ECLI:CZ:US:2020:4.US.497.20.1
sp. zn. IV. ÚS 497/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti P. M., t. č. Věznice Břeclav, zastoupeného JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 673/24, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 8 Tdo 566/2019-9124, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. května 2018 sp. zn. 3 To 55/2017 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 8. června 2017 č. j. 62 T 5/2016-8480, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisového materiálu, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, dílem ukončeného, dílem ve stádiu pokusu, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a k trestu propadnutí majetku. Předmětné trestné činnosti se měl stěžovatel ve zkratce dopustit zkrácením daně z přidané hodnoty a získáním daňové výhody prostřednictvím podvodů založených na bázi chybějícího obchodníka.
3. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem zrušil prvostupňové rozhodnutí ve výroku o trestu propadnutí majetku a nově rozhodl tak, že stěžovatele odsoudil k trestu propadnutí jedné třetiny majetku. Ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel namítá, že v řízení před soudem prvního stupně došlo k porušení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu. Soud se totiž vůbec nevypořádal s tím, že výpověď spoluobžalovaného R. může být zcela účelová, přičemž se ani nevypořádal s tím, že tento spoluobžalovaný byl již v minulosti trestán, a to v souvislosti s daňovými úniky. Místo patřičného zjištění skutkového stavu však soud vyšel právě jen z této výpovědi, aniž by se hlouběji zabýval důkazy, které tuto výpověď zpochybňují.
5. Zásadního pochybení se měl prvostupňový soud dále dopustit tím, že v hlavním líčení přečetl protokoly o dřívější výpovědi některých svědků, aniž by byly splněny podmínky dle §211 trestního řádu.
6. Stěžovatel dále uvádí, že soud odmítl provést stěžovatelem navržené důkazy s argumentem, že důkazní situace byla náležitým způsobem prokázána. Přitom u důkazů v podobě emailové objednávky, které nalézací soud označuje jako usvědčující a které byly obstarány cestou právní pomoci od slovenských orgánů, se soud vůbec nezabýval tím, zda byly získány a předloženy v souladu s trestním řádem a zda jde o spolehlivý důkazní pramen. Stěžovatel zpochybňoval pravost kopií emailové komunikace a poukazoval na to, že nebyly nikdy ztotožněny se skutečnou elektronickou komunikací, přesto z těchto důkazů soud bez dalšího vyšel a stěžovatelovými námitkami se nezabýval. Pakliže u některých navržených důkazů soudy argumentovaly tím, že jsou nadbytečné, neboť se netýkají přímo osoby stěžovatele, považuje stěžovatel tuto úvahu za chybnou, jelikož trestná činnost měla být páchána po předchozí dohodě všech obžalovaných, a má tudíž být zjevné, že důkaz týkající se jednoho z obžalovaných může ovlivnit obžalované další.
7. Vrchnímu soudu v Praze stěžovatel vyčítá, že se vznesenými námitkami taktéž nezabýval, přičemž navíc je jeho rozhodnutí vnitřně rozporné, neboť na jednu stranu je v něm konstatováno, že nelze zjistit organizátora trestné činnosti, na stranu druhou ale stěžovatele označuje za hlavního pachatele. Nadto skutečnost, že nebyl zjištěn organizátor a osoba, která trestnou činnost vymyslela, nebyla zohledněna ve výši trestu, který byl u stěžovatele ve srovnání s ostatními obžalovanými nepřiměřeně vysoký.
8. Konečně, jde-li o usnesení Nejvyššího soudu, podle stěžovatele Nejvyšší soud v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nepřipustil některé ze stěžovatelových námitek a dovolací řízení se tak ocitlo mimo rámec spravedlivého procesu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Jelikož stěžovatel svými námitkami brojí zejména proti postupu obecných soudů při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud připomíná význam zásady volného hodnocení důkazů, která je projevem důvěry v moc soudní a jedním z garantů její nezávislosti. Zákon ani ústavní pořádek nepředepisují soudu, jaký důkazní prostředek má k prokázání které skutečnosti zvolit a jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazům připsat, přičemž soud je oprávněn a zároveň povinen hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemné souvislosti (viz usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2964/19 ze dne 28. 1. 2020 a v něm citovaná judikatura; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Dokonce i odvolací soud může do volného hodnocení důkazů soudem nalézacím zasáhnout jen výjimečně, přičemž svůj postup musí velmi pečlivě odůvodnit. Jen zcela mimořádně proto může do procesu dokazování a ustálení skutkového stavu před obecnými soudy zasáhnout Ústavní soud. Činí tak typicky v případech, kdy skutková zjištění vůbec nevyplývají z provedených důkazů, je-li mezi skutkovými zjištěními a právními závěry extrémní soulad či pokud bylo dokazování provedeno ve zcela nedostatečném rozsahu. Na soudy je také obecně kladen požadavek řádného odůvodnění, který se v procesu dokazování projevuje mimo jiné v povinnosti soudu vyložit, proč se rozhodl neprovést důkazy navrhované stranami řízení.
13. V nyní posuzované věci Ústavní soud pochybení, které by umožňovalo jeho intervenci, neshledal. Celkově lze konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou řádně a srozumitelně odůvodněna a je v nich vyloženo, na základě jakých důkazů a úvah byl učiněn závěr o stěžovatelově vině i to, proč již další důkazy provedeny nebyly. K jednotlivým námitkám pak lze dodat následující.
14. Z hlediska shledání stěžovatelovy viny byla významným důkazem výpověď spoluobžalovaného R. (nešlo ovšem o důkaz jediný, viz k tomu bod 63 usnesení dovolacího soudu). Je přitom potřeba poznamenat, že soudy se věrohodností a důkazní hodnotou této výpovědí dostatečně zabývaly a hodnotily ji i v kontextu dalších důkazů (viz např. shrnutí v bodě 15 rozsudku odvolacího soudu), přičemž pokud mimo jiné i z tohoto důkazu dovodily stěžovatelovu vinu, nelze tomu z ústavněprávního hlediska nic vyknout.
15. Námitku porušení §211 trestního řádu, stěžovatel nevznesl v rámci svých opravných prostředků, v nichž v této souvislosti namítal pouze neprovedení důkazů. Ústavní soud se tak v souladu se zásadou subsidiarity může zabývat právě jen otázkou neprovedených důkazů (ostatně nalézací soud uvedl, že k předmětným výpovědím při posuzování stěžovatelovy viny nepřihlížel). Zde přitom lze odkázat na strany 101 a 102 rozsudku nalézacího soudu, kde bylo dostatečně vyloženo, proč soud nepovažoval výslech stěžovatelem navrhovaných svědků za potřebný, a to i z hlediska posouzení věrohodnosti výpovědi spoluobžalovaného R.
16. Stěžovatel dále zpochybňoval použitelnost důkazů získaných prostřednictvím mezinárodní spolupráce s tím, že nebylo ověřeno, že listina zachycující obsah emailové komunikace odpovídá originálu. Na tyto námitky přitom již reagovaly postupně všechny tři soudy (viz str. 100 rozsudku nalézacího soudu, bod 16 rozsudku odvolacího soudu a bod 64 usnesení Nejvyššího soudu). S Nejvyšším soudem se přitom lze ztotožnit v tom, že "orgány činné v trestním řízení mohou oprávněně presumovat, že byly splněny podmínky čl. 3 odst. 1 [Evropské úmluvy o vzájemné pomoci ve věcech trestních], zejména pokud cizozemské dožádané orgány svým úředním postupem stvrdí, že požadované úkony provedly v souladu se svými procesními předpisy", neboť tento typ mezinárodních smluv ze vzájemné důvěry nezbytně vychází (srov. např. preambuli k Úmluvě o vzájemné pomoci v trestních věcech mezi členskými státy Evropské unie). To neznamená, že by detailnější ověření v tomto směru bylo vyloučeno, bude se nicméně obvykle odvíjet i od konkrétních námitek, čemuž ostatně odpovídá i argumentace odvolacího soudu v bodě 16 jeho rozsudku, v němž na výhrady stěžovatele patřičně reagoval, a to i přímo ve vztahu k důkazní hodnotě listiny zachycující emailovou komunikaci (k tomu viz opět i bod 64 usnesení Nejvyššího soudu).
17. Ústavní soud dále poznamenává, že nespatřuje vnitřní rozpor v rozhodnutí vrchního soudu, který by měl spočívat v tom, že na jednu stranu údajně nebyl zjištěn organizátor a osoba, která činnost vymyslela, na stranu druhou je stěžovatel označen za hlavního pachatele, čemuž prý odpovídá i uložený trest. Jednak nejde o totožné termíny, jednak soudy vysvětlily, proč stěžovatel dostal vyšší trest než někteří další obžalovaní (u nichž byly shledány důvody pro uložení trestu pod spodní hranicí trestní sazby). Nadto nelze přehlížet, že sám stěžovatel dostal trest při spodní hranici trestní sazby a trest propadnutí majetku byl vrchním soudem podstatně redukován, stěží tak lze dospět k závěru o nepřiměřenosti trestu.
18. Konečně, Ústavní soud neshledal ani nedostatky v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, který sice konstatoval, že některé námitky jsou dle zákona v dovolacím řízení nepřípustné, přesto však ověřil, že namítanými pochybeními nebyla porušena stěžovatelova ústavně zaručená práva. Tím učinil požadavkům plynoucím z judikatury Ústavního soudu zadost.
19. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu