ECLI:CZ:US:2020:4.US.4118.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4118/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Jaromíra Jirsy, o ústavní stížnosti stěžovatele Pavla Čadana, zastoupeného JUDr. Ladislavem Kolačkovským, advokátem sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. října 2019, č. j. 5 Ads 150/2018-55, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. dubna 2018, č. j. 20 Ad 29/2017-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel se v podané ústavní stížnosti domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen "rozsudek Nejvyššího správního soudu") a rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen "rozsudek krajského soudu"), a to pro porušení jeho ústavně garantovaných práv podle čl. 4 odst. 2 a 4, čl. 30 odst. 1 a 3, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Rozsudkem krajského soudu byla zamítnuta žaloba stěžovatele proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 9. 6. 2017, kterým byly zamítnuty námitky stěžovatele a potvrzeno rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o starobní důchod z důvodu nedostatečné doby zaměstnání v I. pracovní kategorii. Krajský soud dospěl k závěru, že stěžovatel nikdy vlastním výkonem zaměstnání nezískal alespoň 15 let v preferované pracovní kategorii. Kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud rozsudkem zamítl. Ve shodě s krajským soudem dospěl k závěru, že stěžovatel od uzavření pracovního poměru do zrušení pracovních kategorií nemohl v jakékoliv preferované pracovní kategorii vlastním výkonem zaměstnání doby 15 let dosáhnout. Ačkoliv Nejvyšší správní soud zjistil na straně ČSSZ i krajského soudu některá pochybení, dospěl k závěru, že tato nemohou mít vliv na zákonnost výroků jejich rozhodnutí.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že ČSSZ chybně zařadila jeho pobyt na léčebné rekreaci v době od 25. 3. 1990 do 8. 4. 1990 do kategorie I. A, ale vzhledem k tomu, že stěžovatel má za toto období řádně zaplacené směny (poukazuje na originál výplatního sáčku z dubna 1990), měla mu být tato doba zařazena do I. AA kategorie. Dále namítá, že jeho pracovní poměr trval a byl ukončen až podpisem dohody o skončení pracovního poměru dne 1. 8. 1990, nikoliv dne 24. 3. 1990, neboť ČSSZ vycházela z nesprávných údajů stěžovatelova zaměstnavatele. Stěžovatel rozporuje rovněž zařazení doby jeho studia od 19. 8. 1980 do 31. 8. 1980 do kategorie I. A. Dále stěžovatel zpochybňuje postup Nejvyššího správního soudu, který, ačkoliv shledal částečnou důvodnost kasačních námitek stěžovatele, rozhodnutí krajského soudu nezrušil. K tomu stěžovatel uvádí, že pokud by došlo ke zrušení rozhodnutí krajského soudu a jeho vrácení tomuto soudu k novému projednání, byla by tím ponechána v běhu doba, po kterou by se stěžovatel mohl pokoušet o aplikaci institutu odstranění tvrdosti zákona. Stěžovatel dále namítá, že Nejvyšší správní soud nesprávně interpretoval zákon, neboť se do konta pracovní doby podle stěžovatele započítávají, s poukazem na právní úpravu před rokem 1996, celé kalendářní roky. Konečně stěžovatel také namítá, že v souvislosti s žádostí o invalidní důchod z roku 1990 v konfrontaci s žádostí o částečný invalidní důchod z roku 1993 došlo k selektivnímu přístupu soudů k jeho námitkám. Podle stěžovatele jeho námitka možné manipulace s důkazy v jeho neprospěch není bagatelní a v tomto ohledu došlo k situaci patřící pod kategorii opomenutých důkazů.
II.
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
III.
Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, kterými se již Nejvyšší správní soud zabýval a podstatou jeho ústavní stížnosti je tedy především polemika se závěry kasačního soudu.
K námitce stěžovatele, že jeho pracovní poměr trval až do 1. 8. 1990, Ústavní soud zdůrazňuje, že sám Nejvyšší správní soud v uvedeném stěžovateli přisvědčil a v této souvislosti také konstatoval, že neobstojí argumentace krajského soudu ohledně nezařazení období od 25. 3. 1990 do 8. 4. 1990 (pobyt na léčebné rekreaci) do kategorie I. AA. Nicméně současně Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku poznamenal, že v posuzované věci je rozhodné, zda stěžovatel práci v některé z dotčených pracovních kategorií v této sporné době skutečně vykonával, a dále zdůraznil, že stěžovatel v období od 23. 6. 1982 (uzavření pracovního poměru) do 31. 12. 1992 (zrušení pracovních kategorií), které činí celkem 14 let a 318 dnů, vlastním výkonem zaměstnání ani nemohl potřebné doby 15 let dosáhnout. Z uvedeného je zjevné, že z hlediska těchto námitek k zásahu do základních práv stěžovatele nemohlo dojít. Na tom nemůže nic změnit ani námitka stěžovatele směřující proti zařazení doby jeho studia v druhé polovině srpna roku 1980 (23 dní), a to právě s ohledem na délku požadované doby 15 let.
Namítá-li dále stěžovatel, že shledal-li Nejvyšší správní soud jeho kasační námitky zčásti důvodné, měl rozhodnutí krajského soudu zrušit, Ústavní soud připomíná, že z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu vyplývá, že rozhodnutí krajských soudů neruší v případě jakékoliv vady, ale jen pro takovou vadu, která mohla mít dopad na výsledek řízení a celkové posouzení věci před krajským soudem. Z rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že jím shledané vady takový dopad neměly a daným postupem Nejvyššího správního soudu nedošlo ani k porušení legitimního očekávání stěžovatele či zákazu překvapivého rozhodnutí. Uvádí-li stěžovatel, že mu předmětným postupem bylo zasaženo do možnosti aplikace institutu odstranění tvrdosti zákona, Ústavní soud připomíná, že žádost stěžovatele o odstranění tvrdosti zákona nebyla předmětem řízení před správními soudy, a daná námitka proto ani nemohla být důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu.
Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatele o opomenutých důkazech. Ústavní soud připomíná, že případem opomenutých důkazů je situace, kdy o důkazech v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval. Přitom soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, pak musí vyložit, z jakých důvodů je neprovedl, resp. nepřevzal pro základ svých skutkových zjištění. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku vysvětlil, že pokud stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zpochybňuje podání žádosti o invalidní důchod, ačkoliv u jednání krajského soudu dne 21. 3. 2018 potvrdil, že podpis na této žádosti je jeho, nelze v řízení před Nejvyšším správním soudem k takové argumentaci přihlížet a dané námitce přisvědčit. Ani na uvedeném závěru Nejvyššího správního soudu neshledává Ústavní soud nic protiústavního.
Konečně také stručná námitka stěžovatele, že do konta pracovní doby se započítávají celé kalendářní roky podle právní úpravy před rokem 1996 - k čemuž stěžovatel žádnou bližší argumentaci neuvádí - představuje pouze polemiku s výkladem podústavního práva, jež nemá ústavněprávní rozměr.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu