ECLI:CZ:US:2020:4.US.713.20.1
sp. zn. IV. ÚS 713/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Borise Vondrušky, zastoupeného JUDr. Antonínem Foukalem, advokátem, sídlem Heršpická 813/5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 33 Cdo 3158/2019-264 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. února 2019 č. j. 13 Co 118/2018-223, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Tomáše Bíny, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzeními, že jimi podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva vyplývajícího z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených písemností se podává, že stěžovatel podniká jako realitní makléř a dne 24. 9. 2015 uzavřel s vedlejším účastníkem a dalšími osobami (zájemcem o prodej nemovité věci - převodcem) "smlouvu o rezervaci" nemovitých věcí na dobu trvání do 30. 11. 2015. Jejím obsahem byla jednak povinnost vedlejšího účastníka zaplatit "rezervační zálohu" ve výši 60 000 Kč k rukám stěžovatele, jednak povinnost stěžovatele jako potenciálního zprostředkovatele kupní smlouvy k předmětným nemovitým věcem vykonávat činnost směřující k uzavření kupní smlouvy (příprava písemného zpracování smluv, návrhu na vklad do katastru nemovitostí atp.) a zákaz sjednávat další obdobné smlouvy s jinými zájemci. Smlouva také obsahovala ujednání o smluvní pokutě ve výši uvedené zálohy, kterou byl povinen vedlejší účastník převodci zaplatit, nebude-li smlouva uzavřena přičiněním vedlejšího účastníka. Poté co vedlejší účastník stěžovateli zaplatil uvedenou zálohu a zjistil, že na nemovitých věcech váznou vady, dne 30. 11. 2015 od smlouvy odstoupil, avšak stěžovatel mu zálohu nevrátil.
3. Vedlejší účastník proto podal dne 12. 8. 2016 žalobu k Okresnímu soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud") o zaplacení 60 000 s příslušenstvím proti stěžovateli. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 1. 2018 č. j. 11 C 257/2016-193 žalobu v celém rozsahu zamítl (výrok I.), neboť došel k závěru, že odstoupení od smlouvy vedlejším účastníkem je neplatné, a proto mu nevznikl nárok na vrácení zálohy. Dále rozhodl, že vedlejší účastník je povinen nahradit stěžovateli náklady řízení ve výši 34 666,50 Kč, a to do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok II.). K jeho odvolání rozhodl Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu ve výroku I. tak, že stěžovatel je povinen vedlejšímu účastníkovi částku 60 000 Kč s ročním úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z této částky za dobu od 1. 12. 2015 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I.). Dále stěžovateli uložil povinnost nahradit vedlejšímu účastníkovi náklady řízení před soudy obou stupňů ve výši 48 460,50 Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám jeho zástupkyně. Krajský soud přitom došel k závěru, že není rozhodné, zda je odstoupení od smlouvy vedlejšího účastníka platné, či nikoli, trval-li závazek ze smlouvy (podle samotného znění smluvního ujednání) pouze do dne 30. 11. 2015. Smlouva navíc nijak neupravovala situaci, jak naloží stěžovatel s poskytnutou zálohou, neboť na zaplacení smluvní pokuty má nárok převodce, nikoli stěžovatel. K námitkám stěžovatele o porušení povinnosti vedlejším účastníkem a vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty uvedl krajský soud, že vztah stěžovatele a převodce není předmětem řízení.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl, neboť stěžovatelem vymezená právní otázka nemá vliv na rozhodnutí ve věci, týká-li se vzniku nároku na smluvní pokutu, jenž není předmětem řízení. K námitce chybějícího poučení v odvolacím řízení Nejvyšší soud uvedl, že zaprvé není přípustná, zadruhé situace pro vznik poučovací povinnosti soudu nenastala a zatřetí, stěžovatelem uvedená judikatura na věc nedopadá, týká-li se zastaralé právní úpravy.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nejprve vytýká krajskému soudu, že nesplnil svoji poučovací povinnost podle §118a odst. 4 ve spojení s §215 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť krajský soud v odvolacím řízení změnil právní názor na věc, nepovažoval-li skutečnosti tvrzené stěžovatelem za dostatečně prokázané. Stěžovatel proto poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, z níž plyne, že uvedená poučovací povinnost skutečně platí i pro odvolací řízení a chybějící poučení může být vadou, vyplynula-li potřeba uvést další tvrzení nebo důkazy z odlišného právního názoru odvolacího soudu.
6. Dále stěžovatel vytýká krajskému soudu, že nesprávně posoudil předmětnou rezervační smlouvu a poukazuje na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu o platnosti ujednání o smluvní pokutě. Byla-li podle uvedené judikatury smluvní pokuta ve smlouvě platně sjednána a došlo k porušení jí tvrzené povinnosti, věcné závěry krajského soudu nemohou obstát, neboť stěžovatel byl oprávněn smluvní pokutu započíst na složenou zálohu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Námitky stěžovatele míří v prvé řadě proti chybějícímu poučení krajského soudu v odvolacím řízení podle §118a o. s. ř., změnil-li krajský soud svůj právní názor na obsah ujednání předmětné smlouvy. Ústavní soud ve vztahu k uvedenému ustanovení v minulosti opakovaně uzavřel, že jeho smyslem je eliminovat situace, kdy se účastník řízení stává v řízení neúspěšným jen proto, že neunesl břemeno důkazní, aniž by věděl, že jej takové břemeno stíhá [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2014/10 ze dne 7. 4. 2011 (N 67/61 SbNU 61), sp. zn. II. ÚS 1617/10 ze dne 2. 9. 2010 (N 182/58 SbNU 597), sp. zn. III. ÚS 2809/09 ze dne 18. 3. 2010 (N 59/56 SbNU 631) a sp. zn. I. ÚS 212/06 ze dne 3. 10. 2006 (N 177/43 SbNU 31)]. O takovou situaci však v nyní posuzované věci nejde, neboť stěžovatel si byl vědom skutečnosti, že je povinen prokázat titul pro zadržování peněžité částky ze zálohy poskytnuté vedlejším účastníkem. Navíc není pravdou, že ke změně rozsudku okresního soudu došlo z důvodu, že stěžovatel neunesl své důkazní břemeno. Krajský soud změnil rozsudek proto, že došel k rozdílným skutkovým závěrům (mj. ze znovu provedených důkazů) a z nich učinil jiné právní závěry než okresní soud. Pouhá skutečnost, že důkazy byly krajským soudem vyhodnoceny jinak než podle názoru stěžovatele, aniž by před vynesením svého rozhodnutí stěžovatele i s těmito svými závěry seznámil, není porušením poučovací povinnosti, jak se stěžovatel nesprávně domnívá. [viz usnesení sp. zn. II. ÚS 1553/18 ze dne 19. 6. 2018, bod 13, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Proto jakkoli je možno vnímat, že napadený rozsudek krajského soudu byl pro stěžovatele oproti předchozímu rozsudku okresního soudu překvapivý a nepříznivý, nešlo o překvapivost, jež by představovala porušení jeho základních procesních práv zakládající ústavněprávně relevantní rozměr této stížnosti.
11. Danou námitkou se ostatně zabýval již Nejvyšší soud v napadeném usnesení (viz stranu 3) a stěžovateli řádně vysvětlil, z jakého důvodu v jeho věci nedošlo k porušení poučovací povinnosti podle §118a o. s. ř., a proč neshledal, že byl zkrácen na svém právu navrhovat důkazy. Nejvyšší soud k tomu uvedl, že situace předvídaná §118a o. s. ř. v řízení před krajským soudem nenastala, neboť nebylo nutné na základě změny jeho právního názoru doplňovat rozhodná tvrzení účastníků řízení. Na uvedené hodnocení Nejvyššího soudu stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak nereaguje.
12. Další námitky stěžovatele míří proti samotnému právnímu posouzení předmětné "smlouvy o rezervaci" a věcnému závěru napadeného rozsudku krajského soudu. I v tomto ohledu lze odkázat na napadené usnesení Nejvyššího soudu, který se s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti dostatečně vypořádal, uvedl-li, že námitky o započtení smluvní pokuty na zálohu v jeho dispozici jsou liché, neboť smluvní pokuta byla sjednána mezi vedlejším účastníkem a převodcem, nikoli mezi vedlejším účastníkem a stěžovatelem. S jeho hodnocením se Ústavní soud ztotožňuje, stěžovatel ani na tato vyjádření Nejvyššího soudu ve své argumentaci nereaguje. Nadto Ústavní soud uvádí, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
13. Přestože stěžovatel neuvádí konkrétní argumenty, proč brojí také proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu, Ústavní soud je přezkoumal, neboť je vázán toliko petitem ústavní stížnosti, nikoli jejím odůvodněním [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 4315/18 ze dne 3. 6. 2019, bod 8 či usnesení sp. zn. III. ÚS 2627/13 ze dne 16. 1. 2014, bod 7]. Napadenému usnesení Nejvyššího soudu však nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Srozumitelně a logicky z něj vyplývá, z jakých důvodů dovolání stěžovatele v napadené části odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. Stěžovatel totiž nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud se přitom v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně vyjádřil k meritu věci a k námitkám uplatněným v ústavní stížnosti.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu