ECLI:CZ:US:2020:4.US.577.20.1
sp. zn. IV. ÚS 577/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele D. K., zastoupeného JUDr. Simonou Vypušťák Corradiniovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2019 č. j. 101 Co 313/2019-239, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a E. T. a nezletilého Š. K., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") označený v záhlaví, neboť tvrdí, že jím byly porušeny jeho základní práva a svobody zaručené v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
2. Z ústavní stížnosti, napadeného rozsudku a vyžádaného spisu Okresního soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") sp. zn. 42 P 49/2019 se podává, že rozsudkem ze dne 20. 5. 2019 č. j. 42 P 49/2019-152 okresní soud rozhodl o svěření nezletilého vedlejšího účastníka do střídavé péče svých rodičů, tj. stěžovatele a vedlejší účastnice (I. výrok). Střídavá péče bude probíhat ve čtrnáctidenních cyklech tak, že nezletilý bude v péči stěžovatele v lichém týdnu od pondělí 9.00 hodin do středy 9.00 hodin a od pátku 9.00 hodin do následujícího pondělí 9.00 hodin, v sudém týdnu bude v péči stěžovatele od středy 9.00 hodin do pátku 9.00 hodin a ve zbývajícím rozsahu bude v péči vedlejší účastnice (II. výrok). Dále okresní soud rozhodl o místě předávání nezletilého (III. výrok), o povinnosti stěžovatele přispívat na jeho výživu částkou 10 000 Kč měsíčně (IV. výrok), o tom, že vedlejší účastnici se výživné nestanoví (V. výrok), a o nákladech řízení (VI. výrok). O střídavé péči okresní soud rozhodl, jelikož k tomuto řešení dospěli oba rodiče v průběhu řízení. Soud neměl důvod dosažený konsenzus měnit, protože se oba rodiče dokáží o nezletilého dobře postarat a jsou již schopni o jeho potřebách vzájemně komunikovat. Daný režim je vhodný i pro nezletilého, neboť mu umožní vídat celou širokou rodinu. Dále okresní soud odůvodnil i zbylé výroky svého rozhodnutí.
3. K odvolání vedlejší účastnice rozsudek okresního soudu změnil Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 13. 11. 2019 č. j. 101 Co 313/2019-239, který je napaden ústavní stížností. Změna spočívala v tom, že se nezletilý svěřuje do péče vedlejší účastnice (I. výrok), a v úpravě styku stěžovatele s nezletilým (II. výrok). Krajský soud rozhodl, že stěžovatel je oprávněn ke styku se svým synem v sudém týdnu od úterý 10.00 hodin do středy 17.00 hodin a v lichém týdnu od pondělí 10.00 hodin do úterý 17.00 hodin a od soboty 10.00 hodin do neděle 17.00 hodin. Dále odvolací soud potvrdil rozsudek okresního soudu ve výroku o výživném (III. výrok), vypustil výrok v rozsudku okresního soudu o tom, že výživné vedlejší účastnici se nestanoví (IV. výrok), a rozhodl o nákladech řízení (V. výrok). Krajský soud doplnil dokazování a zmínil, že oba rodiče sice dospěli před okresním soudem ke konsenzu ohledně péče o nezletilého. Okresní soud však tuto dohodu převzal do I. a II. výroku svého rozsudku jako autoritativní řešení, nešlo o schválení dohody rodičů. Vedlejší účastnice pak v odvolání vyjádřila svůj nesouhlas s rozhodnutím o péči o nezletilého. Vzhledem k názoru odborníků o vhodnosti střídavé péče u takto malých dětí (nezletilému bylo v době rozhodování odvolacího soudu 1 rok a 4 měsíce) krajský soud nezletilého svěřil do péče vedlejší účastnice. Neměl však pochybnosti o stěžovatelových rodičovských schopnostech, proto mu stanovil "široký" styk po dobu 6 dní v rámci čtrnáctidenního cyklu. Uvedl, že dle biologického nastavení je nutné, aby dítě útlého věku bylo převážně v péči matky, na kterou je předně vázáno. Obecně připustil, že teprve od věku 3 let, kdy nastala prvotní fyzická separace od matky, je dítě schopno delšího pobytu v jiném prostředí, byť jemu dobře známém. Krajský soud dále odůvodnil zbylé výroky svého rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel připomněl judikaturu Ústavního soudu, dle níž je jak v řízení o péči o dítě, tak při úpravě styku třeba vycházet z premisy, že v nejlepším zájmu dítěte je zpravidla péče a výchova oběma rodiči. Právem rodičů je v zásadě stejnou měrou pečovat o své dítě a podílet se na jeho výchově. K výrazné nerovnováze mezi oběma rodiči při úpravě péče o dítě je možno přikročit jen v odůvodněných případech. Jsou-li relevantní kritéria, která má soud zvažovat při rozhodování o péči o dítě, naplněna zhruba stejnou měrou u obou rodičů, je žádoucí svěřit dítě do střídavé výchovy, ledaže by zde existovaly jiné závažné důvody, pro které by střídavá péče nebyla v nejlepším zájmu dítěte. Krajský soud dle stěžovatele žádné takové důvody neidentifkoval, pouze se zaštítil "názorem odborníků o vhodnosti střídavé péče". Nepřiblížil však, o jaké odborníky jde, a ani neprovedl žádné dokazování daným směrem.
5. V usnesení ze dne 14. 3. 2017 sp. zn. I. ÚS 955/15, bodu 21. (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud uvedl, že neexistuje žádný předem daný důvod k tomu, aby se otec nemohl plnohodnotně starat o novorozence, natož o dítě ve věku jednoho roku. Stěžovatel nesouhlasí s názorem krajského soudu, že teprve od věku 3 let je dítě schopno delšího pobytu v jiném prostředí. Daný názor by totiž vedl k tomu, že děti do 3 let by nemohly být svěřovány do jakékoli formy péče otce, tudíž by s ním nemohly navázat dostatečný vztah, což by otce pro nedostatek vazeb s dítětem diskvalifikovalo i při pozdějším rozhodování o výchovném uspořádání.
6. Stěžovatel krajskému soudu vytknul, že účastníky neseznámil se svým posouzením odlišným od okresního soudu. Šlo tak o nepředvídatelné rozhodnutí. Navíc krajský soud ve svém rozhodnutí ani nestanovil podmínky, při nichž by snad mohlo dojít ke změně poměrů, jak vyžaduje nález ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) v bodě 30.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byl vydán rozsudek napadený ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
9. Při soudním rozhodování o výchovných poměrech dětí musí být přijatá opatření činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Právem obou rodičů je v zásadě stejnou měrou o dítě pečovat a podílet se na jeho výchově (čl. 32 odst. 4 Listiny), s čímž koresponduje i právo samotného dítěte na péči obou rodičů. Je-li rozhodnutím soudu svěřeno do péče jednoho z rodičů, pak by mu mělo být umožněno stýkat se s druhým rodičem v takové míře, aby byl postulát rovné rodičovské péče co nejvíce naplněn. Zmíněné uspořádání je zpravidla v nejlepším zájmu dítěte, přičemž odchylky od tohoto principu musí být odůvodněny ochranou nějakého jiného, dostatečně silného legitimního zájmu, přičemž konkrétní skutečnosti, o něž se tento zájem opírá, musí být v daném řízení prokázány [nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 2298/15 (N 44/80 SbNU 543), bod 16.].
10. Ústavní soud ve své judikatuře popsal základní kritéria, k nimž by při rozhodování o péči o nezletilé měly soudy přihlížet [jde o subjektivní kritérium v podobě zájmu dotyčné osoby o dítě a objektivní kritéria v podobě 1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a osobou usilující o jeho svěření do péče, 2) míry zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, 3) schopnosti zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby a 4) přání dítěte; blíže viz zmíněný nález I. ÚS 2482/13, body 18. až 23.]. Naplňují-li oba rodiče tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo v péči obou rodičů (nález ze dne 29. 10. 2019 sp. zn. III. ÚS 2396/19, bod 13.).
11. V řadě svých nálezů Ústavní soud zmínil, že naplňují-li zmíněná kritéria oba rodiče zhruba ve stejné míře, lze vycházet z presumpce ve prospěch střídavé péče, ledaže by proti ní svědčily pádné důvody [např. nálezy ze dne 30. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1554/14 (N 236/75 SbNU 629), bod 28.; ze dne 26. 7. 2016 sp. zn. I. ÚS 153/16 (N 137/82 SbNU 207), bod 11.; ze dne 31. 8. 2018 sp. zn. IV. ÚS 773/18, bod 26.; a velká řada dalších nálezů]. O presumpci ve prospěch střídavé péče Ústavní soud zpravidla pojednává v případech, kdy proti sobě stojí na jedné straně střídavá péče a na druhé straně výlučná péče jednoho rodiče, případně doplněná úpravou styku pro druhého rodiče, která však vzhledem ke svému omezenému rozsahu stanovenému soudem v tom kterém případě neznačí zhruba stejnou míru péče a výchovy obou rodičů. V takovém případě střídavá péče vystupuje jako jeden z právních institutů, které mohou naplnit zájem na zhruba stejné míře péče a výchovy oběma rodiči.
12. Nutno však zdůraznit, že střídavá péče není jediným právním institutem, který může naplnit zájem na zhruba stejné míře péče a výchovy oběma rodiči. Střídavá péče přitom není sama o sobě ústavním pravidlem. Tím je požadavek zhruba stejné míry péče obou rodičů (čl. 32 odst. 4 ve spojení s čl. 1 Listiny), nesvědčí-li proti němu nejlepší zájem dítěte v konkrétní věci. Zhruba stejná míra péče obou rodičů může být naplněna i jinak než střídavou výchovou, např. institutem společné výchovy (srov. §907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) či podle okolností i svěřením dítěte do péče jednoho rodičů za současné odpovídající úpravy dostatečně "širokého" styku s druhým rodičem [srov. nález ze dne 21. 11. 2017 sp. zn. IV. ÚS 1921/17 (N 215/87 SbNU 477), bod 22.].
13. Z ústavního hlediska je určující, v jakém rozsahu soud umožnil rodiči svým rozhodnutím péči o své dítě a jeho výchovu a zda tím byl naplněn postulát zhruba stejné míry péče obou rodičů, nebo zda bylo řádnými důvody podloženo, proč je od tohoto postulátu třeba v nejlepším zájmu dítěte ustoupit. Z ústavního hlediska naopak není určující, jakým právním institutem bude daný postulát naplněn v těch případech, kdy proti němu nesvědčí pádné důvody.
14. Naplnění požadavku zhruba stejné míry péče obou rodičů tam, kde jsou pro něj podmínky, není možno vnímat jako striktní požadavek na 50 % času stráveného v péči a výchově matky a 50 % času v péči a výchově otce. Jde spíše o vyloučení zřetelnějších nerovnoměrností. Ostatně ani střídavá péče nemusí nutně znamenat přesnou polovinu času mezi rodiči [výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 153/16, bod 21.]. Navíc se střídavá péče může svým rozsahem blížit velmi rozsáhlému styku s nepečujícím rodičem.
15. V posuzované věci krajský soud rozhodl o svěření nezletilého vedlejšího účastníka do péče matky se současnou úpravou "širokého" styku pro stěžovatele. "Široký" styk zde znamená, že v rámci čtrnáctidenního cyklu bude stěžovatel se svým synem trávit zhruba 6 dní (v sudém týdnu od úterý 10.00 hodin do středy 17.00 hodin a v lichém týdnu od pondělí 10.00 hodin do úterý 17.00 hodin a od soboty 10.00 hodin do neděle 17.00 hodin). Je sice pravda, že stěžovatel bude v rámci tohoto čtrnáctidenního cyklu se svým synem jen 3 noci ze 14. Dle náhledu Ústavního soudu je však třeba zohledňovat především čas během dne, kdy jsou děti zpravidla aktivní a kdy je pro ně čas strávený s rodiči nejhodnotnější. Současně stěžovatel nebude ani zcela připraven o to, aby u něj jeho syn spal.
16. Posuzovaná úprava, která se týká nezletilého, jistě neznamená přesně 50 % času u vedlejší účastnice a 50 % času u stěžovatele. Zároveň však dle náhledu Ústavního soudu nejde o výraznou nerovnoměrnost ve prospěch vedlejší účastnice a v neprospěch stěžovatele. V situaci, kdy oba rodiče splňují kritéria posuzovaná při rozhodování o péči o dítě zhruba shodnou měrou a soudní úprava týkající se péče o dítě vykazuje zřetelné nerovnoměrnosti mezi rodiči, musí soudy pádnými důvody z hlediska nejlepšího zájmu dítěte objasnit tyto nerovnoměrnosti. Nejde-li však o výrazné nerovnoměrnosti v soudní úpravě týkající se dětí, mají obecné soudy dány jistý prostor pro uvážení a zhodnocení okolností případu. Samozřejmě i zde platí požadavek na náležité odůvodnění soudního rozhodnutí.
17. Nutno zmínit, že rozhodování v citlivých rodinněprávních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které na rozdíl od Ústavního soudu přichází do bezprostředního styku s účastníky, což jim lépe než Ústavnímu soudu umožňuje proniknout do mnohdy spletité a těžko řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí [srov. nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. I. ÚS 823/16 (N 233/83 SbNU 637), bod 48.]. Ústavnímu soudu nepřísluší určovat detailní podobu rozhodnutí soudů týkající se péče o nezletilého, jeho úkolem je dbát na zachováním ústavně zaručených práv. Nastavením "širokého" styku s nezletilým bylo zachováno stěžovatelovo právo na péči o svého syna a jeho výchovu (čl. 32 odst. 4 Listiny). Jistá nerovnoměrnost času, který nezletilý stráví s vedlejší účastnicí a stěžovatelem, nebyla natolik výrazná, aby v podmínkách posuzované věci odůvodnila zásah Ústavního soudu, neboť stále spadala do mantinelů pro uvážení soudu na základě okolností případu. Nezůstala přitom bez odůvodnění krajského soudu, který poukázal na existenci prvotní citové vázanosti nezletilého velmi útlého věku na matku.
18. Zjevně neopodstatněná je námitka, že krajský soud nedostál doporučení, dle něhož v případě, že obecné soudy své rozhodnutí v prvním řízení o úpravě výchovných poměrů dítěte zakládají na okolnostech, jejichž změna je předvídatelná, se z hlediska legitimního očekávání účastníků a potřeby předcházet opakovaným žádostem o změnu výchovných poměrů jeví jako žádoucí vymezit podmínky, za nichž má dojít k přehodnocení jimi nastolované úpravy [zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, bod 30.; či nález ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 1708/14 (N 235/75 SbNU 617), bod 24.]. Krajský soud totiž uvedl (bod 24. jeho rozsudku), že o dalším rozšíření styku nezletilého se stěžovatelem lze uvažovat po prvotní fyzické a citové separaci dítěte útlého věku od matky, k čemuž dle něj obvykle dochází po třetím roku věku dítěte.
19. Stěžovateli lze přisvědčit v jeho výhradách proti té části napadeného rozsudku, kde krajský soud neurčitě poukazoval na názor odborníků o vhodnosti střídavé péče (dle kontextu napadeného rozsudku tím krajský soud zřejmě mínil jistou míru nevhodnosti střídavé péče u dětí velmi útlého věku). Pochybení krajského soudu spočívá v několika směrech: předně není jasné, co přesně má být obsahem tohoto názoru odborníků a o jaké věcné zdůvodnění se tento názor opírá, dále není zřejmé, o jaké odborníky mělo jít a z jakého pramene daný poznatek krajský soud čerpal. Krajský soud sice doplňoval dokazování. Předmětem jeho dokazování však nebyl názor odborníků ohledně vhodnosti či nevhodnosti střídavé péče u dětí útlého věku. Právě uvedené pochybení však nedosáhlo ústavní úrovně. Vedle zmínky o názoru odborníků, která je zatížena řadou výše rozebraných procesních vad, se totiž krajský soud zmiňoval o tom, že nezletilý vedlejší účastník útlého věku je předně navázán na vedlejší účastnici. V daném ohledu lze uvést, že ze soudního spisu se podává, že přinejmenším do 5 měsíců věku nezletilého jej matka občas kojila, a to v noci (úřední záznam z jiného soudního roku konaného dne 17. 12. 2018, č. l. 51). Dále poznatek, že vedlejší účastnice nastoupila s nezletilým na mateřskou dovolenou a stěžovatel zůstal zaměstnán (jak vyplývá např. z jejich výpovědí při jednání před okresním soudem dne 15. 5. 2019; protokol na č. l. 146) až do doby, kdy došlo k ukončení pracovního poměru dne 5. 11. 2019 (č. l. 224). Svůj čas tak stěžovatel dělil mezi péči o nezletilého a práci, a to i při vědomí jeho tvrzení, že měl možnost si upravit svou pracovní dobu. Vedlejší účastnice nástupem na mateřskou dovolenou měla vytvořeno uspořádání pro celodenní péči o nezletilého. Dle Ústavního soudu zmíněné informace dávají podklad pro skutkový závěr krajského soudu o tom, že nezletilý útlého věku byl předně vázán na matku. Zároveň však krajský soud stěžovateli určil "široký" styk s jeho synem, vázanost na matku tak soud nijak neabsolutizoval.
20. Jakkoli tedy poukaz krajského soudu na názor odborníků byl zatížen procesními pochybeními, závěr o tom, že v jisté míře je nezletilý útlého věku předně vázán na vedlejší účastnici, měl oporu v informacích patrných ze spisu. Jak bylo zmíněno výše, jistá nerovnoměrnost času, který nezletilý stráví s vedlejší účastnicí a stěžovatelem, stále patřila do uvážení soudu. Zmínku o přednostní vázanosti na matku tak Ústavní soud považuje v podmínkách posuzované věci za ústavně přijatelné odůvodnění rozhodnutí, k němuž krajský soud dospěl.
21. Stěžovatel namítl porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), jelikož považuje rozsudek odvolacího soudu za překvapivé rozhodnutí, neboť krajský soud dle jeho názoru neseznámil účastníky se svým právním názorem. Tak tomu ale v posuzované věci nebylo, neboť již prostřednictvím podaného odvolání, v němž se vedlejší účastnice vymezovala proti vhodnosti střídavé péče v posuzované věci, byl stěžovatel obeznámen s tím, že vhodnost střídavé péče bude předmětem hodnocení krajského soudu. K této otázce dostal možnost skutkově a právně argumentovat. Rozsudek krajského soudu tedy nelze považovat za překvapivé rozhodnutí.
22. Vzhledem k výše popsaným důvodům Ústavní soud odmítl stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu