ECLI:CZ:US:2020:4.US.4146.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4146/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele T. D., zastoupeného JUDr. Helenou Nutilovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Českých Budějovicích, Vodní 231/5, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 1189/2019-147 ze dne 19. září 2019, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, a 1) nezletilé A. D., 2) nezletilého V. D. a 3) P. D., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen "nalézací soud") nahradil výrokem I rozsudku č. j. 0 P 77/2019-118 ze dne 21. června 2019 souhlas otce (stěžovatele) s přihlášením nezletilých vedlejších účastníků k trvalému pobytu, u obou na adresu bydliště matky (třetí vedlejší účastnice), a dále ve věci umístění nezletilé A. k základnímu vzdělávání do 1. třídy základní školy v místě bydliště matky. Řízení o návrhu matky na nahrazení souhlasu za otce ve věci umístění nezletilého V. k základnímu vzdělávání do stejné základní školy nalézací soud zastavil (výrok II) a návrh otce na svěření nezletilých vedlejších účastníků do střídavé péče rodičů zamítl (výrok III).
2. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem potvrdil výše uvedený rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I a III a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu nalézacího; ohledně trvalého bydliště dospěl k závěru, že je v zájmu obou nezletilých dětí, aby měly shodné trvalé bydliště se svou matkou, která byly svěřeny do péče na základě dohody rodičů schválené soudem, souhlasil-li otec výslovně s tím, aby se matka s nezletilými dětmi přestěhovala do rodinného domu svých rodičů do obce K. Podle odvolacího soudu je rovněž v zájmu nezletilé A., aby navštěvovala základní školu v K., tedy v místě svého bydliště. Za podstatné považuje výhodu spočívající v tom, že nezletilou může vyzvedávat po ukončení vyučování její mateřská babička, která je v důchodu, žije ve stejném domě jako nezletilá, takže ta nemusí trávit odpoledne po skončení vyučování ve školní družině.
3. Odvolací soud považuje za správný rozsudek nalézacího soudu i v té části, v níž zamítl návrh otce na svěření dětí do střídavé péče obou rodičů. Podle odvolacího soudu nenastala oproti předchozí úpravě žádná kvalifikovaná změna, která by odůvodňovala novou úpravu poměrů k nezletilým dětem. Nalézací soud zohlednil podle odvolacího soudu případ individuálně, přihlédl ke konkrétním okolnostem a rozhodl v nejlepším zájmu nezletilých dětí.
4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítá, že předmětným rozhodnutím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále jeho právo na péči o děti ve smyslu čl. 32 odst. 2 Listiny a na rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stěžovatel zejména namítá, že soudy nezohlednily dostatečně přání nezletilé A., nepřihlédly k tomu, že obě děti chtějí i nadále bydlet v prostředí, v němž jsou zvyklé, a navštěvovat základní školu spolu se svými kamarády ze základní a mateřské školy v Č., kde prožily prakticky celý svůj dosavadní život. Uzavřel-li odvolací soud, že nenastala kvalifikovaná změna a nepřihlédl-li k přání nezletilých vedlejších účastníků, porušil tím výše uvedená základní práva.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, řádně zastoupeným stěžovatelem a je přípustná. Po seznámení s obsahem napadeného rozhodnutí, jakož i rozsudku nalézacího soudu a ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů a svoji argumentaci staví především na tom, že soudy při rozhodování ve věci péče o nezletilé nepřihlédly k jejich přání. Takto pojatá ústavní stížnost však neobsahuje žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci. Názor nezletilých dětí (§100 odst. 3 o. s. ř.) byl v řízení řádně zjištěn, soudy k němu při rozhodnutí přihlédly - to, že jej "neopsaly" do výroku rozhodnutí, neznamená, že porušily ústavní práva stěžovatele.
7. Napadené rozhodnutí je pečlivě a srozumitelně odůvodněno a nesouhlas stěžovatele s ním neznamená, že by Ústavní soud, který není další přezkumnou instancí v rámci obecné justice, měl do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat. Soudy přesvědčivě vysvětlily důvody, pro které pouhé evidování dítěte k pobytu v místě bydliště matky, a školní docházka zde, nemůže být v rozporu se zájmy nezletilého dítěte (dětí); nadto Ústavní soud dodává, že místa dřívějšího a současného bydliště dětí jsou od sebe vzdálena přibližně 12 km, což nepochybně není vzdálenost, která by bránila rodičům v realizaci jejich ústavních práv.
8. Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu