ECLI:CZ:US:2020:4.US.54.20.1
sp. zn. IV. ÚS 54/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Janem Filipem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Ladislava Regnarda a 2. Terezie Regnardové, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Afs 369/2019-58, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky stěžovatelé napadají shora označené soudní rozhodnutí s tím, že Nejvyšší správní soud neochránil jejich právo na "spravedlivý" soudní proces.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh na zahájení řízení (o ústavní stížnosti) splňuje všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda jsou dány procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. Dospěl přitom k závěru, že návrh stěžovatelů tyto požadavky nesplňuje, jelikož nebyl formálně ani materiálně naplněn (mj.) požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem (§30 a 31 zákona o Ústavním soudu).
3. Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad návrhu, neboť smyslem výzvy a stanovení lhůty podle ustanovení §41 písm. b) zákona o Ústavním soudu je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách řízení pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek návrhu odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti.
4. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud konstatuje, že náležitého poučení (zejména o povinnosti zastoupení advokátem) se stěžovatelům dostalo opakovaně v řízeních, která byla před Ústavním soudem v minulosti zahájena na jejich návrh [viz např. usnesení ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. II. ÚS 2756/19, ze dne 18. 9. 2019 sp. zn. III. ÚS 2985/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19 (uvedená rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].
5. Ústavní soud je přitom přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li totiž vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým.
6. Stěžovatelé jsou ze stejného důvodu obeznámeni s tím, že řízení před Ústavním soudem nepodléhá soudnímu poplatku a že pro ně přichází v úvahu toliko určení advokáta podle §18 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, za kterýmžto účelem se navrhovatelé musí sami obrátit na Českou advokátní komoru. V ústavní stížnosti vyjádřené žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce, případně prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti, jsou bezpředmětné a účelové (viz usnesení ze dne 18. 4. 2019 sp. zn. IV. ÚS 1264/19 či ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3999/19).
7. Ústavní soud proto v posuzované věci shledal důvody pro přiměřenou aplikaci ustanovení §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. ledna 2020
Jan Filip v. r.
soudce zpravodaj