ECLI:CZ:US:2020:4.US.4171.19.1
sp. zn. IV. ÚS 4171/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., zastoupeného Mgr. Jiřím Filípkem, advokátem se sídlem v Mostě, Čsl. armády 2112, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 3238/2019-122 ze dne 9. října 2019, Městského soudu v Praze č. j. 23 Co 278/2018-40 ze dne 13. srpna 2018 a Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 31 C 238/2017-32 ze dne 12. července 2018, a dále o návrhu na zrušení článku V, bodu 6., zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost i návrh k ní připojený se odmítají.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "soud prvního stupně") zastavil řízení o návrhu stěžovatele pro nezaplacení soudního poplatku a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl návrh stěžovatele na přerušení řízení, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Nejvyšší soud zamítl dovolání jako nepřípustné a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), především obsáhle popisuje svá předchozí řízení před obecnými soudy i rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (stížnost č. 10092/13 ze dne 8. 2. 2018), z něhož dovodil, že nápravy lze dosáhnout vnitrostátním prostředkem, jímž je "jedno řízení" jako celek, zahájené prvním podáním, a ukončené až rozhodnutím Ústavního soudu. Byl-li mu soudní poplatek vyměřen na základě změny zákona vydané sice před podáním návrhu k soudu, ale až poté, co se obrátil na Ministerstvo spravedlnosti (dále jen "ministerstvo"), nemůže taková změna ovlivnit již "probíhající" řízení. Považují-li obecné soudy podání žaloby za zahájení samostatného řízení, jde o procesní formalismus zasahující do jeho práv na přístup k soudu a na účinné prostředky nápravy; tím obecné soudy porušily jeho práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud zrušil článek V, bod 6, zákona č. 296/2017 Sb. a zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů.
3. Svůj návrh na náhradu škody způsobené nepřiměřenou délkou soudního řízení uplatnil stěžovatel u ministerstva dne 26. dubna 2017; dne 15. září 2017 byl s účinností od 30. září 2017 vydán zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 296/2017 Sb."), jež nově v zákoně č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, stanovil poplatkovou povinnost i pro řízení o návrhu stěžovatele (nyní položka 8a sazebníku poplatků). Dne 27. října 2017 podal stěžovatel k soudu prvního stupně žalobu; řízení bylo poté zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku.
4. Z napadených (a řádně odůvodněných) rozhodnutí se podává, že soud prvního stupně usnesením č. j. 31 C 238/2017-22 ze dne 22. února 2018, ve spojení s usnesením odvolacího soudu č. j. 23 Co 113/2018-29 ze dne 22. května 2018, zamítl návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků, vyzval jej k jejich úhradě, a poté, co tak stěžovatel ve stanovené lhůtě neučinil, soud prvního stupně řízení zastavil. Opravnému prostředku stěžovatele založenému na přesvědčení, že zákon č. 296/2017 Sb. je aktem "protiústavního terorismu státu" odvolací soud nevyhověl a napadené usnesení potvrdil; Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné.
5. Podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny) je možné státní moc uplatňovat zákonným způsobem jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Soudní poplatek je fiskálním příjmem státního rozpočtu a soudu nepřísluší, není-li účastník řízení ze zákonných důvodů osvobozen od jeho placení, aby pokračoval v řízení, nesplnil-li svou zákonnou povinnost. Stěžovatelova interpretace pojmu účinný opravný prostředek neobstojí; každé jednotlivé rozhodnutí kteréhokoliv orgánu veřejné moci ukončuje řízení, neuplatní-li účastník řízení příslušné opravné prostředky. Charakter a účel jednotlivých opravných prostředků, nástrojů kontroly správnosti postupu (jiného) orgánu veřejné moci v předchozím řízení, je odlišný stejně jako předpoklady jeho užití. Způsob, jakým stěžovatel vnímá jednotlivé procesní nástroje, nezakládá protiprávnost postupu obecných soudů a jejich rozhodnutí nejsou způsobilá zasáhnout tvrzená práva stěžovatele zaručená v Listině a Úmluvě.
6. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
7. Podle §74 ve spojení s §64 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu může být spolu s ústavní stížnosti podán i návrh na zrušení (části) právního předpisu, jehož uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Osud takového návrhu sdílí osud ústavní stížnosti; je-li ústavní stížnost zjevně neopodstatněná, nemůže Ústavní soud projednat ani návrh na zrušení právního předpisu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. ledna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu