ECLI:CZ:US:2020:4.US.707.20.1
sp. zn. IV. ÚS 707/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti evidované právnické osoby Římskokatolická farnost Záboří nad Labem, sídlem náměstí Komenského 84, Týnec nad Labem, zastoupené Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem, sídlem Zelená 267, Pardubice, proti výroku I. a III. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 4. prosince 2019 č. j. 30 Co 205/2019-548, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) obce Záboří nad Labem, sídlem Školní 164, Záboří nad Labem, a 2) České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí obecného soudu s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 95 Ústavy a jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatelka je oprávněnou osobou podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění pozdějších předpisů, a u Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") se žalobou ze dne 30. 12. 2015 domáhala určení, že vedlejší účastnice 2) je vlastnicí několika pozemků. Okresní soud rozsudkem ze dne 11. 7. 2019 č. j. 8 C 213/2015-518 žalobě vyhověl (výrok I.) a přikázal vedlejší účastnici 1) zaplatit stěžovatelce 694 331,63 Kč jako náhradu nákladů řízení (výrok II.), přičemž tarifní hodnotu úkonů určil podle hodnoty předmětných pozemků jako 3 264 764 Kč. Nepodílela-li se vedlejší účastnice 2) na sporu a její účastenství vyplývá přímo ze zákona, využil okresní soud svoje moderační oprávnění a povinnost nahradit část nákladů řízení ji neuložil (výrok III.).
3. K odvolání vedlejší účastnice 1) Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem výrokem I. změnil výrok II. rozsudku okresního soudu tak, že přikázal vedlejší účastnici 1) zaplatit stěžovatelce 62 379 Kč jako náhradu nákladů řízení před okresním soudem. Výrokem II. potvrdil rozsudek okresního soudu ve věci samé a výrokem III. přikázal vedlejší účastnici 1) zaplatit stěžovatelce 10 619 Kč jako náhradu nákladů řízení před krajským soudem. Podle krajského soudu není hodnota předmětných pozemků dostatečně doložena, obsahuje-li spis toliko titulní stranu a dvě další strany znaleckého posudku o ceně pozemků předloženého vedlejší účastnicí 1), a určil proto tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč podle §9 odst. 4 písm. b) ve spojení s §9 odst. 3 písm. a) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Navíc uvedl, že jím zvolené řešení odpovídá povaze řízení, počtu úkonů a spravedlivému uspořádání práv účastníků.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka nesouhlasí s určením výše tarifní hodnoty úkonu právní služby podle shora citovaných ustanovení advokátního tarifu a trvá na tom, že měla být určena prostřednictvím hodnoty předmětných pozemků, jež byla po celou dobu řízení mezi účastníky nesporná. Shora uvedený znalecký posudek nechala vypracovat stěžovatelka, resp. "jí nadřízené Biskupství královehradecké" a vedlejší účastnice 1) jej toliko založila do soudního spisu, neboť uplatňovala svoje náklady právního zastoupení. Napadený rozsudek krajského soudu je proto v této části projevem libovůle. Určil-li krajský soud tarifní hodnotu ve výši 50 000 Kč též pro odvolací řízení, ze stejných důvodů napadá též výrok o jeho nákladech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
7. Při posuzování problematiky náhrady nákladů řízení Ústavní soud postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje pouze výjimečně a v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a představuje závažný exces z hlediska intenzity zásahu do základního práva [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 259/05 ze dne 21. 3. 2006 (N 65/40 SbNU 647)]. V nyní posuzovaném případě důvody pro zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů dány nejsou.
8. Ústavní soud se ve své judikatuře nyní posuzované problematice opakovaně věnoval a dovodil, že §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu je ustanovením speciálním k §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu, přičemž jeho znění počítá s použitím §9 odst. 3 písm. a) advokátního tarifu i ve vztahu k věcem ocenitelným. Ústavní soud dovodil, že postup, kdy civilní soudy upustí od zjištění hodnoty předmětu řízení z důvodu nepoměrných obtíží s tím spojených a určí odměnu za úkony právní služby podle §9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, je zásadně přípustný [např. usnesení sp. zn. I. ÚS 83/14 ze dne 17. 3. 2014, nález sp. zn. I. ÚS 269/16 (N 87/87 SbNU 71) ze dne 17. 10. 2017 či usnesení sp. zn. III. ÚS 3969/19 ze dne 28. 1. 2020; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. Zaprvé, v nyní posuzované věci si lze představit i takový výklad pojmu "nepoměrné obtíže", který by zohlednil okolnost, že znalecký posudek již byl součástí spisu (byť jen jeho některé části). Lze alespoň polemizovat, zda soud nemohl přinejmenším upozornit stěžovatelku na svoje pochybnosti o vypovídací hodnotě části znaleckého posudku a dát jí možnost předložit dokument, který zřejmě má k dispozici. Zadruhé, krajský soud se s výkladem pojmu "nepoměrné obtíže" nevypořádal, odkázal-li toliko na chybějící části znaleckého posudku jako na nedostatečný podklad. Úvaha nad možnými postupy a proč by případně představovaly takovou překážku, aby došlo ke snížení náhrady nákladů oproti rozhodnutí okresního soudu o více než 600 000 Kč, zcela chybí.
10. Navíc je zřejmé, že krajský soud podle svých vlastních slov posuzoval, zda lze výslednou částku považovat za spravedlivou. S jeho názorem se Ústavní soud ztotožňuje. Avšak zamýšlel-li učinit svoje rozhodnutí o nákladech řízení podle jím zmíněných hledisek (viz bod 3 shora), mohl využít své moderační oprávnění podle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a výslednou částku snížit z důvodů zvláštního zřetele hodných.
11. Přesto však Ústavní soud neshledal v nyní posuzované věci porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených práv a nepřistoupil ke zrušení napadeného rozsudku. Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu totiž vyplývá, že ne každé pochybení soudu má v celkovém kontextu všech ve věci relevantních okolností ústavněprávní rozměr (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3985/19 ze dne 22. 1. 2020, bod 5, či usnesení sp. zn. II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019, bod 17). Rozhodování o nákladech řízení nadto většinou intenzity způsobilé porušit základní práva a svobody nedosahuje, přestože se může citelně dotknout některého z účastníků řízení [nález sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013 (N 95/69 SbNU 457), bod 13].
12. Zaprvé, jak bylo shora uvedeno, Ústavní soud souhlasí, že výsledná částka přiznaných nákladů řízení odpovídá povaze řízení o určení vlastnického práva a počtu právních úkonů, a výsledek rozhodování o nákladech řízení proto nelze považovat za nespravedlivý. Zadruhé, Ústavní soud si je vědom složité situace obecných soudů, které jsou nuceny aplikovat právní předpis, který do značné míry neodpovídá potřebám soudní praxe [viz nález IV. ÚS 2688/15 ze dne 19. 12. 2017 (N 230/87 SbNU 763), bod 27, či usnesení sp. zn. II. ÚS 685/19 ze dne 7. 5. 2019, bod 11]. Lze rovněž odkázat na obiter dictum obsažené v bodě 14 nálezu sp. zn. I. ÚS 269/16 ze dne 17. 10. 2017 (N 187/87 SbNU 71), v němž Ústavní soud upozornil na problémy s rozhodováním o nákladech řízení spojené. S ohledem na výše uvedené však Ústavní soud důvody pro kasační zásah neshledal.
13. Ústavní stížností napadené rozhodnutí proto nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu