ECLI:CZ:US:2020:4.US.701.20.1
sp. zn. IV. ÚS 701/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Gabriely Koukalové, zastoupené Mgr. Petrem Řehákem, advokátem, sídlem Újezd 19, Praha 1 - Malá Strana, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2019 č. j. 22 Cdo 2804/2019-836 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. března 2019 č. j. 28 Co 388/2018-768, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jiřího Koukala, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v záhlaví uvedená rozhodnutí, jímž jí měly obecné soudy zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalými manžely a v řízení, které předcházelo napadeným rozhodnutím, se stěžovatelka domáhala vypořádání jejich zaniklého společného jmění manželů. Žalobou požadovala u Okresního soudu Praha-východ (dále jen "okresní soud") zaplacení 6 000 000 Kč proti přikázání věcí do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka, který navrhl vypořádat další věci a peněžitou pohledávku ve výši 5 805 000 Kč. Uvedenou pohledávku označil jako závazek ze smlouvy o půjčce s jeho rodiči, kterou poskytli jemu a stěžovatelce na výstavbu domu.
3. Okresní soud vydal ve věci celkem čtyři rozsudky. V průběhu řízení soudy zjistily, že rodiče skutečně zaslaly několik plateb, které byly použity na výstavbu domu. Stěžovatelka namítla promlčení nároku z uvedeného závazku, přesto jej soudy původně přikázaly oběma manželům a zbylé věci do výlučného vlastnictví vedlejšího účastníka.
4. V průběhu řízení vydal Nejvyšší soud rozsudek ze dne 20. 9. 2016 č. j. 22 Cdo 4682/2014-343, ve kterém k dovolání vedlejšího účastníka poměřoval dvě pravidla, jež si konkurují při vypořádání uvedeného závazku. Prvním je zájem na co nejnižším konečném vypořádacím podílu, druhým pak přikázání společného závazku společně oběma manželům, namítá-li jeden z nich jeho promlčení. V uvedeném rozsudku Nejvyšší soud došel k závěru, že v nyní posuzované věci je nutné i přes stěžovatelčinu námitku promlčení dát přednost pravidlu prvnímu, a přikázat proto předmětný závazek výlučně vedlejšímu účastníkovi, neboť vedlejšímu účastníkovi byly přikázány do jeho vlastnictví ostatní věci, od počátku existenci závazku tvrdil a prokazoval, dluh plní a peníze z půjčky využila též stěžovatelka. Předcházející rozhodnutí proto zrušil.
5. Okresní soud přikázal v pořadí posledním rozsudkem ze dne 15. 10. 2018 č. j. 5 C 327/2011-655 vedlejšímu účastníkovi do výlučného vlastnictví uvedený závazek a věci patřící do společného jmění manželů a zavázal jej k zaplacení 1 438 794,50 Kč stěžovatelce jako vyrovnání vypořádacího podílu. Svým napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") změnil rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelky tak, že přiznanou částku zvýšil na 1 610 280,50 Kč, jeho právní závěry však v zásadě potvrdil. Stěžovatelka v odvolání namítala neexistenci nároku, neboť šlo o dar rodičů, a opomenutí okresního soudu zabývat se její námitkou promlčení. Podle krajského soudu stěžovatelka měnila svá tvrzení, a proto jsou nyní nevěrohodná. Zpočátku o závazku údajně nevěděla, poté namítla promlčení a konečně tvrdí, že šlo o smlouvu darovací. Uvedl také, že není nutné se námitkou promlčení zabývat, plyne-li ze shora uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu, že v nyní posuzovaném případě není podstatné, zda skutečně došlo k promlčení práva.
6. Stěžovatelka podala proti napadenému rozsudku krajského soudu dovolání k Nejvyššímu soudu, jenž je napadeným usnesením odmítl pro nepřípustnost. K její námitce o povinnosti soudu přikázat pohledávku společně oběma manželům, namítá-li jeden z nich promlčení, uvedl, že nemá důvod se odchýlit od svých dřívějších závěrů a na svůj shora uvedený rozsudek odkázal.
II.
Argumentace stěžovatelky
7. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů o přikázání dluhu z půjčky výlučně vedlejšímu účastníkovi. Uvedený závěr považuje za nespravedlivý, neboť vedlejší účastník bude v konečném důsledku plnit dluh svým rodičům, kteří po něm ani nakonec nemusí plnění požadovat. Nepodala-li by žalobu k soudu, museli by to být naopak rodiče vedlejšího účastníka, kdo by pro zaplacení své pohledávky v řízení před soudem tvrdili a prokazovali svůj nárok. To však neučinili, soudy o pohledávce samostatně nikdy nerozhodovaly, procesní postavení rodičů vedlejšího účastníka jako svědků stěžovatelku jako účastnici soudního řízení znevýhodnilo v prokazování jejích tvrzení a soudy tak porušily její právo na rovnost účastníků v řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů, Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
10. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
11. Obsahem ústavní stížnosti je převážně opakování těch námitek, které řádně (srozumitelně a logicky) vypořádal již Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 4682/2014 uvedeném shora. Z něj totiž plynou v návaznosti na závěry okresního soudu a krajského soudu právní závěry podstatné pro konečné rozhodnutí ve věci, se kterým stěžovatelka polemizuje.
12. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatelky o výkladu podústavního práva obecnými soudy jako projevu extrémní nespravedlnosti; naopak obecným soudům nelze v celém řízení z hlediska požadavků ústavnosti cokoli vytknout. Ani tehdy, byla-li by pohledávka přikázána oběma manželům, by se stěžovatelka bez dalšího nezbavila své povinnosti splnit část svého dluhu. Porušení stěžovatelčiných práv nelze spatřovat v pouhé skutečnosti, že vedlejší účastník v soudním řízení uplatnil svá procesní práva a proti návrhu stěžovatelky využil procesní obranu. Nevybočily-li obecné soudy při výkonu procesních práv účastníků soudního řízení z rámce daného ústavně zaručenými principy řádného procesu, není sebemenšího důvodu, aby Ústavní soud zasahoval do jejich činnosti. Stěžovatelka žádná konkrétní procesní pochybení nenamítala a ani Ústavní soud je neshledal.
13. Podle učiněných rozhodnutí soudů nejsou pravdivá tvrzení stěžovatelky o tom, že žádný soud nikdy nerozhodoval o existenci sporné pohledávky. Na její neprokázané tvrzení o údajném původu obdržených peněz od rodičů z darovací smlouvy poukazuje přinejmenším okresní soud v rozsudku ze dne 15. 10. 2018 č. j. 5 C 327/2011-655 (bod 83), ale také krajský soud v napadeném rozsudku (bod 19). Proto je nutné odmítnout argumentaci stěžovatelky o nemožnosti tvrdit a prokázat neexistenci jejího dluhu, takovou příležitost ji obecné soudy poskytly a existencí závazku se zabývaly.
14. Právo na soudní ochranu a rovnost účastníků v řízení, jichž se stěžovatelka dovolává, nelze vykládat jako právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího [srov. usnesení ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 3473/19, bod 9, či usnesení ze dne 23. 1. 2020 sp. zn. I. ÚS 80/20, bod 7; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na adrese http://nalus.usoud.cz)]. Ústavní soud proto odmítá stěžovatelčiny námitky o jejím nerovném postavení vůči vedlejšímu účastníkovi z důvodu použití norem podústavního práva obecnými soudy pro ni nepříznivým způsobem. Takový výklad uvedených práv by byl neudržitelný, neboť by znamenal jejich porušení téměř v každém soudním (nebo jinak právně formalizovaném) řízení, ve kterém orgán veřejné moci vykládá a používá podústavní normy.
15. Na základě shora uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost usnesením odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu