ECLI:CZ:US:2020:4.US.666.20.1
sp. zn. IV. ÚS 666/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky A. V., zastoupené Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem, sídlem Tyršova 1417/27, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. prosince 2019 č. j. 13 Co 227/2019-251, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a 1) nezletilého N. V. a 2) R. V., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a z napadeného rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě (dále jen "okresní soud") ze dne 29. 4. 2019 č. j. 14 Nc 324/2018-119 byl první vedlejší účastník jako nezletilý (dále jen "nezletilý") i pro dobu po rozvodu manželství rodičů svěřen do péče stěžovatelky jako matky (výrok I.), druhému vedlejšímu účastníkovi jako otci bylo uloženo platit výživné od 1. 9. 2018 v částce 5 000 Kč měsíčně (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o splatnosti a o nákladech řízení (výroky III. a IV.).
3. Proti rozsudku okresního soudu podala stěžovatelka odvolání, a to do výroku o výživném, a domáhala se jeho změny tak, aby druhému vedlejšímu účastníkovi bylo výživné od 1. 9. 2018 stanoveno v částce 6 000 Kč měsíčně s odůvodněním, že stávající výživné nepostačuje k pokrytí všech potřeb nezletilého, které jsou navyšovány zejména jeho zdravotním stavem. Nezletilý trpí cukrovkou I. typu a v důsledku toho musí držet dietu a náklady na jeho stravu tak činí 9 200 Kč měsíčně. Další náklady ve výši 4 000 Kč měsíčně má nezletilý na zdravotní pomůcky (uvedené náklady stěžovatelka blíže specifikovala), jakož i na léky na alergii a na zubní ošetření, na jazykovou výuku a na zájmovou činnost. Druhý vedlejší účastník se přitom odstěhoval, tudíž se nepodílí na úhradě plateb za bydlení, s nezletilým se nestýká a nepřispívá tedy ani nad rámec výživného. Náklady na své podnikání, které druhý vedlejší účastník uvedl, jsou podle stěžovatelky nadhodnocené, přičemž druhý vedlejší účastník měl v minulosti příjem z prodeje barelů.
4. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") ze dne 5. 12. 2019 č. j. 13 Co 227/2019-251 byl rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. ve výrocích II. až IV. potvrzen (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud vyšel pro účely výživného z částky 25 000 Kč měsíčně, protože druhý vedlejší účastník v nákladech na podnikání uplatňuje také část svých osobních potřeb i potřeb prvního vedlejšího účastníka. Z této částky představuje určené výživné 5 000 Kč měsíčně 20 %, což je podle krajského soudu při horní hranici výživného doporučeného Ministerstvem spravedlnosti České republiky pro děti ve věku nezletilého. Pokud by i stěžovatelka přispěla obdobnou částkou, pak by celkové výživné ve výši 10 000 Kč mělo odpovídat jak zvýšeným nákladům nezletilého, tak také životní úrovni rodičů, které životní úroveň dítěte musí sledovat. Krajský soud dodal, že nebude-li toto výživné postačovat, pak bude nutno zvážit nepovinné aktivity a zájmovou činnost nezletilého uplatnit v jiných finančně nenáročných oblastech, když z ničeho nevyplývá a nebylo to ani tvrzeno, že by životní úroveň druhého vedlejšího účastníka jeho dosahovaným příjmům neodpovídala. Protože se rodiče chtějí rozvést, krajský soud neshledal důvod, pro který by shodná úprava nemohla platit i po jejich rozvodu.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že v předmětné věci nebyly řádně posouzeny rozhodné skutečnosti pro určení výše výživného, nebyly provedeny navrhované důkazy a stěžovatelka tak byla dotčena na svém právu na soudní ochranu. Protože nebyly provedeny navrhované důkazy a posouzeny všechny skutečnosti, nemohl krajský soud dospět ani ke správnému závěru o výši výživného, proto bylo porušeno také právo zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny, podle kterého mají děti právo na rodičovskou výchovu a péči. Stěžovatelka poukazuje na to, že zvýšené náklady na nezletilého soudu doložila.
6. Stěžovatelka má za to, že v posuzované věci s ohledem na mimořádně zvýšené výdaje na nezletilého, jenž trpí onemocněním diabetes, přičemž stěžovatelka jejich výši řádné doložila a zdravotní pojišťovny náklady spojené s jeho onemocněním, které stěžovatelka musí vynakládat, neproplácejí, nelze použít pro výpočet výživného doporučující tabulky Ministerstva spravedlnosti České republiky. Ty jsou pouze vodítkem pro výpočet výživného, ale u nezletilého je nutné přihlédnout ke konkrétním okolnostem tohoto případu. S ohledem na individuální stav nezletilého a okolnosti s ním spojené mělo podle stěžovatelky být výživné stanoveno ve vyšší částce. Stěžovatelkou doloženou výší výdajů na nezletilého se však krajský soud náležitě nezabýval a učinil si závěr o výši výživného, aniž by se blíže vypořádal s doloženými mimořádně zvýšenými výdaji vynakládanými na nezletilého a omezil se pouze na výši příjmu druhého vedlejšího účastníka, která je navíc zjištěna nesprávně.
7. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud dospěl k nesprávnému závěru o výši příjmu druhého vedlejšího účastníka. Krajský soud se tvrzeními stěžovatelky nezabýval, důkazy navržené stěžovatelkou neprovedl a příjmy druhého vedlejšího účastníka nezkoumal. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud nepřihlédl k celkovým majetkovým poměrům druhého vedlejšího účastníka.
8. Stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2019 sp. zn. IV. ÚS 2906/18 (veřejně dostupný v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), podle kterého při určení rozsahu vyživovací povinnosti má obecný (opatrovnický) soud povinnost přihlížet k tomu, který z rodičů a v jaké míře o dítě osobně pečuje, a při posouzení poměrů rodičů musí vždy brát v úvahu nejen fakticky dosahované příjmy rodiče, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku i způsob života (životní úroveň). V této souvislosti stěžovatelka poukazuje na to, že druhý vedlejší účastník nepřispívá nic nad rámec výživného, netráví s prvním vedlejším účastníkem volný čas a nijak o něj nepečuje. Stěžovatelka namítá, že krajský soud nezkoumal konkrétní okolnosti této věci spočívající v onemocnění nezletilého a s tím spojené zvýšené náklady, které je stěžovatelka povinna na jeho péči vynakládat. V důsledku toho soud ani řádně neodůvodnil závěr ohledně všech příjmů druhého vedlejšího účastníka a jeho majetkových poměrů, neprovedl k uvedeným skutečnostem stěžovatelkou navrhované důkazy.
9. Stěžovatelka dále odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 921/19, podle kterého odvolací soud poruší čl. 36 odst. 1 Listiny, pokud se nevypořádá se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo, popř. všemi hledisky, kterými se při svém rozhodování zabýval soud prvního stupně. S ohledem na uvedené došlo v předmětné věci postupem krajského soudu k porušení práva stěžovatelky na soudní ochranu (v důsledku toho bylo porušeno i právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny, podle kterého mají děti právo na rodičovskou výchovu a péči), když krajský soud nezkoumal všechny pro rozhodnutí podstatné skutečnosti a okolnosti, které v řízení vyšly najevo, nevypořádal se se všemi skutečnostmi a okolnostmi, které stěžovatelka tvrdila a podrobně podložila a neprovedl k nim stěžovatelkou navržené důkazy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).
14. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů, Ústavnímu soudu ani nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
15. Vytýká-li stěžovatelka krajskému soudu, že nevyhověl jejím návrhům na provedení dalších důkazů, je nutné připomenout, že právo na soudní ochranu nezaručuje, že bude proveden každý důkaz, který bude účastníky řízení navržen; obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které jsou účastníky navrženy, jestliže rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů je dostatečný. Pokud však obecné soudy těmto návrhům nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly [k tomu srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94 (N 10/3 SbNU 51)]. Této své povinnosti krajský soud v posuzované věci dostál.
16. Krajský soud vyšel v předmětné věci ze skutkových zjištění učiněných okresním soudem a po zopakování některých důkazů další navrhované důkazy vztahující se ke specifikaci nákladů nezletilého neprováděl. Krajský soud vysvětlil, že další navrhované důkazy neprovedl pro nadbytečnost s ohledem na právní názor, který ve věci zaujal. Krajský soud uvedl, že neprováděl ani důkazy výslechy svědků k prodeji barelů druhým vedlejším účastníkem za situace, kdy stěžovatelka neví, zda druhý vedlejší účastník v období, které je předmětem řízení, tuto činnost provozoval, přičemž svědecké výpovědi nemohou její tvrzení nahradit. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud neprovedení navrhovaných důkazů dostatečným a přesvědčivým způsobem v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil.
17. Ústavní soud uzavírá, že závěru krajského soudu, že v předmětné věci by stanovené výživné mělo odpovídat jak zvýšeným nákladům nezletilého, tak také životní úrovni rodičů, čemuž odpovídá v předmětné věci částka 5 000 Kč měsíčně, kterou soud uložil druhému vedlejšímu účastníkovi pro nezletilého platit, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelky a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. Soud se zcela logicky a v dostatečném rozsahu vypořádal jak s problematikou zvýšených výdajů pro nezletilého v důsledku jeho onemocnění, tak i s problematikou příjmů druhého vedlejšího účastníka. Přehodnocovat tyto jejich závěry Ústavnímu soudu nepřísluší.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému stavu. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho napadeném rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
20. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu