ECLI:CZ:US:2020:4.US.4107.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4107/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marcely Špaňhelové, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 2461/2019-169 ze dne 16. 10. 2019, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, č. j. 58 Co 108/2018-138 ze dne 7. 2. 2019 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně č. j. 35 C 393/2017-54 ze dne 16. 1. 2018, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Ing. Radovana Špaňhela, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně (dále jen "nalézací soud") byla pro nedostatek naléhavého právního zájmu zamítnuta žaloba stěžovatelky proti vedlejšímu účastníkovi (bývalému manželovi) o určení, že je výlučnou nájemkyní ve výroku specifikovaného bytu. Opřela-li stěžovatelka svou žalobu o tvrzení, že s ní pronajímatel odmítá uzavřít novou nájemní smlouvu jako s výlučnou nájemkyní předmětného bytu, pak má podle nalézacího soudu jako prostředek ochrany svého práva (bylo-li by dáno) k dispozici žalobu na plnění (splnění povinnosti uzavřít požadovanou smlouvu). Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") uvedený výrok rozsudku nalézacího soudu potvrdil. Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") dovolání stěžovatelky odmítl pro nepřípustnost.
2. Stěžovatelka se včas podanou ústavní stížností, jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem, domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Nepřípustný zásah do svých základních práv spatřuje stěžovatelka v právním posouzení věci obecnými soudy, s nímž se neztotožňuje. Zamítnutím žaloby o určení, že je stěžovatelka výlučnou nájemkyní bytu z důvodu neexistence naléhavého právního zájmu, byla nepřípustně omezena její realizace hmotných práv; své stanovisko stěžovatelka podporuje odkazem na nález sp. zn. I. ÚS 1440/14 ze dne 11. 7. 2017 (N 118/86 SbNU 53) a odbornou literaturu. Odvolací soud nadto absenci naléhavého právního zájmu spatřoval v jiných skutečnostech než soud nalézací, aniž by dal stěžovatelce prostor se ke změně vyjádřit; jeho rozhodnutí je pro stěžovatelku překvapivé a rozporné se zásadou předvídatelnosti a právní jistoty.
3. Ústavní stížnost je přípustná v souladu s §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); je však zjevně neopodstatněná. Za ústavněprávní argumentaci lze považovat jedině namítané porušení zákazu tzv. překvapivých rozhodnutí, jehož se měl v rozporu s čl. 38 odst. 2 Listiny dopustit odvolací soud. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu a shledal, že uvedená námitka neobstojí. Odvolací soud nezaložil svůj závěr o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení práva na jiných skutečnostech než soud nalézací, nýbrž důvody, které nalézací soud k témuž závěru vedly, potvrdil. Dále doplnil na základě skutečností, jež vyvstaly až v průběhu odvolacího řízení (změna v osobách užívajících předmětný byt), další důvod, pro který nemůže být dán naléhavý právní zájem stěžovatelky pro meritorní projednání věci. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu je stěžovatelce známo a pro stručnost na něj lze poukázat.
4. Ve zbytku představuje argumentace stěžovatelky pouhou polemiku s právním posouzením věci ze strany obecných soudů, jemuž Ústavní soud nemůže věnovat bližší pozornost, považuje-li jejich rozhodnutí za logicky a srozumitelně odůvodněná, což v projednávané věci platí. Stěžovatelce byl v řízení poskytnut řádný prostor pro přednesení svých tvrzení a důkazních návrhů i pro vyjádření k věci (v tomto směru ostatně stěžovatelka námitky nevznáší). Má-li proto být jediným "prohřeškem" obecných soudů, že nepřisvědčily náhledu stěžovatelky a zmíněné otázky posoudily odlišně od stěžovatelčina přesvědčení - pokud odůvodnily svá právní posouzení přiléhavě a dostatečným způsobem - pak nelze hovořit o porušení procesních práv stěžovatelky (natož práv základních).
5. Na právě uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatelky na nález sp. zn. I. ÚS 1440/14. Napadená rozhodnutí závěrům nálezu neodporují, neboť Ústavní soud v něm požaduje, aby žaloba na určení plnila svou preventivní funkci, což není případ stěžovatelky, jak obecné soudy srozumitelně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích vyložily.
6. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu