ECLI:CZ:US:2020:4.US.43.20.1
sp. zn. IV. ÚS 43/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., t. č. Věznice Rýnovice, zastoupeného Mgr. Lukášem Ficem, advokátem, sídlem Údolní 326/11, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. října 2019 č. j. 11 Tdo 1159/2019-428, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 12. července 2018 sp. zn. 9 To 159/2018 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 12. dubna 2018 č. j. 7 T 169/2017-153, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Brně a Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž dle jeho tvrzení došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 8, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně navrhl, aby mu Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Brně (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Toho se měl dopustit, stručně řečeno, tak, že ve dvou případech svědkyni buď prodal, nebo za sexuální služby poskytl metamfetamin. Za uvedené jednání byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců a trestu propadnutí věci (předměty sloužící k užívání a přechovávání drog). K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud na základě přímého svědectví svědkyně, která od stěžovatele drogy odebírala, a dalších nepřímých svědeckých výpovědí. Soud dále zamítl obsáhlé důkazní návrhy obhajoby, neboť jimi se stěžovatel snažil prokázat, že se sám stal obětí zločinu krádeže, což se netýká předmětného řízení.
3. Proti uvedenému rozsudku podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. Dospěl k závěru, že není třeba provádět další důkazy, které s předmětem trestního řízení nesouvisely, přičemž konstatoval, že městský soud řádně upravil popis skutku podle obsahu klíčové svědecké výpovědi a že řádně vyhodnotil všechny důkazy a dospěl oprávněně k závěru o stěžovatelově vině.
4. Proti uvedenému usnesení podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením, ve kterém konstatoval, že závěry soudů neobsahují žádný, natož pak extrémní rozpor. Zároveň Nejvyšší soud shledal, že u popisu skutku nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku, neboť podstata jednání popsaného v návrhu na potrestání a v odsuzujícím rozsudku je totožná. Městský soud pouze na základě výpovědi svědkyně upřesnil jeho detaily (místo a čas spáchání skutku, množství distribuované drogy a výši zaplacené částky).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud porušil jeho ústavní práva tím, že meritorně nepřezkoumal jím uplatněné námitky, ačkoliv tyto byly řádně uplatněným dovolacím důvodem. Dále stěžovatel namítá, že soudy prováděly výhradně důkazy v jeho neprospěch a důkazní návrhy obhajoby nepřípustně odmítaly, čímž porušily zásadu rovnosti zbraní. Vznesené pochybnosti o hodnověrnosti usvědčující výpovědi soudy nepřípustně bagatelizovaly. Takový postup je však nepřípustný v důkazní situaci tvrzení proti tvrzení, jak to plyne z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 520/16 (N 119/81 SbNU 853). Stěžovatel přitom vznesl relevantní námitky vůči věrohodnosti svědkyně (např. rozpory ve výpovědi, drogová minulost a okradení stěžovatele), soudy se jimi však nezabývaly. Stěžovatelovo vlastnictví drogy bylo založeno toliko na spekulacích soudu. Při hodnocení skutku soudy postupovaly nepřípustně formalisticky. Dle stěžovatele byla porušena zásada totožnosti skutku, neboť byl odsouzen za jiné jednání, než bylo uvedené v návrhu na potrestání. Na tuto změnu nemohla obhajoba reagovat. Soudy rovněž pochybily, když v popsané situaci nezohlednily stěžovatelův vysoký morální kredit osvědčený přiznaným statusem účastníka odboje a odporu proti komunismu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
9. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou in dubio pro reo. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Výše uvedenou zásadu je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
10. Stěžovatel v ústavní stížnosti toliko opakuje námitky uplatněné již v předchozích fázích řízení, a zároveň nikterak nereflektuje, že soudy se s těmito námitkami obsáhle vypořádaly. Dle Ústavního soudu lze odůvodnění napadených rozhodnutí považovat za ústavně konformní. V konkrétních závěrech lze pak na ně plně odkázat v případě hodnocení věrohodnosti klíčové svědkyně, důležitosti dalších nepřímých důkazů, jakož i porušení zásady totožnosti skutku. Rovněž nelze přisvědčit tomu, že by v řízení vedeném proti stěžovateli bylo jakkoliv nepřípustně omezeno jeho právo na obhajobu. Na možnost změny svědecké výpovědi musí být strany řízení připraveny a stěžovatel měl v řízení i prostřednictvím opravných prostředků možnost na ni reagovat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
12. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti nevyhověl Ústavní soud stěžovatelovu návrhu na přiznání nákladů řízení před Ústavním soudem (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu