ECLI:CZ:US:2020:4.US.693.20.1
sp. zn. IV. ÚS 693/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Náboženské společnosti Svědkové Jehovovi, sídlem Armády 1306/2b, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, sídlem Symfonická 1496/9, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 28 Cdo 2524/2019-132, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2019 č. j. 72 Co 5/2019-118 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 17. října 2018 č. j. 9 C 9/2013-98, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a 1) hlavního města Prahy, sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1 - Staré Město, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1, čl. 9 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem ze dne 17. 10. 2018 č. j. 9 C 9/2013-98 zamítl žalobu stěžovatelky na určení, že Český stát je vlastníkem pozemku parc. č. st. 1605 o výměře 190 m2 s domem č. p. 684 a zahrady parc. č. 1606 o výměře 867 m2, to vše v katastrálním území Suchdol a obci hlavní město Praha, dále jen "předmětný majetek" (výrok I.). Stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení ve výši 32 367,50 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici zaplatit náklady řízení ve výši
1 500 Kč (výrok III.).
3. Městský soud v Praze (dále "městský soud") k odvolání stěžovatelky rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 72 Co 5/2019-118 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.), stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 8 228 Kč (výrok II.) a vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok III.).
4. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že stěžovatelka opírá aktivní legitimaci k určovací žalobě o §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů, ve znění nálezu Ústavního soudu publikovaného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen "zákon č. 428/2012 Sb."), přičemž zákaz přechodu vlastnického práva k předmětnému majetku ze státu na obec podle zákona České národní rady č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do majetku obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 172/1991 Sb."), dovozuje z §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., a má současně za to, že s předmětným majetkem bylo nakládáno v rozporu s §29 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.").
5. Městský soud s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu připomněl, že při přechodu vlastnického práva k majetku státu na obec podle zákona č. 172/1991 Sb., se nelze blokačních účinků §29 zákona č. 229/1991 Sb., dovolávat nejen z důvodu nepřípustného retroaktivního působení (pravá zpětná účinnost) právní normy, jež nabyla účinnosti později než zákon č. 172/1991 Sb., ale i proto, že blokace majetku církví a náboženských společností upravená v §29 zákona č. 229/1991 Sb., se nevztahovala na veškeré právní dispozice, ale pouze na převody majetku. Po zjištění, že na vedlejšího účastníka přešel předmětný majetek, jenž nebyl majetkem zemědělským, podle §3 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., k datu účinnosti zákona, tj. ke dni 24. 5. 1991, městský soud dovodil, že nemůže obstát argumentace stěžovatelky o porušení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. Možnost přechodu vlastnického práva ze státu na obce byla vyloučena pouze v případě majetku, k němuž byl k výše uvedenému datu uplatněn restituční nárok podle tehdy již účinných zvláštních právních předpisů. S odkazem na závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu městský soud uzavřel, že je vyloučeno, aby uskutečněný přechod vlastnického práva na obec byl později v režimu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., zpochybněn v situacích, kdy uplatnění restitučního nároku umožňovaly později účinné právní předpisy, tedy jak zákon č. 229/1991 Sb., tak i zákon č. 428/2012 Sb. Městský soud dovodil, že plyne-li z uvedených skutečností, že podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem na vedlejšího účastníka podle zákona č. 172/1991 Sb., byly k datu jeho účinnosti splněny, stěžovatelka nemůže se svou žalobou na určení vlastnického práva vedlejší účastnice uspět. Na tomto závěru přitom nic nemění ani tvrzené stěžovatelčino očekávání, které od počátku devadesátých let minulého století s tehdy zamýšlenými restitucemi církevního majetku spojovala. Jak konstatoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 29. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3397/17 (dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), legitimní očekávání církevních právnických osob bylo možné spojovat pouze s budoucím vydáním příslušného restitučního zákona, nikoliv však již s tím, jaký konkrétní majetek bude těmto osobám na základě tohoto zákona vydán. Městský soud nepřisvědčil ani návrhu stěžovatelky na přerušení řízení a na předložení věci Ústavnímu soudu pro tvrzenou neústavnost §15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., do něhož nebyla stěžovatelka jako příjemce finančního příspěvku od státu zahrnuta. I případná neústavnost citovaného ustanovení nemůže zpochybnit podle městského soudu vlastnické právo vedlejšího účastníka k předmětnému majetku, jež na něj přešlo ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. V této souvislosti městský soud opětovně odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3397/17 a na v něm formulovaný závěr, že výsledek řízení vedeného z podnětu žaloby podle §18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o určení, zda vlastníkem nemovitosti je stát nebo obec, nemůže být odvislý od toho, jaký subjekt se takového určení domáhá.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala podle §237 občanského soudního řádu za přípustné pro řešení právních otázek, jež podle jejího tvrzení nebyly rozhodovací praxí Nejvyššího soudu dosud řešeny. Stěžovatelka nastínila otázky: "co všechno zahrnovalo legitimní očekávání církví a náboženských společností ve vztahu k dlouho avizovanému zákonu o majetkovém vyrovnání, jenž byl nakonec publikován pod č. 428/2012 Sb.", "jak správně vyložit ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., ve vztahu k zákonu č. 428/2012 Sb.", "je ustanovení §15 odst. 1, 2 zákona č. 428/2012 Sb., v souladu s ústavně garantovaným právem na rovnost (viz například čl. 1 Listiny základních práv a svobod)" a "jak se zákona č. 428/2012 Sb., dotýká ve vztahu k projednávané žalobě čl. 14 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě".
7. Nejvyšší soud usnesením ze dne 17. 12. 2019 č. j. 28 Cdo 2524/2019-132 dovolání stěžovatelky podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), jako nepřípustné odmítl, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
8. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že jde-li o řešení otázky, za jakých okolností blokace provedená zákonem č. 229/1991 Sb., vylučovala přechody historického majetku církve na jiné subjekty, dospěla rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k obecnému východisku - argumentačně opřenému i o judikaturu Ústavního soudu [viz nálezy pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07 bod 38. (242/2010 Sb. N 132/58 SbNU 3) a ze dne 29. 5. 2013 sp. zn. Pl. ÚS 10/13, bod 292. (177/2013 Sb. N 96/69 SbNU 465)] - podle něhož omezení nakládání s věcmi příslušejícími původně církvím a náboženským společnostem nebránilo takovým změnám v osobě vlastníka, jež se neprotivily smyslu majetkového vyrovnání s církvemi. Navazující právní otázka interpretace §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb., kterou stěžovatelka v dovolání vymezila (nesprávně) jako otázku v praxi Nejvyššího soudu neřešenou, je reflektována jak judikaturou Nejvyššího soudu, tak i rozhodovací praxí Ústavního soudu. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace vážící se k legitimnímu očekávání stěžovatelky na vydání konkrétního majetku. Nejvyšší soud uvedl, že obsahový význam pojmu legitimní očekávání byl již judikaturou Ústavního soudu, kterou byla aprobována rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, řešen a rozsudek městského soudu není v konečném důsledku (z pohledu rozhodnutí o určovací žalobě) s přijatým judikaturním řešením v rozporu. V rozhodovací praxi Nejvyššího soudu se prosadil závěr formulovaný již v obecnější rovině dříve v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 9/07, že legitimní očekávání církví, se vztahovalo k přijetí zákona o nápravě majetkových křivd, jež na nich byly spáchány v období nesvobody, nikoli však k nabytí konkrétních objektů z jejich původního majetku, a nemá tedy žádnou vazbu na otázku naturální restituovatelnosti předmětného majetku. Přípustnost dovolání nezakládá ani argumentace dovozující nesoulad §15 odst. 1 a 2 zákona č. 428/2012 Sb., s ústavně garantovaným právem na rovnost, jakož ani tvrzení o potřebě vyjasnění vztahu zákona č. 428/2012 Sb. a čl. 14 Úmluvy a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a jeho reflexe v projednávané věci. Nejvyšší soud dovodil, že dovolání stěžovatelky v tomto směru nesplňuje obecný předpoklad jeho přípustnosti upravený v §237 o. s. ř., tj., že na řešení vymezených otázek rozhodnutí městského soudu závisí.
II.
Argumentace stěžovatelky
9. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že jí bylo odepřeno právo získat kompenzaci za zabavenou nemovitost stejným způsobem, jakým to bylo umožněno jiným církvím a náboženským společnostem. Skutečnost, že církev nepobírá státní podporu, nemůže nikdy tvořit spravedlivý důvod k odepření náhrady škody způsobené nezákonným zabavením majetku. Protože zákon č. 428/2012 Sb., potvrzuje církvím a náboženským společnostem nárok na náhradu škody, má být jeho celkové znění v souladu jak s čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, tak čl. 9 a čl. 14 Úmluvy. Proto seznam církví a náboženských společností uvedený v §15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., by neměl být vyčerpávající. To znamená, že náhrada škody má být poskytnuta všem poškozeným církvím a náboženským společnostem, třebaže nejsou uvedeny v §15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., nestranně, bez diskriminace. Nerovné zacházení je v tomto případě zjevně neoprávněné, neboť nemůže pramenit z toho, že stěžovatelka (na rozdíl od církví a náboženských společností uvedených v §15 odst. 2 cit. zákona) nepožaduje příspěvek ze státního rozpočtu na provoz ani platy pro duchovní, což ovšem s nárokem na náhradu škody nesouvisí. Podle stěžovatelky je nespravedlivé "trestat" církev nebo náboženskou společnost tím, že je diskvalifikována z práva na obdržení finanční kompenzaci, protože se dobrovolně vzdala příspěvku ze státního rozpočtu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
11. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
12. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
14. Ústavní soud shledal, že stěžovatelka brojí proti tomu, jak obecné soudy interpretovaly podústavní právo a skutkové okolnosti jejího případu. Ústavní soud však ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález ze dne 3. 6. 2003 sp. zn. I. ÚS 177/01 (N 75/30 SbNU 203)]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, kdy na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod stěžovatele, což se však v nyní posuzované věci nestalo.
15. V souvislosti s námitkami stěžovatelky Ústavnímu soudu nezbývá, než odkázat ve shodě s jednajícími soudy na nález sp. zn. III. ÚS 3397/17, ve kterém Ústavní soud vyslovil, že k porušení práva na tzv. legitimní očekávání na vydání historického církevního majetku v restituci (čl. 1 odst. 1 Ústavy) nedochází v případě, bylo-li toto očekávání založeno v potřebě budoucího vydání zákona, nikoli v důvěře v již státem vydaný právní akt, který by konkrétně jeho předmět a konkrétní subjekty vymezil. Protože legitimní očekávání, založené v §29 zákona č. 229/1991 Sb., bylo "transformováno" zákonem č. 428/2012 Sb., do konkrétních majetkových práv konkrétních subjektů práva, přestalo již ve své původní podobě existovat; lze se proto dovolávat těchto majetkových práv jen tak, jak je vymezil zákonodárce, jehož postup byl shledán ústavně konformním. Bylo věcí zákonodárce, jenž vycházel při přípravě zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi rovněž z jednání s dotčenými subjekty, aby zvážil právní důsledky blokace převodů majetku, nikoli však jeho přechodů prováděných následně z jeho rozhodnutí. Takové rozhodnutí ve formě zákona třeba považovat za platné do doby, než dojde ke změně nebo zrušení takového zákona nebo jeho ustanovení.
16. V posuzované věci dospěly obecné soudy shodně k závěru, že podmínky pro přechod vlastnického práva k předmětným nemovitým věcem na vedlejšího účastníka podle zákona č. 172/1991 Sb., byly k datu jeho účinnosti splněny a uskutečněný přechod vlastnického práva na obec v režimu §4 odst. 2 zákona č. 172/1991 Sb. nemůže být zpochybněn v situacích, kdy uplatnění restitučního nároku umožňovaly později účinné právní předpisy, tedy jak zákon č. 229/1991 Sb., tak i zákon č. 428/2012 Sb. Stěžovatelka proto nemůže se svou žalobou na určení vlastnického práva vedlejší účastnice uspět. Na tomto závěru přitom nic nemění ani tvrzené stěžovatelčino očekávání, které od počátku devadesátých let minulého století s tehdy zamýšlenými restitucemi církevního majetku spojovala (srov. nález sp. zn. III. ÚS 3397/17).
17. K námitce stěžovatelky zpochybňující ústavnost §15 odst. 2 zákona č. 428/2012 Sb., Ústavní soud poukazuje na to, že uvedenou námitkou se zabývaly a vypořádaly již obecné soudy, kdy Nejvyšší soud přisvědčil městskému soudu, že i stav případné nerovnosti či diskriminace stěžovatelky oproti ostatním církvím a náboženským společnostem, jež se podle §15 zákona č. 428/2012 Sb., staly - za podmínky uzavření smlouvy o majetkovém vyrovnání podle §16 zákona č. 428/2012 Sb. - příjemci finančního příspěvku od státu, nemůže nic změnit na tom, že zákonné podmínky pro naturální restituci předmětného majetku nejsou splněny.
18. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatelky v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodů, které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl (viz body 7 a 8 tohoto usnesení), nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
19. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy ohledně její žaloby na určení vlastnického práva vedlejší účastnice. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelka nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
20. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, Úmluvy či Paktu, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
21. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu