ECLI:CZ:US:2020:4.US.685.20.1
sp. zn. IV. ÚS 685/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Radka Hondla, zastoupeného JUDr. Petrou Carvanovou, advokátkou, sídlem Huťská 1383, Kladno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 22 Cdo 3412/2019-735, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. června 2019 č. j. 28 Co 52/2019-687 a rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 28. června 2018 č. j. 12 C 11/2012-519, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kladně, jako účastníků řízení, a Moniky Šponerové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Současně mělo dojít k porušení čl. 90 a čl. 96 odst. 2 Ústavy.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel podal k Okresnímu soudu v Kladně (dále jen "okresní soud") proti vedlejší účastnici žalobu o vypořádání společného jmění manželů, jíž se domáhal zaplacení peněžité částky za celkem 14 údajně jím splněných peněžitých dluhů, které vznikly za trvání manželství. Jejich manželství bylo dříve rozvedeno v jiném soudním řízení. Okresní soud rozhodl napadeným rozsudkem tak, že částečně řízení zastavil (výrok I.) pro zpětvzetí žaloby ohledně 10 dluhů, částečně co do částky 70 865,41 Kč žalobě vyhověl (výrok II.), částečně žalobu zamítl (výrok III.) a žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Ohledně částky ve výroku II. okresní soud uvedl, že šlo o polovinu stěžovatelem uhrazených čtyř předmětných dluhů na jistinách a jejich příslušenství, které patřilo do společného jmění manželů. V části podle výroku III. šlo o stěžovatelem zaplacené sankční náklady a náklady na řízení spojené s uplatňováním práva, které vznikly zaviněním stěžovatele po rozvodu manželství. Okresní soud tyto závěry učinil zejména z exekučních spisů týkajících se vůči stěžovateli vymáhaných pohledávek.
3. K odvolání stěžovatele i vedlejší účastnice rozhodl Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem, jímž částečně rozsudek okresního soudu změnil tak, že co do částky 8 696 Kč žalobě vyhověl, ve zbývající části žalobu zamítl a uložil stěžovateli nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před okresním soudem i krajským soudem. Podle krajského soudu se okresní soud nevypořádal se zásadní námitkou vedlejší účastnice, že čtyři předmětné dluhy, které vznikly za trvání manželství, přesahovaly míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů a nebyly tak součástí společného jmění manželů. Této námitce částečně vyhověl co do tří dluhů, ohledně posledního dluhu došel krajský soud k závěru, že jeho zaplacená část představuje vnos stěžovatele do společného jmění manželů a zavázal vedlejší účastnici k zaplacení poměrné části.
4. Proti napadenému rozsudku krajského soudu, včetně výroku o nákladech řízení, podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, přičemž předpoklad přípustnosti podřadil pod otázku hmotného práva, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena. Nejvyšší soud dovolání částečně odmítl pro nepřípustnost podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť na řešení otázky, kterou stěžovatel v dovolání vymezil, rozhodnutí krajského soudu nespočívá. V části směřující proti výroku o nákladech řízení dovolání odmítl pro nepřípustnost dle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Nejvyšší soud napadeným usnesením také zavázal stěžovatele k náhradě nákladů dovolacího řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se soudy nedostatečně vypořádaly s jeho námitkami, přičemž namátkou poukazuje na nepřípustné provedení důkazu svědeckou výpovědí na návrh vedlejší účastnice podaný po okamžiku koncentrace řízení a na nevěrohodnost tohoto svědka. Dále namítá extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním a právním hodnocením krajského soudu, spočívající v tom, že jeden z dluhů vznikl ze smlouvy uzavřené oběma manžely, a měl tak být zahrnut do společného jmění manželů, což krajský soud přehlíží. V souvislosti s tím postupoval chybně i Nejvyšší soud, odmítl-li dovolání stěžovatele i přes to, že v něm takové pochybení namítal. Závěrem stěžovatel brojí proti výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu o nákladech dovolacího řízení, neboť není zřejmé, zda a jak se vedlejší účastnice k dovolání vyjádřila, a rozhodnutí je tak překvapivé.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný, ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem a včas, neboť ústavní stížnost směřuje proti části rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítl jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku výkladu, jenž je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Taková pochybení však Ústavní soud ve věci stěžovatele neshledal.
9. Namítá-li stěžovatel, že se obecné soudy nevypořádaly s jeho námitkou o nepřípustnosti provedení důkazu svědeckou výpovědí na návrh vedlejší účastnice podaný po okamžiku koncentrace řízení, odkazuje Ústavní soud na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle které právu na soudní ochranu odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pakliže tak neučiní, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí, a zpravidla tak i jejich neústavnost [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 593/17 ze dne 29. 8. 2017 (N 157/86 SbNU 589), bod 20]. To však současně neznamená, že soudy mají povinnost v podrobnostech vypořádat každou námitku účastníka řízení (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 973/10 ze dne 23. 6. 2010, usnesení sp. zn. IV. ÚS 128/01 ze dne 31. 7. 2001 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 1714/08 ze dne 22. 10. 2008).
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že uvedená svědecká výpověď provedená v řízení před okresním soudem nebyla pro závěr o důvodnosti žaloby rozhodná. Okresní i krajský soud učinily svá skutková zjištění téměř výhradně z exekučních spisů (viz bod 22 napadeného rozsudku okresního soudu a bod 17 až 26 napadeného rozsudku krajského soudu). Je tedy zřejmé, že námitky ohledně svědecké výpovědi nejsou závažné, neboť tvrzená procesní vada zjevně nemá vliv na rozhodnutí ve věci samé a v řízení o ústavní stížnosti je tak zjevně neopodstatněná, nelze-li řízení jako celku cokoli vytknout (obdobně srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 4226/16 ze dne 3. 5. 2017 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 4117/18 ze dne 17. 1. 2019).
11. K námitce stěžovatele ohledně údajného extrémního nesouladu právního hodnocení a skutkového zjištění krajského soudu Ústavní soud uvádí, že není zřejmé, v čem má nesoulad spočívat. Poukazuje-li stěžovatel na uzavření jedné ze smluv oběma manžely, což měl krajský soud přehlédnout (bod 17 napadeného rozsudku krajského soudu), nutno podotknout, že krajský soud k této skutečnosti přihlédl a založil na ní své právní hodnocení (bod 34 napadeného rozsudku krajského soudu).
12. Brojí-li stěžovatel v této souvislosti proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, jímž jeho dovolání odmítl pro nepřípustnost, je nutné s ohledem na shora uvedené učinit závěr, že ústavní stížnost zcela postrádá jakoukoli ústavněprávní argumentaci. Nejvyšší soud navíc dostatečně jasně, srozumitelně a podrobně vyjádřil, proč nepovažuje stěžovatelovo dovolání za přípustné. Nelze v něm tak spatřovat porušení práva na soudní ochranu.
13. Námitce stěžovatele proti nákladovému výroku napadeného usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud nepřisvědčil, neboť do této oblasti rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze v případech, jde-li o exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. Takové pochybení Ústavní soud neshledal. Stěžovatel navíc v ústavní stížnosti nepředkládá žádnou ústavně relevantní argumentaci, se závěrem Nejvyššího soudu ohledně nákladů dovolacího řízení pouze nesouhlasí, což samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
14. Ústavní soud není další odvolací instancí, čehož si je stěžovatel podle vlastních slov vědom. Dostojí-li obecný soud požadavkům řádného procesu a respektuje přitom i další ústavně zaručená práva (zde zejména právo vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny), Ústavní soud není oprávněn, posuzuje-li se spravedlivost řízení jako celek, do jeho rozhodovací činnosti zasahovat.
15. Napadenými rozhodnutími nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatele. Proto byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu