ECLI:CZ:US:2020:4.US.526.20.1
sp. zn. IV. ÚS 526/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Josefa Fialy o ústavní stížnosti stěžovatele M. P., zastoupeného Mgr. Ing. Antonínem Továrkem, advokátem sídlem tř. Kpt. Jaroše 1844/28, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. listopadu 2019 č. j. 14 Co 148/2019-137, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a 1) M. P. a 2) nezl. L. P., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím byla porušena základní práva vyplývající z čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Břeclavi (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 21. 3. 2019 č. j. 12 Nc 26053/2018-84 ve výroku I. svěřil nezl. L. do péče matky (vedlejší účastnice č. 1). Stěžovateli uložil povinnost přispívat na výživu nezletilé výživným ve výši 2 500 Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2017 (výrok II.) a ve lhůtě do šesti měsíců uhradit nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2017 do 31. 3. 2019 ve výši 19 000 Kč (výrok III.). Okresní soud dále nezletilou svěřil do péče matky pro dobu po rozvodu (výrok IV.) a stěžovateli uložil povinnost přispívat pro dobu po rozvodu na výživu nezletilé výživným ve výši 2 500 Kč měsíčně (výrok V.). Okresní soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn se s nezletilou stýkat vždy každý lichý kalendářní týden v roce od pátku 17:00 hodin do neděle 18:00 hodin a blíže specifikoval rozsah styku stěžovatele s nezletilou v období prázdnin a svátků (výrok VI.). Rozhodl také, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
3. Z rozhodnutí okresního soudu vyplývá, že výchovná způsobilost žádného z rodičů nebyla zpochybněna, oba mají k nezletilé silnou citovou vazbu a řádně o ni pečují. Nezletilá od tří let žije s matkou v B. a na toto prostředí je zvyklá. Od ukončení společného soužití rodičů pobývala přes týden u matky a většinu víkendů u stěžovatele, který v rámci svého výslechu připustil, že o tom rozhodl sám a nejednalo se o konsenzus. Ze zprávy opatrovníka okresní soud zjistil, že nezletilá chce dále bydlet u matky a za stěžovatelem jezdit, někdy by chtěla jezdit i za babičkou, kterou vidí málo. Dle opatrovníka nezletilá jednoznačně uváděla, že nechce nic měnit, přičemž bylo zjevné, že žádnému z rodičů nechce ublížit. Dosavadní model fungování okresní soud nepovažoval za vhodný a dlouhodobě udržitelný, neboť s jedním z rodičů nezletilá trávila pracovní týden, zatímco s druhým pouze volný čas a péče tak nebyla rovnoměrně rozdělena. V reakci na tvrzení stěžovatele okresní soud uvedl, že jestliže matka v době pracovního týdne zabezpečuje řádné dodržování školních povinností nezletilé, nelze jí vytýkat, že současně nezajišťuje tolik volnočasových aktivit jako stěžovatel o víkendech. Jelikož zprávou opatrovníka bylo prokázáno, že nezletilá je v prostředí u matky spokojená a nepřeje si žádnou změnu, okresní soud svěřil nezletilou do péče matky a stěžovateli s nezletilou upravil styk. Poukázal také na to, že soudem provedená úprava nebrání tomu, aby se rodiče dohodli jinak, musí se však jednat o dohodu dvou stran a nikoli o jednostranný projev vůle.
4. Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 11. 2019 č. j. 14 Co 148/2019-137 rozsudek okresního soudu potvrdil ve výrocích I. a IV. o péči před a po rozvodu manželství. Ve výrocích II. a III. o výživném a nedoplatku na výživném pro dobu před rozvodem rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé od 1. 9. 2017 do budoucna částkou 3 000 Kč měsíčně a nedoplatek na výživném za dobu od 1. 9. 2017 do 30. 11. 2019 ve výši 81 000 Kč je povinen zaplatit do jednoho měsíce od doručení rozsudku. Rozsudek okresního soudu dále změnil ve výroku V. o výživném pro dobu po rozvodu manželství rodičů tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezletilé od právní moci rozsudku o rozvodu manželství částkou 3 000 Kč měsíčně. Ve výroku VI. o úpravě styku pak krajský soud rozsudek okresního soudu změnil tak, že stěžovatel je oprávněn stýkat se s nezletilou v době před a po rozvodu manželství rodičů každý lichý kalendářní týden v roce od čtvrtku 16:30 hodin do neděle 18:00 hodin a podrobně specifikoval rozsah styku stěžovatele s nezletilou v období prázdnin a svátků. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
5. Taktéž krajský soud dospěl k závěru, že v zájmu nezletilé je setrvat v péči matky a neměnit stávající dobré a stabilní zázemí. Vzhledem k větší vzdálenosti bydlišť rodičů a jejich neschopnosti dohodnout se i v běžných záležitostech nepřicházela dle krajského soudu v úvahu ani střídavá péče. Skutečnost, že nezletilá si změnu nepřeje, vyplynula podle krajského soudu také z aktuální zprávy opatrovníka. Jakkoliv je nepochybně v zájmu nezletilé pravidelně se stýkat se stěžovatelem a prohlubovat jejich velmi dobrý vztah, dosavadní režim, v rámci kterého se s nezletilou stěžovatel stýkal na základě svého rozhodnutí a bez domluvy s matkou téměř každý víkend, dle přesvědčení krajského soudu neodpovídá zájmu nezletilé trávit volné dny také se svou matkou a jejími rodiči. Požadoval-li stěžovatel slyšení nezletilé před soudem, krajský soud vzhledem k jejímu věku považoval za dostačující zjištění názoru nezletilé prostřednictvím opatrovníka, u kterého neměl pochybnosti o objektivitě a profesionalitě. Dle krajského soudu také nelze předpokládat, že by se v B. (na rozdíl od B.) nezletilá nemohla v oblasti vzdělání a volnočasového vyžití rozvíjet adekvátně svým schopnostem, jak se stěžovatel snažil dovodit ve svém odvolání.
II.
6. V ústavní stížnosti krajskému soudu stěžovatel vytýká, že se neřídil premisou, dle které by se oba rodiče měli na péči a výchově podílet v zásadě stejnou měrou. Přibližuje, že po vzájemné odluce rodičů nezletilou vyzvedával v pátek a trávil s ní tři víkendy v měsíci, zatímco matka s ní trávila pracovní týden a jeden víkend v měsíci. Tento způsob rozvržení styku dle stěžovatele naprosto odpovídal požadavku na rovnou péči. Pokud byl o styk v pracovním týdnu ochuzen, byla jeho absence spravedlivě kompenzována širším stykem o víkendu. Krajský soud však jeho styk s nezletilou o jeden víkend v měsíci zkrátil a nezohlednil tak zájmy a přání nezletilé, která chce trávit většinu víkendů s ním. Ačkoliv je nezletilá teprve osmiletá, je podle něj plně způsobilá vyjádřit se k rozsahu styku. Jestliže krajský soud tvrdí, že nezletilá se nemohla stýkat s příbuznými ze strany matky, jde podle stěžovatele o nepřípustné zobecnění. Podotýká také, že cesta mezi B. a B. trvá přibližně 45 minut a není tedy překážkou ani pro předávání nezletilé v rámci školních dnů. Stěžovatel je přesvědčen, že krajský soud své rozhodnutí nepodložil objektivními zjištěními a jeho věcnou argumentaci odmítl postupem hraničícím se svévolí nebo ji nezohlednil vůbec.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů
a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy
a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
10. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů či do jejich střídavé péče, úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě do péče nebylo svěřeno, nebo stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Jsou to právě obecné soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky řízení při znalosti situace nejlépe disponovány k tomu, aby dokázaly vhodně upravit aktuální rodinné poměry (pakliže toho nejsou schopni v rámci vzájemné dohody sami účastníci). Při rozhodování ve věcech práva rodinného je proto především na obecných soudech, aby vyšly z individuálních okolností každého případu a z nich vyplývajícího zájmu dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy prioritním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě uvážit, jaký výchovný model je v danou chvíli v nejlepším zájmu konkrétního dítěte, zda jsou splněny podmínky umožňující svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě do péče svěřit a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudu zároveň je snažit se nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny.
11. Jakkoliv se Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí vyjádřil v tom směru, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů, nutno současně zdůraznit, že střídavá péče není jediným právním institutem, který může naplnit zájem na zhruba stejné míře péče oběma rodiči (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 577/20 ze dne 24. 3. 2020). Ten může být naplněn i jinak než střídavou výchovou, např. institutem společné výchovy či podle okolností i svěřením dítěte do péče jednoho z rodičů za současné odpovídající úpravy dostatečně širokého styku s druhým rodičem [srov. např. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 22.; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Obecné soudy však mají vždy povinnost vyložit, na základě jakých skutečností rozhodly tak, jak rozhodly, a toto své rozhodnutí také musí přesvědčivým způsobem odůvodnit.
12. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí je patrné, že krajský soud aplikoval relevantní zákonná ustanovení, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti a srozumitelně rozvedl, jakými úvahami se řídil. Nejlepšímu zájmu nezletilé věnoval potřebnou pozornost, přičemž při zohlednění specifik daného případu nelze způsob jeho vymezení považovat za svévolný a ústavně nekonformní.
13. Krajský soud vyložil, proč nepřistoupil ke svěření nezletilé do péče stěžovatele nebo do střídavé péče rodičů a zdůvodnil, proč nepokládal za vhodný ani dosavadní režim, v rámci kterého stěžovatel s nezletilou trávil většinu víkendů. Při svém rozhodování vycházel také z opatrovníkem zjištěného názoru nezletilé a vysvětlil, proč nepovažoval za nezbytné nezletilou vyslechnout. Pakliže po uvážení konkrétních podmínek dospěl krajský soud k závěru, že běžný styk stěžovatele s nezletilou bude probíhat každý lichý kalendářní týden v roce od čtvrtku 16:30 hodin do neděle 18:00 hodin (a blíže určeným způsobem také v období svátků a prázdnin), Ústavní soud v takovém posouzení porušení základních práv stěžovatele nespatřuje. Nezletilé byl takto zajištěn dostatečný prostor pro získávání různorodých životních zkušeností během soužití s oběma rodiči - každý z rodičů bude mít nyní k dispozici dva víkendy v měsíci a stěžovatel bude s nezletilou trávit také určitou část školního týdne, což mu umožní podílet se nejen na volnočasových aktivitách nezletilé, ale i na běžných povinnostech v jejím životě.
14. Navíc, pokud by měl stěžovatel za to, že současná úprava výchovných poměrů navzdory zájmu nezletilé na stabilitě uspořádání již není nadále nejvhodnější (s ohledem na případnou podstatnou změnu poměrů), může se s takovým tvrzením opětovně obrátit na obecný soud, který, budou-li pro to splněny nezbytné podmínky, může o péči a styku s nezletilou v budoucnu rozhodnout také jinak.
15. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci stěžovatelem napadeného rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu