ECLI:CZ:US:2020:4.US.691.20.1
sp. zn. IV. ÚS 691/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti Ridera Stavební a. s., sídlem Dělnická 382/32, Ostrava, zastoupené Mgr. Janem Kubicou, advokátem, sídlem Nad Porubkou 2355, Ostrava-Poruba, proti II. výroku rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2019 č. j. 33 Cdo 827/2019-1867, a I. výroku rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. srpna 2018 č. j. 8 Cmo 101/2018-1741, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a 1) Anny Horákové, 2) Ing. Moniky Skácelové a 3) Ing. Michala Horáka, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených výroků rozhodnutí, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších doručených písemností se podává, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") zamítl rozsudkem ze dne 28. 3. 2018 č. j. 30 Cm 324/2017-1668 žalobu stěžovatelky proti vedlejším účastníkům na zaplacení slevy z kupní ceny obchodních podílů ve společnosti, které od nich koupila. Zaplacení celkové peněžní částky uplatnila jako tři nároky z vadného plnění. Ohledně jednoho z nároků krajský soud vadu o chybějícím údaji v účetnictví společnosti sice shledal, avšak uzavřel, že byla vytknuta opožděně.
3. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") I. výrokem svého napadeného rozsudku částečně potvrdil rozsudek krajského soudu a II. výrokem částečně věc zrušil a vrátil k dalšímu řízení. Žaloba tak zůstala zamítnutá v rozsahu dvou nároků z vadného plnění (včetně nároku shora popsaného), v rozsahu jednoho z nároků vrchní soud věc vrátil. Vrchní soud zejména rozdílně od krajského soudu posoudil existenci jedné z vad, shledal-li, že chybějící údaj v účetnictví je jen formální vadou bez významu na hodnotu převáděných obchodních podílů, a proto zamítnutí žaloby mj. v této části potvrdil.
4. Stěžovatelka podala proti I. výroku napadeného rozsudku vrchního soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž I. výrokem svého napadeného rozsudku věc částečně zrušil a vrátil k dalšímu řízení a II. výrokem dovolání odmítl pro nepřípustnost (co do shora popsaného nároku). Podle Nejvyššího soudu stěžovatelkou uplatněný předpoklad přípustnosti spočívající v nesouhlasu se závěrem vrchního soudu o povaze chybějícího údaje v účetnictví jako o pouhé formální vadě bez dopadu na hodnotu převáděné věci není způsobilým dovolacím důvodem, zakládá-li se na nesouhlasu s hodnocením důkazů. Stěžovatelka v dovolání namítla, že z jednoho z provedených důkazů (dopis stěžovatelky adresovaný jednomu z vedlejších účastníků) vyplývá, že vada ohledně předmětného nároku vedla k její újmě, avšak dále v napadeném rozsudku vrchní soud dochází k opačnému závěru, tedy že chyba v účetnictví nemá vliv na hodnotu obchodních podílů, ba dokonce chybně s odkazem na tento listinný důkaz, ze kterého vyplývá opak. Považuje-li stěžovatelka uvedený postup za extrémní rozpor mezi skutkovým hodnocením a provedenými důkazy, není tomu tak, neboť závěry vrchního soudu provedeným důkazům odpovídají a nejsou založeny na libovůli. Její námitky o nerespektování povinnosti soudu zopakovat všechny důkazy podle §213 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dospěl-li vrchní soud k rozdílným skutkovým závěrům, Nejvyšší soud nevypořádal s odůvodněním, že k takovým procesním vadám lze přihlížet, jen je-li dovolání přípustné.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozsudkům Nejvyššího soudu a vrchního soudu ohledně jednoho ze tří jí původně uplatňovaných nároků, a to vzhledem k vadě chybějícího údaje v účetnictví společnosti, jejíž obchodní podíly nabyla. Vrchnímu soudu vytýká, že jeho napadený rozsudek trpí extrémním rozporem mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem, posoudil-li jeden z dopisů s určitým obsahem zcela opačně. Dále namítá porušení zásady dvojinstančnosti vrchním soudem, nepostupoval-li v souladu s §213 odst. 2 o. s. ř. a nezopakoval-li všechny důkazy týkající se předmětného nároku. Nejvyššímu soudu vytýká, že se s uvedenými námitkami nedostatečně vypořádal.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dán zejména tehdy, jsou-li hodnocení důkazů a na základě nich přijaté skutkové závěry výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), resp. jestliže skutková zjištění soudů vůbec nemají obsahovou spojitost s důkazy, nevyplývají-li skutková zjištění soudů z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení, anebo jsou-li skutková zjištění soudů opakem toho, co je obsahem důkazů, na jejichž podkladě byla tato zjištění učiněna [usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. 9. 2005 (U 22/38 SbNU 579); nález sp. zn. I. ÚS 1995/18 ze dne 3. 9. 2019, bod 14; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Žádnou takovou vadu Ústavní soud neshledal.
9. Odkazuje-li vrchní soud v bodu 15 napadeného rozsudku na stěžovatelčin dopis se slovy "to ostatně konstatuje i samotná žalobkyně" (zde stěžovatelka, pozn. Ústavního soudu), má tím na mysli nikoli závěr o dopadu na hodnotu obchodních podílů, ale pouhou skutečnost, že stav finančních prostředků společnosti se v důsledku chybějícího údaje v účetnictví nezměnil. Zaprvé, tato skutečnost z citovaného dopisu vyplývá. Zadruhé, nejde o rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedeným dokazováním, avšak mohlo by jít o rozpor mezi skutkovým zjištěním a právním hodnocením, vycházel-li by vrchní soud z opačného tvrzení stěžovatelky. Ani to však s ohledem na shora uvedené v nyní posuzovaném případě neplatí, neboť vrchní soud se zde nemýlí. Zatřetí, závěry vrchního soudu nejsou postavené výhradně na této skutečnosti, uvádí-li v bodu 15 svého napadeného rozsudku, že za zcela zásadní zjištění pro závěr o chybějícím údaji v účetnictví jako o ryze formální vadě bez významu na hodnotu společnosti (převáděných podílů) považuje zjištění, že proúčtování chybějící položky bylo provedeno zhruba rok před převodem obchodních podílů, a na jejich hodnotu v době převodu tak nemohl mít chybějící údaj vliv. Stěžovatelka tedy poukazuje na zdánlivé pochybení, které by navíc postrádalo jakýkoli význam na rozhodnutí ve věci samé, a proto ve shodě s napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu lze konstatovat, že závěry vrchního soudu odpovídají provedeným důkazům, skutkovým zjištěním a nejsou založeny na libovůli.
10. Rovněž stěžovatelčino tvrzení o neústavním postupu vrchního soudu při dokazování a porušení §213 odst. 2 o. s. ř. je liché, neboť vrchní soud vycházel zásadně ze stejných skutkových zjištění (chybějící údaj v účetnictví). Je pravdou, že vrchní soud částečně učinil dodatečná skutková zjištění z důkazů již provedených v řízení před krajským soudem (proúčtování chybějící položky zhruba rok před převodem obchodních podílů), avšak tyto důkazy v odvolacím řízení zopakoval. Stěžovatelka se tak mýlí, považuje-li za povinnost vrchního soudu zopakovat všechny důkazy provedené v řízení před krajským soudem týkající se předmětného nároku. Porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu by přicházelo v úvahu pouze tehdy, hodnotil-li by soud důkazy bez jejich řádného provedení [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 57/04 ze dne 12. 10. 2004 (N 144/35 SbNU 37) či nález sp. zn. III. ÚS 2983/08 ze dne 10. 11. 2009 (N 234/55 SbNU 261)]. Taková situace však s ohledem na shora uvedené nenastala.
11. Z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout ani napadenému rozsudku Nejvyššího soudu. Srozumitelně a logicky z něj vyplývá, z jakého důvodu dovolání stěžovatelky v napadené části odmítl pro nepřípustnost. Vypořádání stěžovatelčiných námitek je sice obsahově stručné, avšak plně odpovídá jejich významu. Posoudil-li navíc Ústavní soud stěžovatelčiny námitky uplatněné již v dovolání jako neopodstatněné, není namístě se v tomto ohledu rozsudkem Nejvyššího soudu dále zabývat.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu