ECLI:CZ:US:2020:4.US.659.20.1
sp. zn. IV. ÚS 659/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Vladimíra Koubka, zastoupeného JUDr. Janem Žižlavským, advokátem, sídlem Dvořákova 588/13, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. prosince 2019 č. j. 9 As 263/2018-33 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. června 2018 č. j. 62 A 175/2016-97, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Magistrátu města Brna, sídlem Dominikánské náměstí 196/1, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Úřadu městské části Brna, Brno - Líšeň (dále jen "správní orgán prvního stupně") ze dne 18. 3. 2016 č. j. MCLISEN 02836/2016/2700/MAL byla stěžovateli podle §173 odst. 1 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů, uložena pořádková pokuta ve výši 5 000 Kč za to, že neuposlechl výzvy stavebního úřadu a bez náležité omluvy se nezúčastnil dne 19. 2. 2016 v 9:00 hodin kontrolní prohlídky v tomto rozhodnutí specifikované rozestavěné stavby v katastrálním území Líšeň, ačkoli k tomu byl řádně vyzván a výzva mu byla doručena.
3. Proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Rozhodnutím vedlejšího účastníka ze dne 16. 8. 2016 č. j. MMB/0313474/2016 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto a potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně.
4. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel správní žalobu. Rozsudkem Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 6. 2018 č. j. 62 A 175/2016-97 byla žaloba stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nedůvodná zamítnuta. Stěžovatel v žalobě předně namítal, že nemůže být nucen k tomu, aby svoji součinností umožnil opatření důkazu proti němu a odkazoval na konkrétní judikaturu Ústavního soudu. V první námitce tedy namítal porušení zákazu sebeobvinění. Krajský soud k tomu obsáhle rekapituloval nejen relevantní judikaturu Ústavního soudu, ale i Tribunálu Soudního dvora EU a Evropského soudu pro lidská práva k této otázce, a argumentaci stěžovatele odmítl jako nepřiléhavou. Dále poukázal na §133 odst. 1 stavebního zákona, podle něhož stavební úřad provádí kontrolní prohlídku rozestavěné stavby ve fázi uvedené v podmínkách stavebního povolení, v plánu kontrolních prohlídek stavby, před vydáním kolaudačního souhlasu a v případech, kdy má být nařízeno neodkladné odstranění stavby, nutné zabezpečovací práce, nezbytné úpravy nebo vyklizení stavby; může provést kontrolní prohlídku též u nařízených udržovacích prací, u odstraňované stavby a v jiných případech, kdy je to pro plnění úkolů stavebního řádu potřebné. Odkázal i na §133 odst. 4 stavebního zákona, podle něhož na výzvu stavebního úřadu jsou podle povahy věci povinni zúčastnit se kontrolní prohlídky vedle stavebníka též projektant nebo hlavní projektant, stavbyvedoucí a osoba vykonávající stavební dozor. Ke kontrolní prohlídce stavební úřad podle potřeby přizve též dotčené orgány, autorizovaného inspektora nebo koordinátora bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, působí-li na staveništi. Podle §153 odst. 3 písm. d) stavebního zákona je stavebník povinen umožnit provedení kontrolní prohlídky, a pokud tomu nebrání vážné důvody, této prohlídky se zúčastnit. Totožná povinnost je stanovena v §154 odst. 1 písm. c) stavebního zákona i vlastníkovi stavby. Krajský soud konstatoval, že je nesporné, že stěžovatel je vlastníkem stavby i stavebníkem. Je též zřejmé, že se na základě výzvy nedostavil ke kontrolní prohlídce, přestože tak učinit měl. Krajský soud zdůraznil, že - na rozdíl od věcí rozhodovaných Ústavním soudem - stěžovatel nebyl předvolán k tomu, aby podával jakékoli informace a tím se obviňoval. Nebyl tedy nucen, aby uznal určité protiprávní jednání. Stanoví-li stavební zákon povinnost zúčastnit se kontrolní prohlídky, bylo na stěžovateli, aby tak učinil. Účast na takové prohlídce proto nemůže být pokládána za sebeobviňování, jak namítal stěžovatel. Ke druhé žalobní námitce, že stavba byla stěžovatelovým "obydlím" podle §172 stavebního řádu, krajský soud uvedl, že v obecném slova smyslu stěžovatel může vnímat rozestavěnou stavbu jako svoje obydlí. Nejde však o obydlí v právním slova smyslu. Na uvedeném nic nemění tvrzení stěžovatele, že v nemovitosti fakticky žije.
5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost. Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2019 č. j. 9 As 263/2018-33 byla kasační stížnost stěžovatele zamítnuta (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti (výrok II.). Nejvyšší správní soud dovodil, že závěry krajského soudu je třeba korigovat s tím, že chápání pojmu "obydlí" je významně širší, než jak jej krajský soud dovozoval poukazem na účel užívání nemovitosti podle veřejnoprávního povolení (kolaudace). Tato vada však nemá podle Nejvyššího správního soudu vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Korespondující kasační námitku stěžovatele neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou, protože stěžovatel nemůže využívat (respektive zneužívat) možného budoucího zásahu do svého obydlí (který může, ale nemusí v budoucnu nastat) proto, aby znemožnil kontrolní prohlídku stavby a výkon zákonné pravomoci stavebního úřadu. K tvrzení stěžovatele o šikaně ze strany úřadů vůči jeho osobě Nejvyšší správní soud uvedl, že z obsahu správního spisu takové jednání nevyplývá. Co se týče tvrzené likvidační výše pokuty, tato kasační námitka nemá podle Nejvyššího správního soudu svůj předobraz v žalobních bodech, a proto je nepřípustná podle §104 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
6. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud i Nejvyšší právní soud pochybily ve výkladu práva občana neposkytnout proti své osobě správnímu orgánu důkazy v případě, kdy je zřejmé, že by jím, byť i jen teoreticky, mohla přispět ke svému postihu za přestupek, tedy zákazu sebeobviňování. Krajský soud učinil podle stěžovatele nesprávný závěr, že stěžovatelem uvedené nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2005 sp. zn. I. ÚS 431/04 (N 31/36 SbNU 347) a ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. I. ÚS 1849/08 (N 30/56 SbNU 339) řešily jiné skutkové i právní situace. Stěžovatel namítá, že pokud mu správní orgán prvního stupně uložil pořádkovou pokutu za to, že se neúčastnil provedení kontrolní prohlídky a neumožnil vstup do obydlí, je tento postup nezákonný, protože nebyly splněny podmínky stanovené v §172 odst. 3 stavebního zákona, neboť nebyl dán žádný legální důvod pro kontrolní prohlídku.
7. Nezákonnost napadeného rozhodnutí spočívá podle stěžovatele v tom, že krajský soud nepřihlédl k celé genezi postupu, rozhodnutí správních orgánů a vztahů mezi stěžovatelem a správními orgány. Krajský soud posuzoval jednu konkrétní událost - podle správního orgánu správní delikt - zcela izolovaně; krajský soud i Nejvyšší správní soud však přistoupily k rozhodování optikou pouhého jednoho pochybení (přestupku) stěžovatele a odmítly přihlédnout k tomu, že stěžovatel je již řadu let (od roku 1993) šikanován správními orgány, přičemž soudy mu neposkytly právní ochranu. Stěžovatel se domnívá, že soudy k věci přistupovaly pouze formálně, a dodává, že sám stavbu užívá pro bydlení své rodiny z důvodu, že nemá možnost jiného bydlení; nyní je bez příjmu, a proto si nemůže dovolit jiné bydlení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
10. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním řízení a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".
12. Ústavní soud konstatuje, že ve věci jednající soudy se námitkami stěžovatele zabývaly a dostatečným způsobem se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Krajský soud výstižně poukázal na to, že stěžovatel nebyl předvolán proto, aby podával jakékoli informace a tím se obviňoval, a právě v tom spočívá rozdíl od stěžovatelem uváděných rozhodnutí Ústavního soudu. Účast na takové prohlídce tedy nemůže být pokládána za sebeobviňování. Oba soudy se rovněž vyjádřily k pojmu "obydlí", přičemž Nejvyšší správní soud v tomto směru závěry krajského soudu upřesnil. Nejvyšší správní soud dále reagoval i na námitku stěžovatele ohledně šikanování jeho osoby správními orgány. Oba soudy shodně dovodily, že pokud stavební zákon stanoví povinnost účastnit se kontrolní prohlídky, bylo na stěžovateli, aby tak učinil. Uvedeným závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
13. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně důvodnosti uložení mu pořádkové pokuty správním orgánem prvního stupně. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího správního soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
14. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
15. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu