ECLI:CZ:US:2020:4.US.433.20.1
sp. zn. IV. ÚS 433/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. Tomášem Gureckým, advokátem, sídlem Sokolovská 6234/64, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2019 sp. zn. 4 Tdo 1267/2019, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. dubna 2019 č. j. 5 To 145/2019-832 a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 22. února 2019 č. j. 70 T 187/2012-820, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ostravě a Okresního státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jejího tvrzení k porušení jejích ústavních práv zaručených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že v záhlaví uvedeným usnesením Okresní soud v Ostravě (dále jen "okresní soud") zastavil trestní stíhání stěžovatelky pro podezření ze spáchání trestného činu zpronevěry podle §206 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Toho se měla dopustit, stručně řečeno, tak, že od poškozené převzala do úschovy částku 485 284 Kč, kteroužto odmítla poškozené posléze vydat a využila ji neznámým způsobem. V průběhu trestního řízení vyvstaly pochybnosti o stěžovatelčině trestní odpovědnosti, pročež okresní soud nechal zpracovat psychiatricko-psychologický posudek. Z uvedených znaleckých posudků a výslechu znalce u hlavního líčení vyplynulo, že stěžovatelka se ve svých úvahách pohybuje zcela mimo realitu, přičemž není a do budoucna nebude schopna vnímat smysl trestního řízení. Z tohoto důvodu okresní soud zastavil stěžovatelčino trestní stíhání.
3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením, jako podanou osobou neoprávněnou. Proti zastavení trestního stíhání z důvodu duševní poruchy obviněné může podat stížnost pouze státní zástupce.
4. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Shledal přitom, že soudy postupovaly v souladu se zákonem a dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumávat správnost zákona. Poukázal též na skutečnost, že ústavní stížnost proti rozhodnutím soudů nižších stupňů odmítl již v minulosti rovněž Ústavní soud.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že se nedopustila jednání, pro které bylo vedeno trestní řízení, neboť poškozené půjčila částku 230 000 Kč, o čemž byla sepsána smlouva. Tato skutečnost byla potvrzena i v civilním řízení. Stěžovatelka dále obsáhle popsala důkazní situaci, stav poškozené a jejich dopad na trestní řízení, v němž je chování poškozené nevěrohodné. Provedené důkazy tak nevyvracejí obhajobu stěžovatelky. Není zřejmé, na základě čeho dovodil okresní soud podvodný úmysl stěžovatelky v roce 2002. Takový závěr nelze dovodit ze znaleckého zkoumání stavu poškozené provedeného v současnosti. S ohledem na uvedené měla být stěžovatelka zproštěna obžaloby a trestní řízení nemělo být zastaveno. Stěžovatelka považuje za porušení rovnosti stran trestního řízení a práva na spravedlivý proces, že nemůže proti usnesení o zastavení trestního stíhání brojit stížností (stejně jako státní zástupce). Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil napadená rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. V první řadě je třeba konstatovat, že ústavní stížnost s totožným odůvodněním, která směřovala pouze proti napadenému rozhodnutí okresního soudu a krajského soudu, již Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (viz usnesení ze dne 3. 9. 2019 sp. zn. I. ÚS 1459/19; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ačkoliv nejde o rozhodnutí obecně závazné (srov. čl. 89 odst. 1 Ústavy), či zakládající překážku věci rozhodnuté (srov. §35 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), neshledal Ústavní soud žádný důvod se od závěrů tohoto rozhodnutí odchýlit. Stěžovatelku lze tedy na odůvodnění uvedeného usnesení toliko odkázat.
9. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu