzen podle §143 odst. 4 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trváni dvou roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §73 odst. 1 trestního zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Rozhodnuto bylo rovněž o náhradě škody.
3. Trestného jednání pod bodem 1. se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že dne 21. 11. 2016 v době kolem 19.27 hod., ačkoli mu bylo dne 2. 10. 2016 zadrženo policejním orgánem řidičské oprávnění, řídil své motorové vozidlo po místní komunikaci č. III/1806 od obce T. na obec T., kdy zastavěnou částí obce K. za snížené viditelnosti projížděl zjevně nepřiměřenou rychlostí v rozmezí 59-72 km/h, přičemž při průjezdu mírně levotočivé zatáčky vjel do protisměru, plně se nevěnoval řízení vozidla, přehlédl zprava jedoucího cyklistu, který dokončoval odbočení z místní komunikace vedoucí od rybníka kolem domu čp. X a domu čp. Z na pozemní komunikaci č. III/1806 směrem na obec H., tomuto na křižovatce, kde není přednost upravena dopravními značkami, nedal přednost v jízdě zprava, v důsledku toho se střetl v levé polovině vozovky v jeho směru jízdy přední částí svého vozidla s uvedeným cyklistou, který v příčinné souvislosti s touto dopravní nehodou utrpěl závažná život ohrožující poranění, na jehož následky dne 21. 11. 2016 v 21.15 hod. zemřel ve Fakultní nemocnici v Plzni. Stěžovatel svým jednáním porušil §4 písm. a), b), §5 odst. 1 písm. b), §11 odst. 1, §18 odst. 1, 4, §22 odst. 2 a §118b odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o silničním provozu").
4. Trestného jednání pod bodem 2. se měl stěžovatel dopustit zjednodušeně řečeno tím, že v přesně nezjištěné době na konci měsíce září roku 2016, v období od 4. 9. 2016 do 20. 9. 2016, vnikl na oplocený a ohraničený pozemek domu v obci T., poté otevřeným oknem vnikl do tohoto domu, který prohledal, odcizil zde finanční hotovost a věci, čímž poškozené majitelce domu způsobil škodu v celkové výši 6 450 Kč.
5. Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") jako soud odvolací z podnětu odvolání stěžovatele proti výroku o vině pod bodem 1., výroku o trestu i výroku o náhradě škody a na podkladě odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 9 To 466/2017-630 podle §258 odst. 1 písm. e), f) trestního řádu zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody ve vztahu k poškozené České kanceláři pojistitelů a podle §259 odst. 3 písm. b) trestního řádu v rozsahu tohoto zrušení rozhodl tak, že obviněného odsoudil podle §143 odst. 3 trestního zákoníku za použití §43 odst. 2 trestního zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §73 odst. 1 trestního zákoníku mu uložil rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti roků. Podle §43 odst. 2 trestního zákoníku současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 3. 2017 sp. zn. 2 T 19/2017, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §229 odst. 1 trestního řádu poškozenou Českou kancelář pojistitelů s nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku Nejvyšší soud usnesením ze dne 8. 8. 2018 č. j. 8 Tdo 811/2018-28 odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné. V této souvislosti se v rámci posouzení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zabýval i námitkami stěžovatele vůči skutkovým zjištěním obecných soudů, a to zda při jejich utváření nedošlo k porušení pravidel spravedlivého procesu, tedy zda soudy postupovaly korektně podle §2 písm. 5, 6 trestního řádu. Tyto námitky se týkaly činu uvedeného pod bodem 1.
7. K výhradám proti znaleckému posudku z oboru dopravy, odvětví doprava městská a silniční, specializace technické posudky o příčinách dopravních nehod, Nejvyšší soud uvedl, že tento nebyl jediným podkladem, na kterém soudy vystavěly účinná skutková zjištění a z nich plynoucí právní závěry, a poukázal zejména na několik svědeckých výpovědí, jakož i znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví toxikologie. Rovněž se zabýval námitkami, jimiž byla zpochybňována kvalita znaleckého posudku, a neshledal je důvodnými. Průběh nehody i způsob jízdy obou hlavních aktérů měl být spolehlivě zjištěn a výsledky provedeného dokazování prokázány, včetně výhledových možností a světelných podmínek na místě činu v době nehody, pročež o něm nevznikají důvodné pochybnosti. Nejvyšší soud přisvědčil závěru krajského soudu, že nebyl důvod, aby se soud šel osobně podívat na místo dopravní nehody, neboť z fotodokumentace založené ve spisu je dostatečně zřejmé, jaká byla situace na místě i otázka viditelnosti komunikace, po které přijížděl poškozený.
8. Pokud jde o nesouhlas stěžovatele se závěrem, že bylo možné spatřovat v jeho jednání hrubé porušení zákona podle §143 odst. 3 trestního zákoníku, podle Nejvyššího soudu se měly i s těmito výhradami vypořádat a dostatečně na ně reagovat soudy nižších stupňů. Zákon předpokládá intenzivní porušení některé zákonné normy nebo norem, které má za dané situace zpravidla za následek způsobení smrti člověka, a musí jít o podstatně závažnější porušení předpisů, než je porušení důležité povinnosti podle §143 odst. 2 trestního zákoníku. Zejména jde o případy, při nichž je porušeno více různých norem příslušného dopravního předpisu. V posuzované věci porušil stěžovatel jako řidič v době dopravní nehody souhrn různých ustanovení zákona, která usměrňují chování řidičů na vozovce, a právě tento souhrn, kumulace porušených povinností utváří závěr o hrubém porušení zákona podle §143 odst. 3 trestního zákona.
9. Nejvyšší soud se vyjádřil i k tvrzení stěžovatele, že nebyla dostatečně prokázána příčinná souvislost mezi porušením povinností, které je mu kladeno za vinu, a vzniklým smrtelným následkem, a to zejména s ohledem na to, že u poškozeného bylo v krvi zjištěno 0,95 promile alkoholu v krvi. Obecné soudy neshledaly poškozeným před jízdou požitý alkohol za podstatný pro závěr o zavinění obviněného. Způsob jízdy i chování poškozeného na vozovce nevykazovalo žádné nedostatky a ani jinak se alkohol na průběhu nehody nepodílel.
III.
Argumentace stěžovatele
10. Podle stěžovatele obecné soudy nezjistily skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, a v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Již v průběhu trestního řízení stěžovatel opakovaně upozorňoval na skutečnost, že místní komunikace, ze které vyjížděl poškozený cyklista, není vidět z místa řidiče ve dne a tím méně v noci. Svažuje se totiž v takovém úhlu, který její pozorování z místa řidiče zcela vylučuje. Obecné soudy měly proto provést důkaz ohledáním místa. Fotodokumentace místa nebyla dostatečná, neboť byla pořízena za denního světla. Ten, kdo ji pořizoval, stál na okraji vozovky, popřípadě pořizoval výhledy z obou směrů, v žádném případě však nezachytil zásadní specifikum, že komunikace není vidět z místa řidiče právě vzhledem ke svým rozměrům a sklonu. Z tohoto důvodu nepřipadalo v úvahu porušení §22 odst. 2 zákona o silničním provozu, což má zásadní vliv na hodnocení subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu usmrcení z nedbalosti.
11. Kromě toho stěžovatel vytýká znaleckému posudku, že pracoval pouze s jedinou verzí skutkového děje vyznívající v jeho neprospěch. Sám znalec přitom při hlavním líčení uvedl, že poškozený cyklista se mohl pohybovat před vlastním střetem i jiným způsobem, než bylo uvažováno ve znaleckém posudku. Z uvedené jediné verze se pak odvíjí fiktivní příběh a fiktivní údaje, které však nemusí odpovídat skutečnému průběhu nehodového děje. Není známo, zda poškozený jel plynule do vozovky, či jakou rychlostí se pohyboval. Stěžovatel mohl reagovat až na podnět, kterým byl cyklista na pravém okraji, který se zjevně chystal nebo vjel do vozovky. Na tento pohyb měl stěžovatel reflexivně reagovat korekcí řízení doleva, což je zcela obvyklá reakce, která dala poškozenému možnost jízdu nezahájit nebo jinak korigovat. Stěžovateli proto nelze vytýkat, že se nevěnoval řízení a jel v levé polovině vozovky, kde podle vyjádření soudu neměl co dělat. Soud podcenil i ovlivnění poškozeného alkoholem, které se mohlo podílet na jeho nesprávné reakci na vzniklou dopravní situaci, popřípadě na jejím riskantním řešení. Podle stěžovatele je tak nesprávný závěr o porušení §5 odst. 1 písm. b) a §11 odst. 1 zákona o silničním provozu. Nesprávnou je i právní kvalifikace jednání stěžovatele podle §143 odst. 1, 3 trestního zákoníku a uložení velmi přísného trestu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud je příslušný k projednání návrhu. Ústavní stížnost je přípustná [stěžovatel neměl k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně práva dle §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], byla podána včas a osobou k tomu oprávněnou a splňuje i všechny zákonem stanovené formální náležitosti, včetně podmínky právního zastoupení advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
V.
Vlastní posouzení
13. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatele a napadenými rozhodnutími, zhodnotil, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) přezkoumává rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci jen z toho hlediska, zda jimi nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
15. Ústavní soud konstatuje, že v dané věci se s veškerými námitkami stěžovatele směřujícími k posouzení jeho viny podrobně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud v napadeném usnesení, a to i z hledisek ústavněprávních. Za situace, kdy se Ústavní soud s uvedeným posouzením plně ztotožňuje, není nezbytné, aby na tomto místě obsáhle reprodukoval jednotlivé části napadeného usnesení (částečné shrnutí je již uvedeno výše), a plně postačuje odkázat jednak na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, jednak na příslušné části odůvodnění rozsudku krajského soudu a rozsudku okresního soudu. V případě stěžovatele byly respektovány základní zásady trestního řízení vztahující se k dokazování a hodnocení důkazů podle §2 odst. 5, 6 trestního řádu, skutková zjištění i jejich právní hodnocení ze strany obecných soudů byla náležitě odůvodněna a nelze v nich spatřovat žádný kvalifikovaný exces, s nímž by bylo možné spojovat závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny nebo jiného jeho ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.
16. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti stěžovatele jako zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu