ECLI:CZ:US:2020:4.US.626.20.1
sp. zn. IV. ÚS 626/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Josefa Fialy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Janou Tomešovou, advokátkou se sídlem Žižkova třída 335/12, Písek, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. prosince 2019 č. j. 6 Co 1674/2019-210 a rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 16. září 2019 č. j. 1 P 95/2010-164 za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a L. B. a nezletilé S. V., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 9 odst. 3 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
2. Rozsudkem Okresního soudu v Písku (dále jen "okresní soud") ze dne 16. 9. 2019, č. j. 1 P 95/2010-164, bylo rozhodnuto o návrhu vedlejší účastnice (matky) na změnu rozsahu styku nezletilé se stěžovatelem tak, že právní mocí rozsudku je stěžovatel oprávněn stýkat se s nezletilou dcerou každou první sobotu v kalendářním měsíci v době od 13:00 do 16:00 hod. a dále dne 26. 12. každého kalendářního roku v době od 13:00 do 17:00 hod. (výrok I.). Došlo tak ke změně výroku I. rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 26. 3. 2012, č. j. 1 P 95/2010-84, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2012, č. j. 6 Co 1349/2012-103, jimiž bylo naposledy rozhodováno ve věci styku stěžovatele a nezletilé dcery (výrok II.).
3. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 12. 2019, č. j. 6 Co 1674/2019-210, byl rozsudek okresního soudu potvrzen s upřesněním místa převzetí a předání nezletilé.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve shrnuje vývoj vztahů s vedlejšími účastnicemi, je přesvědčen, že zásadní roli v odmítání nezletilé má její matka, která nevyvíjí žádnou snahu směřující k fungujícímu vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou. Obecné soudy se vůbec nezabývaly návrhem stěžovatele, kterým nad rámec osobního styku navrhoval styk prostřednictvím e-mailu, aby mohl zůstat s nezletilou v kontaktu. Rovněž se nezabývaly důkazními návrhy stěžovatele k prokázání fungujícího vztahu mezi ním a nezletilou v minulosti a ke zjištění příčin současného stavu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Vlastní posouzení věci
6. Ústavní soud, jak již mnohokrát v rozsáhlé rozhodovací praxi konstatoval, není součástí soustavy obecných soudů, a proto není povolán k přezkumu jejich rozhodnutí jako další odvolací orgán. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Samotný postup v řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva, jakož i jeho aplikace, náleží obecným soudům, které jsou součástí
soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky.
7. V judikatuře Ústavního soudu akcentuje doktrína minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, což vyplývá ze samotného postavení Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti. Ústavní soud přezkoumává toliko ústavněprávní principy, tj. to, zda nedošlo k porušení ústavních principů a základních práv a svobod účastníka řízení, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními a zda výklad práva provedený obecnými soudy je ústavně konformní, resp. zda nebyl aktem "libovůle". Ústavní soud tedy koriguje jen ty nejextrémnější excesy [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].
8. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným.
9. Svěření nezletilého dítěte do péče jednoho z rodičů, příp. do jejich střídavé péče, jakož i úprava styku toho z rodičů, kterému nezletilé dítě nebylo svěřeno do péče, či stanovení výše výživného, je výsledkem hodnocení důkazů provedených obecnými soudy a spadá tak do jejich nezávislé pravomoci. Obecné soudy jsou při rozhodování o rodinně-právních věcech vedeny individuálním rozměrem každého případu a nejlepším zájmem dítěte (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který má být vždy primárním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí. Soudy musí pečlivě zvažovat, jaký výchovný model je v každém konkrétním případě nejvhodnější a v nejlepším zájmu dítěte, naplnění podmínek svěření dítěte do střídavé péče, kterému z rodičů dítě svěřit do péče a jak co nejcitlivěji a nejvhodněji upravit styk nezletilého dítěte s tím rodičem, kterému do péče svěřeno nebylo. Úkolem soudů je současně nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Takové posouzení patří především do kompetence obecných soudů, které mají povinnost uvést, na základě jakých skutečností rozhodly, a své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit.
10. Ústavní soud rovněž zastává konstantní názor, že při dostatečné rozumové a emocionální vyspělosti dítěte je nutné jeho přání považovat za zásadní vodítko v procesu hledání jeho nejlepšího zájmu. Na druhou stranu však není možné postoj nezletilého dítěte bez dalšího převzít a rozhodnutí založit toliko na jeho přání.
11. Optikou shora uvedených premis shledává Ústavní soud závěry okresního soudu i krajského soudu ústavně souladnými. Obecné soudy projednávaly návrh vedlejší účastnice (matky) na zúžení rozsahu styku otce s nezletilou dcerou, resp. aby nebyl styk stěžovatele s nezletilou dcerou do budoucna vůbec upraven.
12. Okresní soud vycházel z výpovědi nezletilé, kterou při ústním jednání v nepřítomnosti obou rodičů a jejich právních zástupkyň vyslechl, z výpovědí rodičů nezletilé, ze zprávy opatrovníka nezletilé, jakož i ze zpráv sociálně psychologického centra Arkáda, u něhož proběhl neúspěšný pokus o mimosoudní smírčí dohodu. Výslechem nezletilé okresní soud (shodně s opatrovníkem) zjistil, že nezletilá dcera ve věku 12 let je nadprůměrně sociálně a inteligenčně vyspělou osobou, schopnou dostatečně formulovat a zdůvodnit svá přání, myšlenky i postoje. Preferovala, aby se se stěžovatelem nemusela stýkat vůbec, nicméně by zvládla úpravu styku v naprosto minimálním rozsahu. Z její strany jde o dlouhodobý postoj.
13. Rovněž krajský soud provedl v odvolacím řízení výslech nezletilé a dospěl k totožným skutkovým i právním závěrům.
14. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy při hledání nejlepšího zájmu nezletilé přihlédly k jejímu přání, avšak nevycházely izolovaně pouze z jejího názoru, ale souhrnně vzaly v úvahu všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti. Zohlednily, že jakýkoli vynucený styk činěný proti vůli nezletilé není v jejím zájmu. Na druhou stranu je třeba vzít v potaz, že nevyhověly zcela návrhu vedlejší účastnice co do rozsahu, ale ponechaly alespoň minimální rozsah styku stěžovatele s nezletilou, aby tak bylo umožněno stěžovateli pokusit se napravit zjevně narušenou vazbu mezi dcerou a jím.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani námitkám stěžovatele, podle kterých se obecné soudy nezabývaly návrhem, aby byl upraven styk prostřednictvím e-mailu. I přesto, že odůvodnění rozhodnutí obecných soudů výslovně důvody nevyhovění návrhu neobsahuje, je zjevné a vyplývá to z celkového kontextu, že jakékoli další formy styku jsou nezletilou vnímány jako nátlak k nucenému styku s otcem. To v konečném důsledku prohlubuje její odmítavý postoj vůči otci, což je nežádoucí.
16. Námitce, že se obecné soudy nezabývaly důkazními návrhy stěžovatele k prokázání fungujícího vztahu mezi ním a nezletilou v minulosti a ke zjištění příčin současného stavu, Ústavní soud také nemohl přisvědčit. Je třeba připomenout, že proces dokazování je v souladu s principem nezávislosti soudů ovládán mimo jiné zásadou volného hodnocení důkazů. Obecné soudy samy rozhodují, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z důkazů provedou, případně zda a nakolik se jeví nezbytné či žádoucí dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti mají za zjištěné a které není třeba dokazovat. Nejsou však povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012 - pozn. všechna zde uváděná rozhodnutí jsou dostupná rovněž na stránce https://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že se okresní soud nedopustil namítaného pochybení, neboť řádně zdůvodnil, z jakého důvodu neprováděl další důkazy navržené stěžovatelem (viz bod 21. rozsudku okresního soudu).
17. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že se projednávanou věcí řádně zabývaly, právní závěry jsou dostatečně odůvodněné, obecné soudy zohlednily individuální rozměr věci, jakož i nejlepší zájem nezletilé. Rozhodnutí obsahují úvahy, kterými byly obecné soudy při rozhodování vedeny, jakož i zákonná ustanovení, podle kterých postupovaly. Ústavní soud považuje uvedené závěry za ústavně konformní, nevykazující prvky interpretační nebo aplikační svévole.
18. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud konstatuje, že obecně rozhodnutí, kterým se upravuje styk toho z rodičů, kterému nebylo nezletilé dítě svěřeno do péče, nemá povahu "absolutně" konečného rozhodnutí. Soudem určený styk stěžovatele s nezletilou dcerou tak může být v budoucnu opětovně upraven, dojde-li ke změně poměrů, především k nápravě narušeného vztahu mezi stěžovatelem a nezletilou.
19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu