ECLI:CZ:US:2020:4.US.687.20.1
sp. zn. IV. ÚS 687/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Mileny Krejčové, zastoupené Mgr. Jaroslavem Hanusem, advokátem, sídlem Nemanická 440/14, České Budějovice, proti výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. prosince 2019 č. j. 70 ICm 1464/2016, 104 VSPH 668/2019-280 (KSUL 70 INS 18287/2012) v části, kterou se mění bod VII. výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. června 2019 č. j. 70 ICm 1464/2016-237, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Magdalény Krejčové, zastoupené JUDr. Radoslavem Bolfem, advokátem, sídlem Zádušní 2590/2, Mělník, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, doručených písemností a zapůjčeného spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") sp. zn. 70 ICm 1464/2016 (70 INS 18287/2012) se podává, že vedlejší účastnice je bývalou manželkou syna stěžovatelky (stěžovatelka je bývalou tchyní vedlejší účastnice) a oba bývalí manželé se ocitli ve finančních potížích. Před zahájením insolvenčního řízení o jejich úpadku vedlejší účastnice a její bývalý manžel převedli své výlučné vlastnické právo k dvěma rodinným domům na stěžovatelku darovací smlouvou, aby nebyly sepsány do majetkové podstaty. Po skončení insolvenčního řízení požadovala vedlejší účastnice zpět převod vlastnického práva k uvedeným nemovitým věcem. Protože stěžovatelka vlastnické právo nepřevedla, vedlejší účastnice dne 5. 8. 2015 podala proti stěžovatelce k Okresnímu soudu v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") žalobu o určení neplatnosti právního jednání (uvedené darovací smlouvy), vlastnického práva k uvedené nemovité věci, její vyklizení a o určení změn zápisu na listech vlastnictví. V řízení před okresním soudem byla vedlejší účastnice osvobozena od soudních poplatků. V průběhu řízení, aniž by do té doby došlo k rozhodnutí ve věci samé, určil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") svým usnesením ze dne 7. 3. 2016, že k projednání věci jako incidenčního sporu je v prvním stupni příslušný krajský soud.
3. Krajský soud prvním rozsudkem ve věci samé ze dne 6. 2. 2017 žalobu zamítl jako nedůvodnou a určil, že nikdo z účastníků soudního řízení nemá nárok na náhradu nákladů za použití §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Krajský soud důvody hodné zvláštního zřetele spatřoval ve skutečnosti, že vedlejší účastnice je samoživitelkou se čtyřmi dětmi, je v insolvenci a povinnost k náhradě nákladů by na ni a na její děti nepříznivě dopadla. Naopak stěžovatelce, která bezplatně získala od vedlejší účastnice nemovité věci bez jakéhokoli protiplnění zastíracím právním jednáním, nelze přiznávat další výhody. Proto stěžovatelce, byť jako procesně úspěšné účastnici soudního řízení, náhrada nákladů nenáleží.
4. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podala vedlejší účastnice odvolání, krajský soud ji po podání odvolání, kdy před ním poprvé vznikla stěžovatelce poplatková povinnost, usnesením ze dne 2. 8. 2017 osvobodil od soudních poplatků v řízení před ním. Vrchní soud uvedený rozsudek krajského soudu zrušil svým usnesením ze dne 20. 11. 2017 a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť krajský soud opomenul rozhodnout o změně žaloby vedlejší účastnice. Krajský soud následně svým rozsudkem ze dne 5. 6. 2019 žalobu zamítl v celém rozsahu (výroky I. až VI.) a vedlejší účastnici uložil zaplatit stěžovatelce 88 293 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok VII.).
5. K odvolání vedlejší účastnice vrchní soud výrokem I. napadeného rozsudku částečně potvrdil rozsudek krajského soudu, částečně jej zrušil a věc postoupil zpět okresnímu soudu jako věcně příslušnému, neboť dospěl k závěru, že v části nejde o incidenční spor, a výrok VII. změnil tak, že nikdo z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. napadeného rozsudku vrchní soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení tak, že nikdo nemá na jejich náhradu nárok. Podle vrchního soudu byly dány podmínky použití §150 o. s. ř., neboť výsledek soudního řízení nemá žádný skutečný dopad na práva a povinnosti účastníků, neboť bude dále projednán okresním soudem. Tento stav nezavinili účastníci soudního řízení, ale obecné soudy.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka nesouhlasí s použitím §150 o. s. ř., neboť pro něj nejsou dány zákonné podmínky a vrchní soud uvedené ustanovení použil v rozporu s jeho smyslem. V prvé řadě stěžovatelka uvádí, že ústavní stížnost míří toliko proti rozhodnutí obecného soudu o nákladech řízení, proti kterému je dovolání nepřípustné, a její ústavní stížnost proto je přípustná. Dále tvrdí, že moderační oprávnění soudu má za cíl odstranit nepřiměřenou tvrdost a nesmí být odůvodněno okolnostmi vyplývajícími z činnosti soudu, což vrchní soud v její věci činí. Dále poukazuje na skutečnost, že jako procesně úspěšná účastnice nemá právo na náhradu nákladů. Konečně stěžovatelka uvádí, že vrchní soud se nejspíše snažil účastníky soudního řízení odkázat na možnost domáhat se náhrady nákladů po státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Avšak ani takový potenciální postup není způsobilý zhojit pochybení soudu při svévolném použití §150 o. s. ř.
III.
Vyjádření účastníků řízení
7. Soudce zpravodaj podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkům řízení.
8. Vrchní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí a uvedl, že vychází z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní stížnost má za nedůvodnou.
9. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření uvedla, že stěžovatelka v prvé řadě nesprávně uvádí, že byla v řízení předcházejícím vydání napadeného rozhodnutí úspěšná. Vrchní soud sice prvostupňové rozhodnutí zrušil a věc postoupil okresnímu soudu a v části je potvrdil, avšak nikoli pro úspěšnost stěžovatelky, nýbrž protože nešlo o přípustný pořad práva. Naopak, procesně úspěšná byla vedlejší účastnice, neboť vrchní soud vyhověl jejímu odvolání. Dále poukazuje na skutečnost, že vyhověl-li by Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelky, byla by to právě vedlejší účastnice, kdo by nesl náklady řízení jako procesně úspěšná účastnice. Podle vedlejší účastnice stěžovatelka měla podat dovolání k Nejvyššímu soudu i přes poučení vrchního soudu v napadeném rozhodnutí, neboť jeho napadený výrok I. se netýká jen nákladů řízení, ale také věci samé; její ústavní stížnost ani není přípustná. Vedlejší účastnice konečně přikládá ke svému vyjádření odvolání stěžovatelky ze dne 14. 8. 2019, které má vyvrátit nesprávná skutková tvrzení stěžovatelky.
10. Soudce zpravodaj zaslal obě vyjádření stěžovatelce na vědomí a k případné replice. V ní stěžovatelka zdůrazňuje, že délku řízení nezpůsobily pouze soudy, ale zejména vedlejší účastnice, její podání jsou zmatečná a znemožňují soudům adekvátně reagovat. Vedlejší účastnice nebyla v řízení úspěšná. Byla-li rušena rozhodnutí v předcházejícím řízení, důvodem byla procesní pochybení způsobená právě obstrukčním chováním vedlejší účastnice. Stěžovatelka trvá na přípustnosti své ústavní stížnosti, přestože jde o výrok akcesorický. Nutnost podat dovolání proti pro ni příznivé části rozhodnutí soudu označuje za absurdní.
11. Závěrem své repliky stěžovatelka namítá, že vrchní soud jí nedal dostatečný procesní prostor, aby se mohla k rozhodnutí o nákladech řízení vyjádřit, a proto rozhodnutí o nich považuje za překvapivé.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, neboť proti napadenému rozsudku vrchního soudu v části, kterou stěžovatelka napadá ústavní stížnosti, není žádný opravný prostředek přípustný. Stěžovatelčina ústavní stížnost míří toliko proti části rozhodnutí, kterým vrchní soud rozhodl jako soud odvolací o nákladech řízení v prvním stupni. V obecné rovině je ústavní stížnost proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení předčasně podaná, a tudíž nepřípustná, podá-li (týž) účastník řízení souběžně s ústavní stížností i dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé. Za uvedené situace Ústavní soud považuje oddělení meritorního a nákladového výroku za nelogické a neefektivní, neboť by při posuzování nákladů řízení nemohl pominout úspěšnost jednotlivých účastníků řízení, když právě od této úspěšnosti v meritu věci se zásadně odvíjí náklady řízení (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2075/18 ze dne 15. 11. 2018, body 9 až 11 či sp. zn. IV. ÚS 1112/20 ze dne 11. 8. 2020, bod 15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V nyní posuzované věci však stěžovatelka dovolání nepodala, o nákladech dosavadního řízení již nebude rozhodováno v navazujícím řízení, a proto je ústavní stížnost přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
15. Jak bylo naznačeno shora, ústavní stížnost míří výhradně proti rozhodnutí o nákladech řízení před krajským soudem a řízení jemu předcházejícímu. Uvedenou problematikou se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již mnohokrát zabýval, přičemž jí posuzuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a je-li v extrémním rozporu s principy řádně vedeného soudního řízení a představuje-li závažný exces optikou intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)].
16. Základní zásadou (vyjádřenou v §142 odst. 1 o. s. ř.), která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je úspěch ve věci. V uvedené zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval [nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457), bod 14]. Z uvedené zásady však existují výjimky; jednou z nich je §150 o. s. ř., jenž má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, tedy jinými slovy, k dosažení spravedlnosti pro účastníky řízení. Je-li použit, aniž by všechny relevantní důvody pro takový postup byly posuzovány, jde o postup obsahující libovůli, zasahující do základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 237/05 ze dne 2. 3. 2006 (N 48/40 SbNU 433)].
17. Navíc platí požadavek, aby obecné soudy dávaly účastníkům řízení odpovídající prostor k vyjádření se k možnému použití §150 o. s. ř., neboť je třeba zajistit, aby každý z nich mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. [srov. nález sp. zn. I. ÚS 4677/12 ze dne 30. 4. 2013 (N 73/69 SbNU 273) či nález sp. zn. I. ÚS 4212/18 ze dne 18. 2. 2020, bod 10].
18. V nyní posuzované věci Ústavní soud v prvé řadě zkoumal, zda vrchní soud poskytl stěžovatelce dostatečný procesní prostor pro uplatnění námitek vůči potenciálnímu použití §150 o. s. ř. v řízení předcházejícím vydání napadenému rozhodnutí. Z vyžádaného spisu vyplývá, že již na základě odvolání vedlejší účastnice ze dne 14. 8. 2019 se stěžovatelka k možnému použití moderačního oprávnění soudu vyjádřila dne 11. 9. 2019 (č. l. 264), dále se k uvedenému vyjádřila písemně v den vyhlášení napadeného rozhodnutí (č. l. 274). Z toho vyplývá, že stěžovatelce nebyl upřen prostor pro uplatnění jejích námitek, v tomto směru proto vrchní soud do ústavně zaručených práv stěžovatelky nezasáhl.
19. Zbývá posoudit, zda vrchní soud nepostupoval při použití §150 o. s. ř. svévolně a zda své rozhodnutí řádně (tj. srozumitelně a logicky) odůvodnil.
20. Je pravdou, že vrchní soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že důvody zvláštního zřetele hodné shledává ve skutečnosti, že výsledek dosavadního řízení nemá žádný reálný dopad do práv a povinností účastníků soudního řízení, a že tento stav je důsledkem postupu soudů. Z uvedeného plyne, že vrchní soud vzal za rozhodnou mezi jiným skutečnost vyplývající z činnosti soudu.
21. Pro hodnocení postupu vrchního soudu při rozhodování o nákladech řízení je nutné zohlednit zvláštní okolnosti nyní posuzované věci. Ústavní soud předně poznamenává, že mutatis mutadnis podle nálezu sp. zn. I. ÚS 2933/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 31/80 SbNU 401) je při rozhodování o nákladech řízení za použití §150 o. s. ř. nutné mezi jiným zohlednit, že neúspěšný účastník je osvobozen v řízení od soudních poplatků. To ovšem neznamená, že by za těchto okolností bylo vždy vyloučeno zavázání neúspěšného účastníka k náhradě nákladu řízení úspěšnému účastníkovi. V nyní posuzované věci byla vedlejší účastnice osvobozená od soudních poplatků nejprve v řízení před okresním soudem, později i před krajským soudem. Z vyžádaného spisu se rovněž podává, že vůči vedlejší účastnici bylo vedeno insolvenční řízení, domácnost sdílí se čtyřmi svými dětmi, je samoživitelkou a příjemkyní státní sociální podpory. Ústavní soud považuje rovněž za zásadní, že stěžovatelka získala bez jakéhokoli protiplnění nemovité věci vedlejší účastnice, a to prostřednictvím zastřených právních jednání.
22. Ze shora uvedeného vyplývá, že důvody pro použití §150 o. s. ř. v nyní posuzované věci dány materiálně jsou, lze ostatně odkázat na první rozsudek krajského soudu ve věci samé ze dne 6. 2. 2017 č. j. 70 ICm 1464/2016-61 (KSUL 70 INS 18287/2012), ve kterém za použití §150 o. s. ř. krajský soud žádnému z účastníků soudního řízení nepřiznal náhradu nákladů z obdobných důvodů. Ústavní soud proto přihlédl, jak žádá vedlejší účastnice ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, též k jejím oprávněným zájmům (zejména k její nepříznivé majetkové situaci) a celému kontextu soudního řízení.
23. Z napadeného rozhodnutí však jednoznačně nevyplývá, zda uvedené důvody vzal vrchní soud v úvahu při rozhodování o nákladech řízení. Stěžovatelce je proto nutné přisvědčit v jejím tvrzení, že vrchní soud mohl a měl své rozhodnutí o nákladech řízení lépe a podrobněji odůvodnit.
24. Ústavní soud přesto porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal. V posuzované věci považuje totiž svůj kasační zásah za nadbytečný, a to z následujících důvodů. Zaprvé, jak shora uvedeno, zabývá-li se Ústavní soud náklady řízení, postupuje při tom zdrženlivě. Zadruhé, je-li rozhodnutí vrchního soudu věcně správné, odpovídá spravedlivému uspořádání práv a povinností mezi účastníky a řízení je již tak nadbytečně protahováno (několikeré rozhodnutí o příslušnosti, opomenutí rozhodnout o změně žaloby, část předmětu řízení bude nadále projednávána před okresním soudem), bylo by zrušení napadeného rozhodnutí pro procesní vadu bez významu pro věc samou nadbytečné (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2103/14 ze dne 12. 8. 2014, bod 14 či sp. zn. III. ÚS 1897/18 ze dne 28. 5. 2019, bod 19). Ne každé procesní pochybení soudu vzato samo o sobě nutně znamená porušení práva na soudní ochranu bez dalšího, je-li v této souvislosti úkolem Ústavního soudu přezkum a hodnocení soudního řízení jako celku (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 20/14 ze dne 24. 3. 2015, bod 20 či usnesení sp. zn. II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019, bod 17).
25. Lze proto uzavřít, že vrchní soud nezasáhl do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. září 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu