ECLI:CZ:US:2020:4.US.488.20.1
sp. zn. IV. ÚS 488/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele H. V. N., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, sídlem Příkop 834/8, Brno, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. října 2019 sp. zn. 5 To 67/2019, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod zakotvených v čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 2 a 3 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 2 Protokolu č. 4 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "vrchní státní zastupitelství") usnesením ze dne 17. 9. 2019 č. j. VZV 48/2018-3162 rozhodla, že stěžovatel se podle §73b odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), a §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu propouští z vazby na svobodu za současného uložení dohledu probačního úředníka (výrok I.) a podle §73 odst. 5 tr. řádu se mu ukládá omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí (výrok II.). Současně byl stěžovatel vyzván, aby do pěti pracovních dnů od doručení tohoto usnesení vydal státní zástupkyni vrchního státního zastupitelství příslušný cestovní doklad.
3. K instanční stížnosti stěžovatele Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") ústavní stížností napadeným usnesením podle §149 odst. 1 písm. a) tr. řádu toto usnesení zrušil v obou výrocích a znovu rozhodl, že se stěžovatel podle §73 odst. 1 písm. d) tr. řádu propouští z vazby na svobodu a zároveň se mu ukládá předběžné opatření, spočívající v zákazu vycestování do zahraničí podle §88h tr. řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud své usnesení odůvodnil lakonickým konstatováním, že "trestní stíhání mj. i pro zvlášť závažný úmyslný trestný čin nadále probíhá" a "je cizím státním příslušníkem s pevnými rodinnými vazbami v zahraničí", proto je nutné "odpovídajícím přiměřeným opatřením zajistit", aby "se nevzdálil z území České republiky a vyšetřování mohlo dále plynule probíhat za jeho účasti".
5. Podle §88b odst. 2 tr. řádu je podmínkou uložení uvedeného předběžného opatření existence důvodné obavy, že obviněný bude opakovat trestnou činnost, popřípadě jí dokoná nebo vykoná. Takovou obavu však vrchní soud v případě stěžovatele neshledal a v napadeném usnesení ani nezmínil. Rovněž se nijak nezabýval dalšími zákonnými podmínkami, tedy důvodností trestního stíhání stěžovatele atd. Podle §88h odst. 2 tr. řádu se na postup při uložení zákazu vycestování do zahraničí §77a odst. 1 až 3, 5 a 6 tr. řádu užijí přiměřeně, v případě stěžovatele však vrchní soud vydal napadené usnesení bez návrhu státního zástupce.
6. Stěžovatel má za to, že omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí pouze z důvodu, že je třeba zajistit, aby vyšetřování mohlo dále plynule probíhat za jeho účasti, když ve Vietnamu žije jeho otec ve věku 85 let trpící řadou zdravotních problémů, je nepřiměřené a neústavní. Podle stěžovatele vrchní soud dokonce ani netvrdí, že u stěžovatele hrozí nebezpečí útěku a vyhýbání se trestnímu řízení nebo trestu, pouze chce stěžovateli zabránit v zájmu plynulosti vyšetřování v jakékoli cestě do zahraničí, včetně návštěvy otce. Předmětné omezení svobody pohybu a pobytu zákazem vycestování přitom postrádá předem seznatelné časové omezení, přičemž je pravděpodobné, že trestní stíhání bude trvat ještě řadu let.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17); všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o to, zda se vrchní soud ve stěžovatelově věci dopustil pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do jeho právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
10. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudem podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá-li ustáleným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudem vydané rozhodnutí bylo řádně, srozumitelně a logicky odůvodněno.
11. Patří se předeslat, že trestní řád vymezuje více ústavně konformních výjimek ze svobody pohybu zaručené na vnitrostátní i mezinárodní úrovni. Jsou-li splněny zákonné podmínky pro nahrazení vazby alternativním opatřením, soud vazbu nahradí a doplní uložením zákazu vycestování do zahraničí podle §73 odst. 5 tr. řádu. Není-li dán vazební důvod, ale je kvůli dosažení účelu trestního řízení nutné zajistit, aby obviněný nemohl vycestovat do zahraničí, uplatní se §77a tr. řádu. Úprava obsažená v §88h tr. řádu (odkazující na přiměřené použití §77a odst. 1 až 3, 5 a 6 tr. řádu) vyžaduje též splnění podmínek podle §88b odst. 2 tr. řádu.
12. Ústavní soud dále připomíná, že účelem omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí podle §77a tr. řádu je zajistit, aby se osoba stíhaná pro úmyslný trestný čin nemohla vyhýbat trestnímu řízení, ztěžovat ho nebo mu zcela uniknout [srov. nálezy ze dne 20. 5. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 12/07 (N 90/49 SbNU 247; 355/2008 Sb.) nebo ze dne 15. 9. 2009 sp. zn. Pl. ÚS 18/07 (N 202/54 SbNU 505; 384/2009 Sb.)]. Tento účel nepochybně odpovídá veřejnému zájmu na udržení veřejného pořádku, tudíž ho lze z hlediska čl. 14 odst. 3 Listiny, čl. 2 odst. 3 Protokolu č. 4 k Úmluvě i čl. 45 odst. 2 Listiny základních práv EU považovat za legitimující omezení svobody pohybu.
13. Podle názoru Ústavního soudu by aplikace §77a tr. řádu ve stěžovatelově věci byla výstižnější, neboť vrchní soud - stejně jako státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství - ztotožnil omezení svobody pohybu právě s dosažením účelu trestního řízení.
14. Z usnesení ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1126/15 (U 10/85 SbNU 909) vyplývá (srov. bod 20. a násl.), že Ústavní soud neshledá porušení čl. 40 odst. 6 Listiny (a nepřistoupí tak ke kasaci napadených rozhodnutí) toliko z formalistického důvodu aplikace zákona v rozporu s aplikačními zásadami, ať už všeobecnými (kupř. lex specialis derogat legi generali) nebo zvláštními (kupř. čl. 40 odst. 6 Listiny), nedojde-li tímto pochybením současně k zásahu do základních práv v materiálním smyslu. Při posuzování nutnosti kasace napadených rozhodnutí z důvodu porušení čl. 40 odst. 6 Listiny totiž není rozhodující forma (pramen práva), ve které je zakázané chování vyjádřeno, nýbrž samotný zakázaný obsah (materiální právní norma). Právě až změna obsahu právní normy, ať již jde na vrub nebo ku prospěchu pachatele, představuje zpravidla hranici intenzity porušení čl. 40 odst. 6 Listiny, určující nezbytnost zásahu Ústavního soudu v konkrétním případě. Nedojde-li fakticky k takové změně, neshledá Ústavní soud porušení ústavních práv dotčené osoby.
15. Tyto závěry jsou přiměřeně uplatnitelné i v nyní posuzované věci. Vrchní soud nepochybil, přiklonil-li se implicitně k závěrům, které přijaly orgány činné v trestním řízení ve svých předchozích rozhodnutích ohledně stěžovatele, přičemž došlo k jejich aprobování v usneseních Ústavního soudu ze dne 16. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 951/19 a ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2179/19. V posléze uvedeném usnesení Ústavní soud neshledal pochybení v argumentaci obecných soudů, že dosavadní poznatky dostupné v trestním řízení nasvědčují tomu, že stěžovatel trestnou činnost páchal dlouhodobě (nejméně od 7. 11. 2016 do 18. 9. 2018), předpokládá se jeho výrazný podíl na trestné činnosti představované "nakontaktováváním" zájemců o pobyt v České republice, kdy stěžovatel měl být jedním z prostředníků mezi zájemci o tyto "služby" a spoluobviněným, který již žadatele o pobyt registroval, a s ohledem na podezření, že organizovaná zločinecká skupina včetně stěžovatele získala výnos v předpokládané výši nejméně 750 000 000 Kč, lze rovněž u stěžovatele uvažovat o uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody ve výměře blízké horní hranici zákonné trestní sazby, resp. minimálně ve třech čtvrtinách zákonné trestní sazby stanovené pro §361 odst. 1 trestního zákoníku. Podle soudů to, že stěžovatel má rodinné vazby ve Vietnamské socialistické republice, opakovaně za rodinou cestoval a jeho další osobní i majetkové vztahy k České republice (včetně podnikatelské činnosti) nepředstavují důvody, které by mohly převážit nad dalšími okolnostmi, které jsou mu v této souvislosti nepříznivé.
16. Ústavní soud nepřehlíží časový aspekt (usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 2179/19 se týkalo usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 44 To 185/2019), avšak ani stěžovatel v ústavní stížnosti vůči těmto závěrům, které jsou mu známy a z nichž soudy vycházely, neuplatnil oponenturu (neuvedl například, že již není trestně stíhán apod.). Není přitom pochyb, že vrchní soud mínil "plynulostí (trestního) řízení" dosažení jeho účelu, jak předvídá §77a tr. řádu. V intencích usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017 sp. zn. II. ÚS 1126/15 (U 10/85 SbNU 909) lze považovat za postačující, že se vrchní soud - obsahově vzato - zabýval podmínkami podle §77a tr. řádu a jejich naplnění ústavněprávně konformním způsobem dovodil.
17. Stěžovatel namítá, že je mu rozhodnutím vrchního soudu znemožněn kontakt s otcem, nicméně se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud neshledává v této skutečnosti exces. Stěžovatel navíc neupřesňuje, z jakého důvodu nemůže se svým otcem komunikovat například prostřednictvím internetové telefonie či videohovorů (s tím, že by jeho otci byla se zajištěním technické roviny této komunikace případně nápomocna třetí osoba).
18. Jde-li o stěžovatelovu výhradu o absenci návrhu státního zástupce, tak ani v této záležitosti Ústavní soud neshledává pochybení dosahující ústavněprávní roviny. Jak bylo uvedeno výše, státní zástupkyně vrchního státního zastupitelství stěžovateli podle §73 odst. 5 tr. řádu uložila omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí. Stěžovatel se v instanční stížnosti proti tomuto usnesení proti zákazu vycestování do zahraničí vymezil, a tedy nelze dovozovat, že zakázal-li rovněž vrchní soud vycestování do zahraničí, postupoval překvapivě a zasáhl neústavně do stěžovatelovy možnosti skutkově a právně argumentovat.
19. Dlužno doplnit, že omezení vyplývající z uloženého zákazu vycestování do zahraničí je pro stěžovatele sice citelné, avšak není nepřiměřené okolnostem případu. Na tomto závěru nic nemění ani doba, po kterou toto omezení trvá, přičemž Ústavní soud v této souvislosti odkazuje na usnesení ze dne 12. 11. 2014 sp. zn. II. ÚS 3861/13 (U 16/75 SbNU 649), v němž jako nepřiměřené nebylo shledáno omezení spočívající v zákazu vycestování do zahraničí trvající 17 měsíců, a zejména na usnesení ze dne 22. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 1363/16, v němž Ústavní soud jako ústavně konformní vyhodnotil zákaz vycestování do zahraničí trvající po dobu více než dvou a půl roku, přičemž i v této věci byl stěžovatelem cizí státní příslušník, který navíc nebyl stíhán pro tak závažnou trestnou činnost, pro níž je v nyní posuzované věci stíhán stěžovatel.
20. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu