ECLI:CZ:US:2020:4.US.564.20.1
sp. zn. IV. ÚS 564/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Fun Spot Lipno a. s., sídlem Masarykova 35, Hluboká nad Vltavou, zastoupené JUDr. Jiřím Trnkou, Ph.D., advokátem, sídlem V. Talicha 1807/14, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 3647/2019-215 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2019 č. j. 70 Co 120, 121/2019-183, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Brandona Loringa Hammonse, podnikatele, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na "spravedlivý proces" (sc. - na soudní ochranu) podle čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a že porušena byla i práva stanovená v čl. 1 a čl. 2 odst. 2 Listiny.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 (dále jen "obvodní soud") ze dne 27. 11. 2018 č. j. 10 C 349/2015-147 bylo uloženo z titulu bezdůvodného obohacení vedlejšímu účastníkovi (jako žalovanému), aby zaplatil stěžovatelce (jako žalobkyni) 125 000 Kč s příslušenstvím, České republice na nákladech řízení (svědečném) 490 Kč a stěžovatelce na nákladech řízení částku 119 412,83 Kč. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka uzavřela s vedlejším účastníkem smlouvu o díle, od které odstoupila, protože vedlejší účastník jako zhotovitel jí nepředal dílo (projekt sochy koně) řádně a včas (§2002 občanského zákoníku), a vzhledem k tomu, že mu stěžovatelka uhradila spornou částku, je vedlejší účastník povinen ji vrátit (§2993 občanského zákoníku).
3. Usnesením obvodního soudu ze dne 7. 3. 2019 č. j. 10 C 349/2015-167 byl zamítnut stěžovatelčin návrh na uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi složit jistotu na náklady řízení.
4. K odvolání vedlejšího účastníka (i stěžovatelky proti výše uvedenému usnesení) Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil a žalobu zamítl (výrok I), citované usnesení obvodního soudu potvrdil (výrok II) a dále rozhodl, že se stěžovatelce ukládá zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů v částce 106 922 Kč (výrok III) a České republice na účet obvodního soudu náhradu nákladů řízení v částce 490 Kč (výrok IV). Městský soud dospěl k závěru, že nedošlo k platnému odstoupení od smlouvy, resp. k jejímu zániku, a tudíž nemohlo u žádné ze smluvních stran dojít k bezdůvodnému obohacení, které by bylo třeba protistraně vracet.
5. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, které však Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") odmítl s tím, že není podle §237 a §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné, a stěžovatelce uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7 744 Kč.
II.
Stěžovatelčina argumentace
6. Stěžovatelka s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715) tvrdí, že se obecné soudy nevypořádaly s její argumentací, a namítá, že městský soud zopakoval dokazování toliko emaily ze dne 3. 12. 2014 a ze dne 13. 2. 2015, což byla zanedbatelná část důkazů provedených před obvodním soudem, a dospěl k odlišným závěrům o skutkovém stavu, aniž by se vypořádal s důkazy, které byly s jeho závěry v rozporu (což platí i pro důkazy, které sám provedl). Postupoval tak v rozporu s §213 o. s. ř.
7. Dále stěžovatelka uvádí, že v řízení tvrdila, že pokud nedošlo k zániku smlouvy o díle odstoupením, pak se tak stalo na základě §1980 občanského zákoníku, neboť mezi stranami bylo sjednáno předání díla v dostatečném předstihu před slavnostním otevřením areálu. Obvodní soud v tomto ohledu učinil příslušná zjištění a dospěl k závěru, že doba přiměřená povaze díla, aby je stěžovatelka mohla využít zamýšleným způsobem, byla nejpozději do 25. 4. 2015, neboť výroba samotné sochy koně měla trvat 2 měsíce. To městský soud pominul, když pouze konstatoval, že nebyl prokázán ani jiný důvod zániku smlouvy, a s její argumentací, která měla/mohla mít podstatný vliv na právní posouzení, se nevypořádal.
8. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že její dovolání nedůvodně odmítl a nezabýval se její celou (relevantní) argumentací, i když byla částečně v rovině ústavněprávní. Považuje se za ochuzenou nejen o dovolací (fakticky), ale i odvolací řízení, neboť městský soud v rozporu s rozumnou logikou hodnocení důkazů dospěl k nesprávnému skutkovému závěru a zcela pominul její zásadní argumentaci, takže až z jeho překvapivého rozhodnutí zjistila jeho náhled na věc. Fakticky tak vyloučil možnost úspěšného dovolání, neboť jak uvedl Nejvyšší soud, konstruovala jiný skutkový stav, z něhož pak vyvozovala jiné právní závěry.
9. Dále stěžovatelka opakuje a rozvádí svou argumentaci s poukazem na jednotlivé důkazy provedené obvodním soudem s tvrzením, že zjištěný skutkový stav nevyplývá jen z důkazů výše uvedenými mailovými zprávami, které k důkazu městský soud provedl, jednak na to, že se městský soud nevypořádal s její argumentací zánikem smlouvy podle §1980 občanského zákoníku. Dále namítá tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry, jde-li o rozsah díla, a v této souvislosti vyjadřuje nesouhlas se závěrem městského soudu, že by vedlejší účastník měl zhotovit vedle projektu i samotnou sochu (původně to dle stěžovatelky nabízel, což ale ona neakceptovala). Současně upozorňuje, že to byl vedlejší účastník, kdo oznámil přerušení prací, a to nikoliv z důvodu odmítnutí plnění z její strany.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Nutno proto vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
13. Ústavní stížnost je založena na nesouhlasu se skutkovým závěrem městského soudu, že skutečným důvodem pro odstoupení od smlouvy o díle (dopisem ze dne 1. 6. 2015) nebyly vady díla, ale příliš vysoká cena díla, eventuálně celkových nákladů na pořízení sochy koně (k tomu viz i sub 16), a že to tedy byla stěžovatelka, kdo své povinnosti porušil, když odmítl hradit cenu díla. Z tohoto skutkového závěru pak vychází právní posouzení, dle něhož k zániku smlouvy (na základě daného právního jednání, které nevyvolalo právní účinky) nedošlo.
14. Vyjadřuje-li stěžovatelka nesouhlas s tím, jak městský soud zhodnotil provedené důkazy e-mailovou korespondencí ze dne 3. 12. 2014 a 13. 2. 2015, Ústavní soud opakovaně připomíná, že není oprávněn přehodnocovat hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, že by se s ním neztotožňoval a že do takového hodnocení by mohl zasáhnout až v případě, že by tento "proces" byl stižen zcela zásadní vadou, tj. zpravidla kdy jsou příslušné úvahy soudu zatíženy zjevnou věcnou nesprávností či logickou chybou. Jinak řečeno, že z hlediska ústavnosti není relevantní, že by provedené důkazy bylo možné vyhodnotit i jinak, tj. s výsledkem odpovídajícím názoru účastníka řízení.
15. Stěžovatelka v této souvislosti vytýká městskému soudu, že postupoval v rozporu s §213 o. s. ř., když jako důkaz provedl toliko výše uvedenou mailovou korespondenci, a že se nevypořádal s ostatními důkazy. Z napadeného rozsudku je však patrno, že městský soud se i těmito důkazy zabýval, nicméně za relevantní (z hlediska prokázání toho, co bylo skutečným důvodem "odstoupení" od smlouvy) považoval toliko tuto
e-mailovou korespondenci. A protože se domníval, že skutkové zjištění obvodního soudu může být v tomto směru nesprávné, uvedené důkazy v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. provedl znovu, což mu pak umožnilo učinit na jejich základě i jiné skutkové zjištění, než jaké učinil obvodní soud.
16. Namítá-li stěžovatelka, že městský soud dospěl k (extrémně) nesprávným skutkovým závěrům, jde-li o rozsah díla, i kdyby se Ústavní soud (hypoteticky) s touto námitkou ztotožnil, na výsledek tohoto řízení by to nemělo vliv. Podstatné je, co bylo důvodem (faktického) ukončení spolupráce stěžovatelkou, a tím byly náklady na pořízení sochy koně, které stěžovatelka posléze shledala nepřiměřenými. Stěžovatelka dále tvrdí, že došlo k zániku závazku (sc. - nikoli smlouvy) na základě §1980 občanského zákoníku, a v této souvislostí namítá, že se obecné soudy s tímto tvrzením nevypořádaly. Neodpovídá skutečnosti, že by tato argumentace nebyla vypořádána, neboť se k ní vyjádřil jak krajský soud (viz bod 8 rozsudku), tak Nejvyšší soud (viz str. 4 usnesení poslední odstavec). Dlužno dodat, že vzhledem ke skutkovému zjištění městského soudu, že stěžovatelka odmítla uhradit již sjednanou cenu díla, je patrno, že to byla ona, kdo zapříčinil, že daný (údajně fixní) závazek nebyl splněn vedlejším účastníkem včas.
17. Stěžovatelka konečně namítá, že byla "ochuzena" o odvolací i dovolací stadium řízení. Předně nutno podotknout, že žádné právo na dvou či vícestupňové civilní řízení ústavně zakotveno není. Z čl. 36 odst. 1 Listiny lze vyvodit povinnost obecných soudů projednat věc "stanoveným postupem", tj. postupem zakotveným v příslušném procesním předpise, a to tak, aby účastník soudního řízení nebyl krácen na svých procesních právech, jež jsou mu ústavně zaručena čl. 36 a násl. Listiny. Jak patrno ze soudního spisu, daná věc byla před soudem projednána za účasti stěžovatelky, ta měla možnost se k odvolacím námitkám vedlejšího účastníka týkajícím se i okolností (ne)plnění závazků ze smlouvy o díle a potažmo právních důvodů zániku smlouvy vyjádřit, resp. mohla v tomto ohledu skutkově a právně argumentovat, načež městský soud ve věci rozhodl a své rozhodnutí dostatečně, byť stručně, odůvodnil. Tím bylo principům řádného procesu učiněno tímto soudem zadost.
18. Ústavní stížnost směřuje i proti usnesení Nejvyššího soudu, není z ní však patrno, jakého konkrétního pochybení se měl uvedený soud dopustit, dospěl-li k závěru, že stěžovatelka uplatnila námitky, jež nepředstavují přípustný dovolací důvod (viz §241a odst. 1 a contrario ve spojení s §242 odst. 3 větou druhou o. s. ř.), a proto se jimi nemohl meritorně zabývat. Vlastní právní posouzení věci krajským soudem stěžovatelka v dovolání nenapadla, a tudíž je s ohledem na §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nelze napadat ani ústavní stížností.
19. Pro úplnost se dodává, že stěžovatelka, byť se domáhá zrušení rozsudku městského soudu jako celku, žádné námitky vůči jeho výroku II nevznáší. Tato skutečnost pak činí ústavní stížnost i v této části návrhem zjevně neopodstatněným.
20. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu