ECLI:CZ:US:2020:4.US.539.20.1
sp. zn. IV. ÚS 539/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. M., t. č. Věznice Praha-Ruzyně, zastoupeného Mgr. Lenkou Hnilicovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 6/55, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. září 2019 sp. zn. 3 Tdo 632/2018, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. března 2017 sp. zn. 5 To 11/2017 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. června 2015 sp. zn. 46 T 21/2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž došlo dle jeho tvrzení k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a odst. 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) a b) a odst. 4 písm. b) a c) trestního zákoníku. Těchto trestných činů se stěžovatel podle městského soudu dopustil, stručně řečeno, tak, že jako jednatel obchodní společnosti A, která vystupovala jako hlavní subdodavatel obchodní společnosti B, jež měla na základě smlouvy s Úřadem vlády České republiky dodávat audiovizuální vybavení a poskytovat souvisejících služby pro zajištění akcí konaných v rámci předsednictví České republiky v Radě Evropské unie, s úmyslem neoprávněně vylákat peněžité plnění od státu za činnosti, které vůbec nebyly provedeny, anebo které nesouvisely s uvedenou zakázkou, předkládal po dohodě s jednatelem obchodní společnosti B, faktury, v nichž bylo vykazováno provedení takových činností. Tím vznikla České republice škoda nejméně ve výši 327 546 808 Kč. Tyto prostředky následně stěžovatel a další obžalovaní převáděli za účelem jejich zdánlivé legalizace. Za uvedené jednání byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody v trvání devíti let a trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech včetně jejich zastupování na základě plné moci, a v zákazu podnikání v oblasti silnoproudých a slaboproudých zařízení a instalací a v oblasti informačních technologií, na dobu desíti let. K závěru o stěžovatelově vině dospěl soud zejména na základě svědeckých výpovědí, opatřených listinných důkazů a znaleckého posudku z oboru ekonomika.
3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, které Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") zamítl napadeným rozsudkem. V jeho odůvodnění se ztotožnil s podstatou skutkových a právních závěrů městského soudu. Dokazování považoval za úplné, a proto rovněž on odmítl návrhy na jeho doplnění. Zejména označil za nadbytečné vypracování revizního znaleckého posudku. Znalecký posudek vypracovaný v přípravném řízení byl zpracován odborně způsobilým ústavem, což bylo prokázáno i při výslechu zpracovatelů posudku, přičemž jím byly zodpovězeny všechny důležité otázky. To naopak neplatí pro posudky předložené obhajobou, které navíc vychází z nepravdivých skutečností předložených zadavateli posudků. Správnost původního posudku však vyvrácena nebyla ani v odvolacím řízení předloženými posudky. Závěr o stěžovatelově vině je postaven na souboru vzájemně se doplňujících důkazů a nejde jen o spekulace vyjádřené ve znaleckém posudku. Důkazy předložené obhajobou (zejména listinné) stojí naopak zcela osamoceny a nelze je tedy brát jako věrohodné. Důkazy týkající se jednotlivých částí uvedených zakázek pak spolehlivě vyvracely, že společnosti spolupracující se stěžovatelem provedly vyfakturované práce. Řada uvedených společností neměla žádné zaměstnance a jejich účast v řetězci subdodavatelů tak byla čistě formální. Proplacené faktury jsou příliš neurčité a nelze tedy zjistit obsah a rozsah provedených prací. Celkový systém spolupracujících společností pak postrádal ekonomický smysl, neboť by pro řadu jeho účastníků znamenal ve skutečnosti bezdůvodné peněžní ztráty. Stěžovatelův úmysl vyplývá částečně z toho, že ani přes upozornění pracovníků státu neupravil nikterak praxi zcela zřejmé duplicitní fakturace jeho údajných subdodavatelů. Zejména však je úmysl prokázán tím, že celá "subdodavatelská síť" byla prokazatelně toliko formálně vytvořena, neprováděla reálně fakturované práce, za účelem generování neoprávněného zisku. Provedenými důkazy pak byly vyloučeny jakékoliv politické motivy v pozadí daného trestního řízení. Jeho zahájení proběhlo zcela standardním způsobem (oznámením banky a šetřením analytického útvaru). Konečně, odvolací soud odmítl, že by daný případ mohl být v souladu s §12 odst. 2 trestního zákoníku vyřešen prostředky jiných právních odvětví (princip subsidiarity), neboť takový postup by neodpovídal společenské škodlivosti postihovaného jednání. Uložený trest vyhodnotil odvolací soud jako přísný, avšak odpovídající zákonným kritériím.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění dospěl k závěru, že v závěrech soudů nižších stupňů neshledal žádný relevantní rozpor. Soudy dostatečně odůvodnily neprovedení dalších důkazů. Popsané jednání naplňuje znaky uvedených trestných činů a uložený trest není nezákonný.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že se Nejvyšší soud v napadeném usnesení nevypořádal se všemi uplatněnými námitkami. Před vydáním rozhodnutí nevyčkal na stěžovatelovu reakci na vyjádření nejvyššího státního zástupce. Obecné soudy v posuzované věci ignorovaly zásadu subsidiarity trestní represe, jejíhož uplatnění se dovolával, neboť základem stíhaného jednání je obchodněprávní vztah a stěžovateli vytýkané nedostatky bylo možné řešit prostřednictvím v jiných řízení, než je řízení trestní. To se však nestalo, a přesto si orgány činné v trestním řízení přisvojily právo hodnotit naplnění závazků zmíněného vztahu. Žádné pochybení neshledaly ani jiné státní orgány (zejména finanční úřady). Tím došlo rovněž k porušení zásady ne bis in idem.
6. Soudy dále zcela nekriticky převzaly závěry znaleckého posudku, které však nebyly dalšími důkazy podpořeny. Naopak je ostatní znalecké posudky rozporovaly. Soudy však neodůvodnily, z jakého důvodu upřednostnily závěry prvního posudku. Nalézací soud k tomu nepřípustně argumentoval, že druhý z posudků nebyl vypracován na základě znalosti celého spisového materiálu. Soudy rovněž odmítly vypracování revizního znaleckého posudku. Původní znalecký posudek nelze dle stěžovatele v řízení dokonce vůbec použít, neboť jeho zadání nesplňovalo zákonné náležitosti. Stěžovatel poukazuje na to, že v případném civilním řízení by stát fakticky nesl těžší důkazní břemeno (v otázce předražení poskytovaných služeb), než s jakým se spokojily soudy v trestním řízení. Dále stěžovatel namítá, že stíhaným jednáním nedošlo k neoprávněnému obohacení, jako nezbytnému znaku trestného činu podvodu. K úhradě závazků došlo za bezvadné plnění na základě smlouvy. Soudy se nezabývaly tím, z jakého důvodu zaměstnanci Úřadu vlády nepřevzali poskytnutá plnění (ke škodě státu) a z jaké části tak nesou odpovědnost za údajně způsobenou škodu. Jejich závěry jsou v tomto směru zcela rozporné s obsahem důkazů. Po skutečných pachatelích nebylo dle stěžovatele nikdy pátráno. Naproti tomu stěžovatel byl odsouzen bez jakékoliv úvahy o (ne)naplnění subjektivní stránky trestných činů. Podloženo není ani naplnění znaku pachatelství v organizované skupině. Stěžovatel nemohl mít vědomost o pohybech peněžních prostředků. Popsané jednání tedy neodpovídá uvedeným skutkovým podstatám. Stěžovatel dále namítá, že nemohl předpokládat trestnost svých podnikatelských aktivit. Tato pochybení byla podtržena tím, že soudy odmítly provést důkazní návrhy obhajoby, případně k nim při úvahách o vině přihlédnout. Stěžovatel se podílel na jedinečné veřejné zakázce, k níž neexistoval žádný projekt ani předchozí zkušenosti. Přitom sám se státem nejednal a nemohl nijak ovlivnit podmínky zakázky. Zproštěním státních úředníků, kteří prokazatelně porušili povinnosti pro průběh veřejných zakázek, a současným odsouzením stěžovatele došlo k porušení rovnosti před zákonem. Popsaným hodnocením důkazů pak došlo k porušení zásady in dubio pro reo. Vzhledem k tomu, že postup úředníků odsouhlasila i vláda, překročily dle stěžovatele soudy svoji jurisdikci, neboť činnost vlády jim nepřísluší uvedeným způsobem přezkoumávat. Konečně, stěžovatel namítá, že uložený trest je nepřiměřený a neodpovídající kritériím uvedeným v trestním zákoníku. Soud nevzal kupříkladu v úvahu, že od údajného spáchání trestného činu již uplynulo jedenáct let, což však nezavinil stěžovatel. Nebylo rovněž přihlédnuto k zájmu stěžovatelových nezletilých dětí, které byly (v důsledku psychiatrické diagnózy matky) svěřeny do péče stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
9. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem, a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení, jehož porušení stěžovatel namítá.
10. Z ústavněprávního hlediska je podstatné, že soudy, které jsou díky zásadě ústnosti a přímosti nejlépe způsobilé hodnotit provedené důkazy (zejména výpovědi), každý svůj skutkový závěr opřou o obsah konkrétního důkazu, v krajním případě nepřímo v tzv. logickém řetězci důkazů, a případné mezery (nikoliv rozpory) ve skutkovém stavu vyplní v souladu se zásadou presumpce neviny a pravidla in dubio pro reo, které z ní vyplývá. Namítaná existence rozporů mezi důkazy sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat stěžovatele vinným a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění této zásady. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu. Uvedené pravidlo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. v očích soudu rozumné, a týkají se podstatných skutečností, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001 sp. zn. 5 Tz 37/2001 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016 sp. zn. 8 Tdo 1187/2016). Takové pochybnosti však soudy v dané věci neshledaly a svůj závěr ústavně konformním způsobem odůvodnily.
11. Ústavní stížnost je založena pouze na opakování vybraných bodů uplatněné obhajoby, s níž se však obecné soudy dostatečně vypořádaly; zde lze plně odkázat na příslušná místa mimořádně zevrubného odůvodnění napadených rozhodnutí. Vzhledem k postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není jeho úkolem, aby přezkum důvodnosti stěžovatelovy obhajoby (resp. přezkum důvodnosti vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry soudů) prováděl znovu, nezjistí-li, že jde o případ zjevné svévole či libovůle v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a závěry obecných soudů. K takovému pochybení dojde, postrádá-li určitý závěr soudu jakoukoliv racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Závěry soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, tak nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí.
12. Ústavní soud tedy může toliko ve stručnosti uvést, že stěžovatel byl v dané věci shledán vinným na základě obsáhlého řetězce důkazů, jejichž věrohodnost nebyla nikterak relevantně zpochybněna. Soudy se dostatečně vypořádaly se všemi stěžovatelem uplatněnými námitkami. Odvolací soud přesvědčivě popsal, z jakého důvodu nebylo v dané věci možné uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. K tomu lze snad jen doplnit, že její aplikace je podstatně méně pravděpodobná v případech s naplněním znaků kvalifikovaných skutkových podstat. Podvodem způsobená škoda v řádu několika set milionů korun pak dle Ústavního soudu není "běžnou situací obchodněprávních vztahů", zvláště je-li spojena s vysokým stupněm jeho organizovanosti a snahou o tzv. legalizaci nekale získaných prostředků. Posouzení trestněprávní roviny takové situace přísluší pouze trestním soudům, které tak nemohly zasahovat do činnosti jiných orgánů veřejné moci. Přisvědčit nelze ani porušení zásady ne bis in idem, neboť ze zjištěných skutečností nevyplynulo, že stěžovatel byl za uvedené jednání pravomocně postižen nebo zproštěn v jiném řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy. Provádění kontrolních pravomocí orgánů veřejné moci (např. orgánů finanční správy) takovým řízením není.
13. Městský soud a vrchní soud se pak velmi podrobně zabývaly souladem původního znaleckého posudku s ostatními důkazy. V tomto směru lze na obsáhlou argumentaci (zabývající se i důležitostí daného posudku pro závěr o vině) toliko odkázat. Podrobně byly rozvedeny i úvahy ohledně relevance dalších posudků, jakož i nutnosti provedení dalších důkazů. Otázka neoprávněného obohacení byla vyřešena zcela jednoznačně, prokázáním neodvedení vyfakturovaných prací, případně jejich duplicitního fakturování. Za dostatečně odůvodněné považuje Ústavní soud i zevrubné závěry o naplnění subjektivní stránky trestných činů. Z provedeného dokazování je zřejmé, že stěžovatel si musel být vědom protiprávnosti postupu všech obviněných. Jakékoliv závěry o (ne)vině jiných obžalovaných (např. státních úředníků) na tom nemohou nic změnit. Konečně není zřejmé, jakou roli by v závěrech o stěžovatelově vině měla hrát činnost vlády. Z provedeného dokazování nevyplynulo, že by si byla vláda vědoma neoprávněnosti (trestnosti) vyplácení peněžních prostředků v rámci uvedené veřejné zakázky. Ostatně ani taková skutečnost by nemohla stěžovatele vyvinit (neboť ani vláda nemůže nikomu umožnit spáchání trestného činu podvodu), spíše by rozšířila počet vinných osob.
14. Namítá-li stěžovatel nepřiměřenost uloženého trestu, zejména s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 2027/17 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), je třeba zejména konstatovat, že Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší hodnotit přiměřenost uloženého trestu. Ústavní soud v této oblasti zasahuje do činnosti soudů pouze tehdy, překročil-li uložený trest zákonná kritéria (nulla poena sine lege) nebo nezohlednily-li soudy některou okolnost klíčovou pro výměru trestu. K tomu však v dané věci nedošlo, neboť soudy se dostatečně zabývaly všemi stěžovatelem zmíněnými okolnostmi (včetně rozdílu mezi jeho případem a případem, v němž Ústavní soud vydal uvedený nález).
15. K tomu lze snad jen dodat, že stěžovatelova osobní situace není v tomto směru nikterak výjimečná. Délka trestního řízení nebyla způsobena nedůvodnými průtahy, nýbrž zejména složitostí daného případu (v důsledku rozsahu a organizovanosti trestné činnosti) a není tedy důvodem pro snížení trestu. Závěry uvedeného nálezu pak na stěžovatelovu věc zcela nedopadají. Významnými rozdíly jsou zde okolnosti jako spáchání organizované úmyslné trestné činnosti, věk stěžovatelových dětí (jedno již není nezletilé a druhému je téměř 14 let) a mimořádnost (resp. nutnost) ponechání pachatele trestného činu na svobodě pro zdárný psychologický vývoj dětí.
16. Za pochybení může Ústavní soud označit postup Nejvyššího soudu, spočívající v rozhodnutí bez vyčkání na stěžovatelovu repliku. Uvedené pochybení však Ústavní soud hodnotí jako formální, bez reálného zkrácení stěžovatelových ústavních práv. Takový postup sice může představovat porušení práv dovolatele [srov. např. nález ze dne 26. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3235/15 (N 80/81 SbNU 349)], avšak pouze za předpokladu, že druhý účastník řízení (nejvyšší státní zástupce) ve svém vyjádření předloží soudu nějaké nové, relevantní argumenty (důkazy). K tomu však v dané věci nedošlo, neboť vyjádření nejvyššího státního zástupce obsahovalo v podstatě toliko obecné odkazy na judikaturu a napadená rozhodnutí. Za takové situace tedy Ústavní soud neshledal důvod ke zrušení napadeného rozhodnutí.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu