ECLI:CZ:US:2020:4.US.4049.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4049/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou se sídlem v Kladně, Huťská 1383, proti rozsudkům Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 153/2019-917 ze dne 8. 10. 2019 a Okresního soudu Plzeň-město č. j. 99 Nc 165/2016-702 ze dne 28. 2. 2019, za účasti Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město, jako účastníků řízení, a dále a) J. B., b) nezletilého A. B. a c) nezletilého R. B., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
1. Nezletilí vedlejší účastníci b) a c) (dále jen "nezletilí", "děti" nebo "synové"), jsou společnými dětmi stěžovatele a vedlejší účastnice a) [dále jen "matka"]. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město (dále jen "nalézací soud") byly upraveny poměry nezletilých pro dobu před i po rozvodu manželů - rodičů: Nezletilí byli svěřeni do péče matky (výroky I, IV), stěžovateli byla stanovena vyživovací povinnost (výroky II, III, V) a byl upraven jeho styk s nezletilými (výrok VI) tak, že je oprávněn se s nezletilými stýkat v každém sudém týdnu od čtvrtečního odpoledne do pondělního rána, se zvláštním režimem v období prázdnin.
2. Krajský soud v Plzni (dále jen "odvolací soud") rozhodl napadeným rozsudkem o odvolání obou rodičů proti právě uvedenému rozsudku nalézacího soudu tak, že většinu výroků potvrdil. Změnil pouze rozsah styku stěžovatele s nezletilými (výrok VI); rozšířil jej v každém sudém týdnu již od středečního odpoledne namísto původního čtvrtku a upravil nově též prázdninový režim, z hlediska obou rodičů rovnoměrněji (pro stěžovatele příznivěji proti původní úpravě).
3. Stěžovatel se v řízení před Ústavním soudem domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení jeho práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na ochranu rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny a práva na péči o děti a jejich výchovu ve smyslu čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny. Základním právem rodiče i dítěte je být spolu; tomu odpovídá povinnost státu poskytovat rodinnému životu ochranu. Soudy však podle stěžovatele ve věci o ochranu uvedených práv neusilovaly a jeho styk s dětmi bezdůvodně zredukovaly, v řízení nebylo prokázáno, že by mladší nezletilý nezvládl střídavou péči, jak konstatovaly obecné soudy, které rozhodly v rozporu s přáním obou synů. Neodůvodněným zredukováním dosud praktikovaného styku nezletilých se stěžovatelem obecné soudy jednaly v rozporu s nejlepším zájmem dětí i judikaturou Ústavního soudu, z níž stěžovatel hojně cituje - nerespektování citované judikatury podle stěžovatele zatěžuje napadená rozhodnutí vadou jejich nepředvídatelnosti v rozporu s principy spravedlivého řízení. V řízení také měla být porušena participační práva dětí. Stěžovatel dále namítá vady při dokazování, zejména proti hodnocení konkrétních důkazů. Konečně stěžovatel navrhl odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a vstup veřejné ochránkyně práv do řízení jako opatrovníka nezletilých.
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti, která byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a dospěl k závěru, že je přípustná ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona; je však zjevně neopodstatněná.
5. Právo na soudní ochranu (či tzv. spravedlivý proces) ve smyslu hlavy páté Listiny neznamená právo účastníka řízení na úspěch ve věci. Jeho smyslem je poskytnout všem účastníkům rovnocenný prostor k obraně jejich práv, rozhodnout věc nestranně a náležitě vypořádat všechny relevantní okolnosti tak, aby soudní rozhodnutí bylo logické, srozumitelné a přesvědčivé. Dostojí-li tomuto požadavku obecný soud a respektuje-li přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména ochranu rodičovských práv ve smyslu čl. 32 odst. 4 Listiny a nejlepší zájem dítěte podle čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), Ústavní soud do jeho rozhodovací činnosti nezasahuje.
6. Judikatura Ústavního soudu k ochraně práv dětí ve světle Úmluvy o právech dítěte je četná. Platí, že děti jako účastníci soudních řízení požívají zvýšené ochrany ze strany státu; "středobodem" řízení ve věci péče o nezletilé je dítě a jeho nejlepší zájem. Listina nicméně přiznává ochranu též právům a zájmům rodičů (zejména pečovat o dítě v zásadě stejnou měrou). Práva a zájmy rodičů nejsou nedůležité a nemohou zůstat ponechány zcela stranou, zásah do nich je proto třeba odůvodnit ochranou jiného dostatečně silného legitimního zájmu, především nejlepšího zájmu dítěte [viz nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529)]. Kolidující zájmy, požívající zároveň stejnou úroveň ochrany, je nutno v každém jednotlivém případě vyvažovat podle konkrétních okolností. Z toho plyne zákaz paušalizace a s ním spojený příkaz posuzovat okolnosti jednotlivých případů vždy individuálně a s přihlédnutím k nejlepšímu zájmu konkrétního dítěte. Právo rodiče na péči o dítě stejnou měrou tak nemusí být naplněno jedině jeho svěřením do střídavé péče; lze je zachovat také výlučnou péčí jednoho rodiče s tak širokou úpravou styku s druhým rodičem, jak jen to konkrétní rodinné poměry dovolují [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17 ze dne 21. 11. 2017 (N 215/87 SbNU 477)].
7. Stěžovatel sice podle petitu ústavní stížnosti formálně napadá pouze rozsudek odvolacího soudu, který v převážné části potvrzuje rozsudek soudu nalézacího; obsahově stěžovatel brojí proti postupu obou obecných soudů. Ústavní soud proto vyhodnotil jako napadená obě v záhlaví uvedená rozhodnutí.
8. Od počátku řízení stěžovatel usiluje o střídavou péči o oba nezletilé. Napadený rozsudek nalézacího soudu je již druhým v pořadí a dobré výchovné předpoklady jsou konstantně shledávány na straně obou rodičů. Přestože nezletilí mají pozitivní vztah k oběma rodičům a přestože oba rodiče žijí v témže městě, nalézací soud dostatečně vysvětlil, proč v současné době střídavá péče není vhodnou variantou (útlý věk mladšího dítěte a jeho přirozená silnější fixace na matku, nevhodnost rozdělování sourozenců). Při rozhodování, kterému z rodičů budou děti svěřeny do péče, pak nalézací soud vyšel kromě konfliktní komunikace mezi rodiči (jež sama o sobě nemůže být důvodem k odmítnutí střídavé péče, zároveň však není při rozhodování nepodstatným faktorem) také ze skutečnosti, že matka na rozdíl od stěžovatele (v době rozhodování nalézacího soudu) projevila schopnost přizpůsobit se doporučením odborníků a slevit ze svých představ a požadavků (bod 14 rozsudku). V tomto směru nezaznamenal ani odvolací soud posun, který by jej vedl k přehodnocení závěru o upřednostnění výlučné péče před péčí střídavou (byť Ústavní soud nepřehlédl, že odvolací soud kvitoval pozitivní změny v komunikaci rodičů). Ústavní soud považuje úvahy obecných soudů za legitimní a neshledává porušení zde uvedených základních práv ve skutečnosti, že obecné soudy v danou chvíli (a to je třeba zdůraznit) zvolily jinou úpravu poměrů nezletilých, než je střídavá péče.
9. Je-li ve věci zvažován model střídavé péče, který soud následně nezvolí, pak zároveň platí, že vzájemný styk nepečujícího rodiče s dítětem musí být umožněn v co nejširší míře (viz nález sp. zn. IV. ÚS 1921/17). Také tento požadavek obecné soudy (zejména pak odvolací soud) v plné míře respektovaly. Oproti předběžné úpravě je nyní rodičovský styk soustředěn do jednoho delšího bloku, což má být podle odvolacího soudu vhodnější z hlediska přípravy staršího syna do školy, prázdninový režim je pak nastolen mezi oba rodiče rovnoměrně. Stávající úpravou poměrů není z pohledu Ústavního soudu potlačen výchovný otcovský prvek ani není ohrožen harmonický vývoj dětí.
10. Pro podporu své argumentace stěžovatel odkazuje na řadu nálezů Ústavního soudu týkající se střídavé péče - s jejich závěry však napadené rozhodnutí není v rozporu. Ve věcech rodinněprávních jde zpravidla o skutkově jedinečné případy, v nichž lze jen stěží činit zobecňující závěry. Všechny uvedené nálezy reagovaly na situaci, kdy odvolací soud upravil poměry nezletilého dítěte oproti nalézacímu soudu pro stěžovatele nepříznivě bez pochopitelné příčiny. U stěžovatele nicméně nenastala situace, že by odvolací soud bez adekvátního odůvodnění rozhodl na základě shodného skutkového stavu o zúžení střídavé péče stanovené soudem prvního stupně [nález sp. zn. II. ÚS 1654/17 ze dne 5. 9. 2017 (N 168/86 SbNU 729)], ani že by z vlastního podnětu bez zjevné vnější příčiny či návrhu rodičů upravený styk dítěte s nepečujícím rodičem zúžil [nálezy sp. zn. III. ÚS 2298/15 ze dne 15. 3. 2016 (N 44/80 SbNU 543) a sp. zn. I. ÚS 153/16 ze dne 26. 7. 2016 (N 137/82 SbNU 207)], či změnil střídavou péči na výlučnou [nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)].
11. Napadené rozhodnutí obstojí i ve světle nálezů sp. zn. I. ÚS 3216/13, sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 (N 105/73 SbNU 683), i sp. zn. IV. ÚS 1286/18 ze dne 31. 8. 2018 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Z průběhu řízení i napadených rozhodnutí je patrná upřímná snaha o co nejrovnoměrnější uspořádání vztahů v rodině a kontaktu nezletilých s nepečujícím rodičem. Dokazování v soudním řízení provádí především nalézací soud, kterému také náleží pravomoc provedené důkazy hodnotit podle své volné úvahy - tím není myšleno hodnocení důkazů svévolné; dané pravomoci proto také odpovídá povinnost své úvahy srozumitelně osvětlit a závěry na jejich základě učiněné logicky a přesvědčivě odůvodnit. Nalézací soud své povinnosti dostál, což ostatně potvrdil i soud odvolací (nalézací soud rozhodoval ve věci rozsudkem již podruhé a setrval na svém stanovisku o výlučné péči). Odvolací soud po doplnění dokazování přehodnotil pouze závěr nalézacího soudu o úpravě styku s nezletilými, který oproti nalézacímu soudu rozšířil ve prospěch stěžovatele.
12. Ústavní soud neshledal ani porušení participačních práv dětí, zejména jejich práva být slyšen, jež jsou garantována Úmluvou o právech dítěte. Ve zkoumaném řízení byl názor nezletilých zjišťován opakovaně, naposledy zkoumal aktuální postoje dětí odvolací soud a věnoval se pečlivě také jejich vyhodnocení s přihlédnutím k věku dětí (body 7 a 14 rozsudku).
13. Z povahy opatrovnického řízení je zřejmé, že aktuální úprava poměrů nemusí být a nejspíše ani nebude definitivní, je třeba ji uzpůsobovat vyvíjejícím se potřebám, zájmům a stanoviskům nezletilých. Svůj význam má při rozhodování také schopnost rodičů akceptovat vzájemně roli druhého v životě nezletilých. Je třeba zdůraznit, že preferovanou a pro děti méně zatěžující variantou nastavení úpravy poměrů je dohoda rodičů, nikoli soudní rozhodnutí. Žádný soud nedokáže konflikt rodičů vyřešit ke spokojenosti obou; nedojdou-li dohody, vždy bude jeden z nich nespokojen a bude pravděpodobně pokračovat v řízení podáváním dalších návrhů, čímž se opět vystupňuje vzájemný konflikt, který bude negativně působit především na nezletilé.
14. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. O návrhu na odklad vykonatelnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, a to s ohledem na dobu uplynuvší mezi podáním ústavní stížnosti a jejím vyřízením; akcesorický návrh pak sdílí osud ústavní stížnosti. Jelikož se Ústavní soud nezabýval ústavní stížností meritorně, nebyl důvod určovat nezletilým opatrovníka pro řízení před Ústavním soudem, rovněž návrh stěžovatele na vstup veřejné ochránkyně práv do řízení tak sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu