ECLI:CZ:US:2020:4.US.694.20.1
sp. zn. IV. ÚS 694/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Tadeáše Böhma, zastoupeného Mgr. Davidem Böhmem, advokátem, sídlem Krouzova 3022/7, Praha 4 - Modřany, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2020 č. j. 72 Co 424/2018-584, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodních společností 1) České přístavy, a. s., sídlem Jankovcova 1057/6, Praha 7 - Holešovice, a 2) WATERMAN Praha a. s., sídlem Strakonická 5042/2, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se domáhá ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených podkladů se podává, že vedlejší účastnice 1) podala dne 30. 5. 2016 k Obvodnímu soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") žalobu na vyklizení nemovité věci proti vedlejší účastnici 2). Jednoduše řečeno, předmětem řízení je posuzování existence, právního základu a rozsahu užívacího práva k veřejnému přístavu, jenž provozuje vedlejší účastnice 1). Řízení je vedeno obvodním soudem pod sp. zn. 16 C 168/2016 (dále jen "řízení vedlejších účastnic").
3. Vedlejší účastnice 1) podala dne 18. 5. 2017 obdobnou žalobu k obvodnímu soudu proti stěžovatelce a dalším osobám, řízení je vedeno pod sp. zn. 31 C 165/2017 (dále jen "řízení stěžovatele") Skutkové okolnosti případu v řízení stěžovatele, jakož i jeho předmět, jsou téměř totožné jako v řízení vedlejších účastnic. Proto obvodní soud usnesením ze dne 24. 9. 2019 č. j. 31 C 165/2017-529 řízení stěžovatele přerušil do právní moci rozhodnutí v řízení vedlejších účastnic.
4. Stěžovatel oznámil dne 6. 1. 2020 Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud"), který tou dobou rozhodoval o odvolání v řízení vedlejších účastnic, svůj vstup do řízení jako vedlejší účastník na straně vedlejší účastnice 2), neboť výsledek tohoto řízení může mít vliv na výsledek řízení stěžovatele, týká-li se skutkově a právně obdobné věci a na straně žalobce též vystupuje vedlejší účastnice 1).
5. Městský soud napadeným usnesením vstup stěžovatele do řízení vedlejších účastnic nepřipustil. Podle něj nepředstavuje stěžovatelův zájem na výsledku řízení z důvodu účastenství v řízení o jiné, leč skutkově téměř totožné věci, hmotněprávní zájem na výsledku původní věci podle §93 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Výsledek řízení vedlejších účastnic nemá přímý dopad na stěžovatelovu právní sféru, ten může být nejvýše "judikaturní".
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel trvá na své vedlejší účasti v řízení vedlejších účastnic. Svůj právní zájem na jeho výsledku odůvodňuje tím, že obvodní soud bude s nejvyšší pravděpodobností v souladu se zásadou předvídatelnosti soudního rozhodování po přerušení řízení stěžovatele vycházet ze závěrů pravomocného rozhodnutí v řízení vedlejších účastnic. Poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které nelze zdůrazňovat při výkladu §93 o. s. ř. pouze hledisko hmotněprávní, ale též přirozenoprávní a hodnotové. Právo na důvodné očekávání obdobného posouzení navíc vyplývá z hmotněprávních předpisů soukromého práva, a proto i "judikaturní" dopad se dotýká hmotněprávní sféry stěžovatele.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva, není proti usnesení odvolacího soudu o návrhu na nepřipuštění vedlejšího účastenství přípustný řádný ani mimořádný opravný prostředek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003 sp. zn. 26 Cdo 8/2003).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Předně je třeba zdůraznit, že ústavní stížnost směřuje proti dílčímu procesnímu rozhodnutí, které se dotýká třetí osoby, žádající vstup do řízení jako vedlejší účastník. Vedlejší účastenství je institut výjimečný a přichází v úvahu pouze tehdy, má-li na výsledku řízení konkrétní osoba právní zájem. Otázku právního zájmu na výsledku řízení zákon blíže neřeší a je věcí obecných soudů, aby se s ní vypořádaly. Podle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nepřiměřeně rozšiřující nebo zužující výklad §93 o. s. ř. může vést k porušení práva na soudní ochranu [viz nález ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (N 187/35 SbNU 455), resp. nález ze dne 5. 8. 2009 sp. zn. I. ÚS 2036/08 (N 179/54 SbNU 239)]. Takový případ však ve stěžovatelově věci nenastal.
11. Smyslem institutu vedlejšího účastenství v občanském soudním řízení je posílit v konkrétním řízení postavení toho účastníka, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje. Neslouží tedy výlučně k ochraně zájmů třetí osoby (vedlejšího účastníka), ale zároveň i k ochraně zájmů hlavního účastníka řízení, na jehož stranu vedlejší účastník řízení přistoupil (srov. usnesení ze dne 23. 7. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/15, bod 9, či usnesení ze dne 25. 5. 2005 sp. zn. III. ÚS 63/05; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Dopad na práva vstupujícího účastníka musí být navíc změnou v rovině právní, v podobě dotčení reálně existujících, v blízké budoucnosti jistě nastalých vztahů (srov. usnesení ze dne 4. 10. 2016 sp. zn. III. ÚS 2167/16, bod 17).
12. Stěžovatel není v důsledku pravomocného rozhodnutí v řízení vedlejších účastnic dotčen na svých právech bez dalšího, je-li jeho právo předmětem jiného soudního řízení. Je pravdou, že se zřetelem k zájmu na jednotném rozhodování obecných soudů je v řízení skutkově obdobném vysoce pravděpodobné (a žádoucí) obdobné posouzení, avšak nikoli zcela jistě a nevyhnutelně. Stěžovatel bude mít možnost v řízení, jehož je nyní účastníkem, tvrdit a prokázat skutečnosti nebo předestřít právní argumenty, které odůvodňují odchylku od uvedeného právního závěru. Úlohou obecného soudu v takovém řízení bude se s námitkami stěžovatele náležitě vypořádat.
13. Na uvedeném závěru nic nemění ani stěžovatelova námitka o hmotněprávním původu jeho práva na důvodné očekávání obdobného posouzení věci. Jeho obsahem je totiž povinnost soudu rozhodnout v jeho věci obdobně, rozhodl-li v jiné skutkově obdobné věci určitým způsobem, popř. přesvědčivě odůvodnit odchylku od ustálené rozhodovací praxe. Zaprvé je nutno zdůraznit, že ojedinělý případ důvodné očekávání sám o sobě nezakládá. Zadruhé, uplatňovat uvedené právo lze až v případě existence daného "referenčního" rozhodnutí nebo stabilní rozhodovací praxe. Zatřetí, taková argumentace vede v případě stěžovatele nevyhnutelně k závěru, že svůj zájem na výsledku řízení, do kterého se snaží vstoupit, spojuje výhradně se zájmem svým, nikoli společně se zájmem vedlejší účastnice 2). S ohledem na východiska uvedená v bodu 11. tohoto usnesení však takovému účelu institut vedlejšího účastenství neslouží.
14. Lze shrnout, že městský soud vyšel z předpokladu, že možný obecný právní závěr uvedený v soudním rozhodnutí pro stěžovatele příznivý v jiném skutkově obdobném soudním řízení, jej neopravňuje ke vstupu do původního řízení jako vedlejšího účastníka, byť je pravděpodobnost stejného výsledku ve stěžovatelově věci velmi vysoká, nikoli však postavena najisto. Takovému soudnímu výkladu podústavního práva nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Nelze jej považovat za nepřiměřeně zužující, neboť je logický, řádně odůvodněný, zachovává smysl a účel právní úpravy a v zásadě nezasahuje do ústavně zaručených práv stěžovatele.
15. Ústavní soud na základě výše uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu