ECLI:CZ:US:2020:4.US.675.20.1
sp. zn. IV. ÚS 675/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Jaroslavy Hrubešové, zastoupené JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 29 ICdo 178/2017-118, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. června 2017 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 104 VSPH 286/2017-85 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. prosince 2016 č. j. 40 ICm 203/2016-53, KSHK 40 INS 8950/2015, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti BHJ správci v. o. s., sídlem Divišova 882/5, Hradec Králové, insolvenčního správce dlužníka Libora Hrubeše, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu vedeného u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") pod sp. zn. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015 se podává, že rozsudkem ze dne 19. 12. 2016 č. j. 40 ICm 203/2016-53, KSHK 40 INS 8950/2015 krajský soud určil, že vůči insolvenčním věřitelům je neúčinná smlouva o zřízení věcného břemene - služebnosti, uzavřená dne 7. 3. 2014 mezi manželem stěžovatelky jako dlužníkem a stěžovatelkou jako žalovanou, jejímž prostřednictvím dlužník bezplatně zatížil ve výroku specifikované nemovitosti ve svém vlastnictví zapsané na listu vlastnictví č. X1, vše v obci Č., a to pozemek p. č. st. X2, jehož součástí je rodinný dům č. p. X3, pozemek p. č. X4, pozemek p. č. X5 a pozemek p. č. X6, dále též jen "nemovitosti č. p. X3" (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení (výrok II.) a o povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek na účet krajského soudu (výroku III.).
3. Krajský soud neuvěřil tvrzení stěžovatelky o bezproblémovém vypořádání společného jmění manželů (v září 2014 bylo manželství stěžovatelky a jejího manžela jako dlužníka rozvedeno) v důsledku zřízení věcného břemene a měl za to, že všem právním úkonům dlužníka předcházela důkladná příprava na jeho úpadek, o čemž vypovídá zřízení všech věcných břemen na majetku dlužníka nebo na majetku jeho otce ve shodný den, neboť je soudu známo z insolvenčního spisu otce dlužníka, že vlastnil rodinný dům č. p. X7 v Č., který obdobně zatížil dne 6. 3. 2014 věcným břemenem, a že je pro toto řízení důležitá skutečnost, že rodinné záležitosti byly řešeny v jeden den jak u stěžovatelky, manželky dlužníka, tak u jeho rodičů, a dále i otcem dlužníka, a že není v daném případě splněna žádná z liberačních podmínek uvedených v §240 odst. 4 písm. a), b), c) nebo d) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Krajský soud odkázal na pravidla poctivého jednání a na ohledy slušnosti vůči věřitelům s tím, že dlužník měl ponechat nemovitosti ve prospěch věřitelů prosté věcných břemen. Odkázal dále na §242 insolvenčního zákona a uvedl, že úmysl dlužníka zkrátit své věřitele musel být stěžovatelce znám, jelikož se do insolvenčního řízení stěžovatelky jako dlužnice přihlásila banka uplatňující nárok z titulu směnky, kterou podepsala jako avalista, a musela proto vědět o dluzích svého manžela.
4. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 19. 6. 2017 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 104 VSPH 286/2017-85 rozsudek krajského soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Vrchní soud se ztotožnil se závěrem krajského soudu, že stěžovatelka neprokázala tvrzení o poskytnutí protiplnění za bezúplatné doživotní právo užívat nemovitosti č. p. X3, popř. že toto protiplnění bylo v zásadním nepoměru k plnění, jakého se stěžovatelce dostalo. I kdyby totiž bylo možno přihlédnout k majetku, jenž se stal předmětem dohody o majetkovém vyrovnání, přesto by byla stěžovatelkou zkonzumována hodnota protiplnění, jehož se mělo údajně dostat dlužníku, podstatně dříve oproti nabytému doživotnímu věcnému břemeni v podobě práva užívat celý rodinný dům, včetně přilehlých pozemků, prostého jakéhokoliv nájemného, jež by neodpovídalo právům nabytým dlužníkem. Vrchní soud dále poukázal na to, že dále bylo v řízení prokázáno, že dlužník uzavřel ve stejný den obdobné účelové smlouvy se svými rodiči a zatížil věcným břemenem v jejich prospěch další nemovitosti ve svém vlastnictví, přičemž jak smlouva uzavřená se stěžovatelkou, tak smlouva uzavřená s rodiči dlužníka byla bezúplatná v situaci, kdy takto zatížené nemovitosti byly již předmětem smluvních zástavních práv uzavřených s věřiteli dlužníka. Tím se nepochybně hodnota nemovitostí významně snížila a právo věřitelů na co možná nejvyšší možné jejich uspokojení se tak významnou měrou zredukovalo, ne-li znehodnotilo zcela, neboť si nelze představit kupce, který by akceptoval koupi nemovitosti, ve které má doživotní právo užívání celé nemovitosti třetí osoba. Vrchní soud uvedl, že bez ohledu na výše uvedená zjištění by právě skutečnost, že dlužník umožnil stěžovatelce doživotní bezúplatné užívání celé nemovitosti, by měla zásadní význam pro závěr, že se stěžovatelce dostalo nepřiměřené výhody. Avšak s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzované věci a s přihlédnutím k tomu, že obě nemovitosti již byly zajištěny ve prospěch věřitelů dlužníka, jenž byl v úpadku ve formě platební neschopnosti, a že v rozhodném období dlužník činil i další právní kroky s cílem omezit své věřitele v uspokojení a zřízeným věcným břemenem zasáhl zásadním způsobem do prodejní hodnoty tohoto majetku, nevyhověl námitkám stěžovatelky, nehledě na to, že stěžovatelka svými zcela zásadními rozpory v tvrzeních přispěla ke znevěrohodnění důvodů, za kterých byl namítaný právní úkon učiněn.
5. Proti rozsudku vrchního soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost vymezila odkazem na §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), argumentem, že napadené rozhodnutí spočívá na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které nebyly v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud vyřešeny; tvrdila, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 40 ICm 203/2016, KSHK 40 INS 8950/2015, 29 ICdo 178/2017-118 bylo dovolání stěžovatelky v rozsahu, v němž směřovalo proti části I. výroku, jíž byly potvrzeny výroky II. a III. rozsudku krajského soudu, o nákladech řízení a o povinnosti stěžovatelky uhradit soudní poplatek, a proti II. výroku o nákladech odvolacího řízení odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění rozsudku poukázal na to, že údaj o tom, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve vztahu k výrokům, jimiž vrchní soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, se nepodává. Nejvyšší soud proto dovolání stěžovatelky v této části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení v této části pro tuto vadu nelze pokračovat. Ve zbylé přípustné části bylo dovolání podle §243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto, neboť stěžovatelce se prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí vrchního soudu (výrok I.). Stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).
II.
Argumentace stěžovatelky
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že podstatou projednávané věci bylo, zda jednání dlužníka, který v její prospěch zřídil věcné břemeno bezplatného užívání rodinného domu, je právním úkonem bez přiměřeného protiplnění. Věcné břemeno bylo zřízeno jako kompenzace za to, že stěžovatelka umožní dlužníkovi nekomplikovaný průběh rozvodového řízení a bude vůči němu vstřícná při řešení otázky styku s dětmi a v souvislosti s výší výživného. Podle stěžovatelky se tímto dlužníkovi dostalo značného prospěchu. Stěžovatelka nesouhlasí s úvahou Nejvyššího soudu, že tento prospěch nelze při úvahách o přiměřenosti protiplnění vzít v úvahu a považuje za zkrácení svých práv, neopřely-li soudy svůj rozsudek o danou úvahu, přičemž žalobě vedlejšího účastníka bylo vyhověno pouze s odkazem na argumentaci, že sama smlouva o zřízení věcného břemene žádnou úplatu neupravuje.
7. Stěžovatelka nesouhlasí ani se závěrem o nutnosti ocenitelnosti protiplnění. Podle stěžovatelky není dán žádný důvod, proč přiměřenost spojovat pouze s ekvivalencí. Insolvenční zákon sám připouští, že cena (tedy cena přiměřená pro osobu, která příslušná plnění poskytuje či přijímá) může být tvořena i jinými aspekty než samotným ekonomickým oceněním.
8. Stěžovatelka má za to, že měla být dána přednost vzájemné dohodě mezi ní a dlužníkem a tomu, jak své vztahy vypořádali. Stěžovatelka nesouhlasí s tím, že by dané skutečnosti nebyly prokázány, když je uvedla při výslechu, a v průběhu řízení nebyly zpochybněny. Měly-li soudy obsah dohody mezi dlužníkem a stěžovatelkou za nedostatečně prokázané, měly stěžovatelku poučit podle §118a o. s. ř. Soudy podle stěžovatelky de facto přiznaly, že samotné bezplatné poskytnutí bydlení je v pořádku, avšak jako rozdílové kritérium zvolily takové kritérium, které není ve věci rozhodné. Mělo-li být rozhodování soudů konzistentní, musely by připustit, že uzavřená smlouva nemůže být neúčinným úkonem.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, vycházely-li obecné soudy v daném hodnotícím procesu ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Namítá-li tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy, je třeba poukázat na to, že Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
14. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu. Výklad podústavních právních předpisů a sjednocování judikatury civilních soudů tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva přísluší Nejvyššímu soudu (§14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv Ústavnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury se proto Ústavní soud cítí, odkazujíc na zásadu zdrženlivosti a na princip sebeomezení, být oprávněn posuzovat výklad těchto norem pouze tehdy, bylo-li by jejich použití v konkrétním případě důsledkem výkladu, jenž by extrémně vybočil z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny a spočívajících např. v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3180/18, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí (zejména) Nejvyšší soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1886/19). Nadto jsou-li rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní posuzovanou věc.
15. V posuzované věci se k výše uvedené námitce stěžovatelky ohledně charakteru protiplnění za zřízení věcného břemene bezplatného užívání domu podrobně vyjádřil Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí, když s odkazem na právní úpravu obsaženou v insolvenčním zákoně a na četnou svou judikaturu dovodil, že protiplnění mohlo mít pouze majetkovou podobu, tedy zde bylo možné uvažovat pouze o majetku z vypořádání společného jmění manželů, o spolufinancování nemovitosti a o výživném pro stěžovatelku (výživné dětí nebylo a není příjmem, majetkem stěžovatelky). Nejvyšší soud nepřisvědčil stěžovatelce, že protiplnění za zřízení věcného břemene mohlo mít podobu dohody na ukončení vzájemného soužití, výchovy a výživy dětí, nekomplikovaného rozvodu a vstřícnosti vůči dlužníku v podobě styku s dětmi. Taková "protiplnění" nemají žádnou majetkovou hodnotu využitelnou věřiteli pro uspokojení jejich pohledávek za dlužníkem a nejde tak o protiplnění podle §240 insolvenčního zákona.
16. Pro úplnost Ústavní soud poukazuje na to, že Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že mezi dlužníkem a stěžovatelkou byla uzavřena předmětná smlouva ze dne 7. 3. 2014 o zřízení věcného břemene - služebnosti, na jejímž základě byly nemovitosti č. p. X3 (ve výlučném vlastnictví dlužníka) zatíženy věcným břemenem ve prospěch stěžovatelky, přičemž věcné břemeno bylo zřízeno jako bezplatné (uvedeno ve smlouvě dvakrát) - věcné právo užívat "stavbu č. p. X3" pro vlastní potřebu a bydlení v rozsahu, který byl ve smlouvě přímo uveden a popsán.
17. Nejvyšší soud se rovněž vyjádřil k namítané absenci poučení podle §118a o. s. ř. krajským soudem, když výstižně poukázal na to, že soudy obou stupňů své rozhodnutí nezaložily na neunesení důkazního břemene, ale na zjištěném skutkovém stavu (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2013 sp. zn. 32 Cdo 1591/2011 nebo ze dne 30. 4. 2019 sp. zn. 29 Cdo 3071/2018).
18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud dostatečným a přesvědčivým způsobem vysvětlil, proč bylo dovolání stěžovatelky v přípustné části zamítnuto, když se stěžovatelce prostřednictvím uplatněné dovolací argumentace nepodařilo zpochybnit správnost rozhodnutí vrchního soudu. Ve vztahu k výrokům, jimiž vrchní soud rozhodl o nákladech řízení a o povinnosti zaplatit soudní poplatek, bylo dovolání odmítnuto, přičemž Nejvyšší soud dostatečně vysvětlil, že dovolání neosahuje vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud po přezkoumání rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně neúčinnosti smlouvy o zřízení věcného břemene - služebnosti. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, vrchního soudu a krajského soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí nelze označit jako svévolná, neboť jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu