ECLI:CZ:US:2020:4.US.704.20.1
sp. zn. IV. ÚS 704/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Lucie Přečkové, zastoupené JUDr. Radkem Hudečkem, advokátem, sídlem Poděbradova 1243/7, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2019 č. j. 24 Cdo 1425/2019-178, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2018 č. j. 4 Co 241/2015-147 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2015 č. j. 37 C 20/2015-45, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Libora Přečka, Ph.D., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení jejího práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a porušení čl. 1 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka a vedlejší účastník jsou bývalými manžely, a ještě za trvání manželství, dne 29. 3. 2012, spolu uzavřeli dohodu o vypořádání společného jmění manželů, podle které se měla stěžovatelka stát výlučnou vlastnicí několika nemovitých věcí. Účinnost předmětné dohody byla výslovně navázána na právní moc rozsudku o rozvodu "podle §24a zákona o rodině" a její věcněprávní účinky na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí.
3. Rozsudek soudu o rozvodu manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka nabyl právní moci dne 27. 6. 2014, soud v tomto řízení zkoumal příčiny rozvratu manželství a v jiném řízení zahájeném bez návrhu také rozhodoval o úpravě poměrů k jejich dětem. Dne 23. 1. 2015 stěžovatelka podala návrh na vklad vlastnického práva k uvedeným nemovitým věcem ke Katastrálnímu úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Praha-západ (dále jen "katastrální úřad"), jenž rozhodnutím návrh stěžovatelky zamítl. Podle katastrálního úřadu není předmětná dohoda účinná, neboť manželství stěžovatelky a vedlejšího účastníka nebylo rozvedeno za zkoumání jimi navržených dohod, ale existence a příčin jeho rozvratu, a není tak splněna podmínka účinnosti uvedená v dohodě.
4. Stěžovatelka se žalobou domáhala rozhodnutí ve věci u Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), který ji zamítl napadeným rozsudkem. Podle krajského soudu skutečně podmínka účinnosti předmětné dohody nenastala, umožňují-li §24a zákona č. 94/1963 Sb., zákon o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), a §757 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), uzavřít dohodu o vypořádání společného jmění manželů za trvání manželství pro případ tzv. nesporného rozvodu a dohodu na úpravu poměrů k nezletilým dětem, k čemuž v případě stěžovatelky a vedlejšího účastníka nedošlo. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 11. 3. 2016 č. j. 4 Co 241/2015-70 napadený rozsudek krajského soudu změnil tak, že se vklad předmětných nemovitých věci povoluje, neboť katastrální úřad překročil svoji pravomoc při zkoumání listin opravňujících vklad. Nejvyšší soud však k dovolání vedlejšího účastníka uvedený rozsudek vrchního soudu zrušil rozsudkem ze dne 29. 11. 2017 č. j. 21 Cdo 4981/2016-129, neboť předmětná dohoda byla uzavřena pouze pro případ tzv. nesporného rozvodu podle §24a zákona o rodině nebo §757 odst. 1 o. z., k čemuž nedošlo.
5. V souladu s právním názorem Nejvyššího soudu vrchní soud svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek krajského soudu, neboť podmínky žádného ze shora uvedených ustanovení naplněny nebyly. Následné stěžovatelčino dovolání proti napadenému rozsudku vrchního soudu Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením. Podle něj stěžovatelka nedostatečně vymezila předpoklady přípustnosti, vymezila-li více předpokladů, které si vzájemně konkurují, a nelze je z povahy věci posoudit jako předpoklady eventuální. Současně však uvedl, že stěžovatelčino dovolání by ani tehdy, kdyby nebylo stiženo zmíněnou vadou, nemohlo být shledáno přípustným, neboť soudy rozhodly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí a odkázal i na svůj shora uvedený rozsudek.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v prvé řadě nesouhlasí s odmítnutím svého dovolání pro vadu spočívající v nedostatečném vymezení předpokladů přípustnosti, neboť všechny tři jí uplatněné předpoklady byly odděleny spojkou "nebo", a tak u v pořadí druhého a třetího šlo o důvody eventuální. Dále namítá, že původně s vedlejším účastníkem zamýšleli tzv. rozvod nesporný. Teprve v průběhu rozvodového řízení vedlejší účastník změnil názor, počaly mezi nimi rozpory, a proto soud zkoumal existenci a příčiny rozvratu manželství. Rozvod tak ve skutečnosti "sporný" nebyl, neboť manžel jednal nepoctivě s úmyslem vyhnout se právním účinkům předmětné dohody. Stěžovatelka trvá na překročení pravomoci katastrálního úřadu při zkoumání předmětné dohody.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
8. Přestože Nejvyšší soud odmítl výslovně stěžovatelčino dovolání pro vady, podle Ústavního soudu je ústavní stížnost přípustná i v části, ve které brojí proti napadeným rozsudkům vrchního soudu a krajského soudu. Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vyjádřil i k přípustnosti jejího dovolání, přičemž posouzení, zda je splněn jeden z předpokladů jeho přípustnosti, je již (kvazi)meritorním posouzením návrhu a je jistou obdobou odmítání ústavních stížností pro zjevnou neopodstatněnost, které také vyžaduje souhlas všech členů senátu [viz stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 41]. Zabýval-li se Nejvyšší soud skutečně přípustností stěžovatelčina dovolání a rozhodoval-li navíc v nyní posuzované věci v senátu, Ústavní soud posoudil jeho napadené usnesení jako odmítající z důvodu závisejících na jeho uvážení (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Žádné z uvedených pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
11. Námitky stěžovatelky míří v prvé řadě proti chybnému odmítnutí jejího dovolání pro vady. Ústavní soud si proto její dovolání vyžádal a zjistil, že předpoklady přípustnosti vymezila jako "otázku platnosti a účinnosti dohody manželů o rozdělení společného jmění manželů pro případ rozvodu uzavřené podle §24a zákona o rodině v případě nenaplnění formální podmínky nesporného rozvodu," pří jejímž řešení se vrchní soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (s poukazem na rozsudek ze dne 18. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 4913/2009). Došel-li by Nejvyšší soud k závěru, že uvedené rozhodnutí na posuzovanou věc nedopadá, in eventum stěžovatelka tvrdí, že jde o otázku, která nebyla v jeho rozhodovací praxi řešena, nebo in eventum by se měl Nejvyšší soud odchýlit od svého citovaného rozsudku 21 Cdo 4981/2016 vydaného ve věci stěžovatelky. Stěžovatelka využila na odůvodnění přípustnosti svého dovolání tři ze zákonných předpokladů a nelze akceptovat závěr Nejvyššího soudu, že tak učinila označením (volbou) několika (více) v úvahu přicházejících alternativ (kritérií) navzájem se vylučujících. Z použité formulace plyne stěžovatelčin záměr primárně upozornit na odklon od ustálené judikatury (s odkazem na konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu), sekundárně (in eventum) pro případ, že relevantní odklon nebude shledán, na absenci patřičných judikaturních závěrů, případně (in eventum) na chybnou dosavadní rozhodovací praxi (s odkazem na konkrétní rozhodnutí) [srov. nález ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. III. ÚS 3822/15 (N 165/82 SbNU 595), bod 25]. Stěžovatelka předpoklady přípustnosti dále rozvedla (srov. a contrario usnesení ze dne 11. 4. 2017 sp. zn. II. ÚS 2341/15; všechna rozhodnutí jsou veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další zde uvedená) a výslovně uvedla jejich vzájemný vztah (srov. a contrario usnesení ze dne 16. 10. 2018 sp. zn. II. ÚS 1103/18, bod 21). Bylo tedy na Nejvyšším soudu, aby po vyhodnocení stěžovatelčiny námitky poukazující na individualizované rozhodnutí jako nepřípadné, zaměřil svoji pozornost na to, zda není naplněn druhý nebo třetí z předpokladů přípustnosti dovolání.
12. Nejvyšší soud proto při odmítnutí dovolání stěžovatelky pro vady postupoval příliš formálně, neboť nevykazovalo takové vady, aby došlo k jeho odmítnutí. To ostatně potvrzuje skutečnost, že Nejvyšší soud se k meritu věci ve svém napadeném usnesení vyjádřil. Ústavní soud přesto nepřistoupil ke zrušení napadeného usnesení, neboť vyjádřil-li Nejvyšší soud svůj právní názor na přípustnost dovolání a ve skutečnosti již provedl kvazimeritorní posouzení stěžovatelčina dovolání, zrušení napadeného usnesení Ústavním soudem toliko pro chybné odmítnutí dovolání pro vady by pouze oddálilo případný ústavní přezkum předchozích rozhodnutí obecných soudů.
13. Zbývající část ústavní stížnosti však postrádá jakoukoli bližší ústavněprávní argumentaci, neboť stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné před obecnými soudy, které byly řádně vypořádány. Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
14. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je nesouhlas se závěrem, že její manželství s vedlejším účastníkem nezaniklo tzv. nesporným rozvodem (§24a odst. 1 zákona o rodině nebo §757 odst. 1 o. z.). Zaniklo-li by totiž uvedeným způsobem, byly by naplněny zákonné podmínky platnosti předmětné dohody, jimiž je mj. též její uzavření před zánikem manželství (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4981/2016). Námitky stěžovatelky tak míří proti hodnocení důkazů, jež náleží zásadně obecným soudům (srov. např. usnesení ze dne 4. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1909/19, bod 7, či usnesení ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. III. ÚS 1674/17, bod 14). Navíc Ústavní soud sdílí jejich závěr, že zjišťoval-li soud v řízení o rozvodu existenci a příčiny rozvratu manželství, nejedná se o tzv. nesporný rozvod. Proti samotnému postupu soudu při zjišťování skutkového stavu a dokazování stěžovatelka nebrojí, ostatně ani Ústavní soud žádné ústavněprávně relevantní vady po prostudování napadených rozhodnutí neshledal.
15. Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci obecné soudy rozhodly v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nemůže bez dalšího zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí jsou dostatečně odůvodněna, vypořádávají se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah jejich odůvodnění odkázat.
16. Ústavní soud tak na základě shora uvedeného ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu