ECLI:CZ:US:2020:4.US.4106.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4106/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Kateřiny Šimůnkové, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem, sídlem Sokolovská 49/5, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. října 2019 č. j. Ncd 122/2019-73, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Státního pozemkového úřadu, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3 - Žižkov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jím došlo k zásahu do jejích základních práv garantovaných čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a také namítá, že byl porušen zákaz odmítnutí spravedlnosti i princip právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy). Současně stěžovatelka žádá o přednostní projednání věci.
2. Napadeným usnesením bylo v řízení o nahrazení projevu vůle a povinnosti vedlejší účastnice (jako žalované) uzavřít se stěžovatelkou (jako žalobkyní) smlouvu o převodu pozemků, vedeném u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 13 C 98/2019, rozhodnuto, že stěžovatelčin návrh na přikázání věci (z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 občanského soudního řádu) se zamítá. Vrchní soud v Praze poukázal na to, že postup podle uvedeného ustanovení přichází v úvahu pouze výjimečně, zejména tam, kde lze důvodně očekávat, že jiný soud může věc projednat hospodárněji a rychleji než soud, jehož příslušnost je stanovena zákonem, a uzavřel, že takové důvody shledány nebyly, nadto vedlejší účastnice s navrhovanou delegací vyslovila nesouhlas.
II.
Stěžovatelčina argumentace
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že Vrchní soud v Praze postupně zamítá její návrhy na delegaci z důvodu vhodnosti v dalších řízeních, která jsou o její žalobě, původně podané u Okresního soudu v Domažlicích, vedena u téměř třetiny okresních soudů. Namítá, že postup vrchního soudu, spočívající v soustavném odmítání vyslovení souhlasu s delegováním její věcí, je nelogický, jestliže celý její nárok lze vyřešit u jediného soudu a tím eliminovat nutnost provádění téměř totožného dokazování o základu jednotlivých nároků. Okresní soud v Domažlicích je přitom již velmi dobře s věcmi obeznámen a bude schopen rozhodnout ve věci hospodárněji a rychleji než kterýkoli jiný soud. Podle stěžovatelky napadené rozhodnutí neobsahuje žádný argument, který by závěr, že vedení jediného řízení je hospodárnější a rychlejší než vedení vícero řízení, jakkoli zpochybnil, a je tak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, aby bylo návrhu na delegaci, který je podán za skutkově shodné situace a je odůvodněn stejnými skutečnosti, vyhověno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí obsahující výrok napadený ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, resp. žádný takový prostředek proti napadenému rozhodnutí k dispozici neměla (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
5. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
6. Obsahově totožnými ústavními stížnostmi stejné stěžovatelky, jimiž byla napadena obsahově totožná usnesení Vrchního soudu v Praze, se již Ústavní soud zabýval a usnesením ze dne 27. 12. 2019 sp. zn. III. ÚS 2970/19 je odmítl s tím, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné. Důvody, o něž své rozhodnutí Ústavní soud opřel a s nimiž se IV. senát plně ztotožňuje, jsou stěžovatelce jistě známy, a tudíž postačuje na ně odkázat.
7. Vzhledem k tomu, že nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv či svobod, kterých se stěžovatelka dovolává, Ústavní soud i tuto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
8. O návrhu na přednostní projednání věci pro její naléhavost podle §39 zákona o Ústavním soudu nebylo samostatně rozhodováno, neboť za situace, kdy Ústavní soud mohl o ústavní stížnosti rozhodnout neprodleně po seznámení se s posuzovanou věcí, by z procesního hlediska byl takový postup zjevně neúčelný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu