ECLI:CZ:US:2020:4.US.715.20.1
sp. zn. IV. ÚS 715/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti AMPARA s. r. o., sídlem Zemědělská 612, Kamenný Újezd, zastoupené JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem, sídlem Palackého 151/10, Prostějov, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 10 Afs 140/2019-78, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatelka napadá ústavní stížností podanou podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž jí měl soud zasáhnout do jejích ústavně zaručených práv na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny, podnikat podle čl. 26 odst. 1 Listiny a na legitimní očekávání dle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí zjistil, že Finanční úřad pro Jihočeský kraj (dále jen "správce daně") uložil stěžovatelce celkem 15 zajišťovacími příkazy, aby zajistila úhradu dosud nestanovené daně z přidané hodnoty složením jistoty v celkové výši 36 877 061 Kč. Vydání zajišťovacích příkazů odůvodnil podezřením na účasti v podvodném řetězci (tzv. karuselový podvod) a ekonomickou a majetkovou situací stěžovatelky, zejména měla-li v posuzované době nízkou schopnost generovat zisk, více než 80 % aktiv krytých cizími zdroji a byl-li stav na jejích účtech velmi nestabilní (finanční prostředky zde měly zůstávat vždy jen několik hodin). Navíc správce daně podle §103 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o dani z přidané hodnoty"), určil účinnost a vykonatelnost zajišťovacích příkazů dnem jejích vydání. Přitom se zabýval zvláště celkovou finanční situací stěžovatelky, nestabilním stavem jejího účtu a dalšími skutečnostmi, kterými odůvodnil také vydání zajišťovacího příkazu.
3. Proti zajišťovacím příkazům podala stěžovatelka odvolání k vedlejšímu účastníkovi, jenž je zamítl. Proti rozhodnutí o odvolání podala stěžovatelka žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jenž ji zamítl jako nedůvodnou. Následně podala kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, jenž rozsudek krajského soudu zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení pro procesní pochybení a nepřezkoumatelnost. Krajský soud následně rozsudkem ze dne 6. 3. 2019 č. j. 50 Af 13/2016-167 žalobu stěžovatelky znovu jako nedůvodnou zamítl. Toto rozhodnutí znovu napadla stěžovatelka kasační stížností u Nejvyššího správního soudu, který ji svým napadeným rozsudkem zamítl jako nedůvodnou.
4. V odvolacím řízení u vedlejšího účastníka, jakož i v řízení před správními soudy stěžovatelka namítala, že správce daně vydal zajišťovací příkazy v rozporu se zákonem, neboť se podle jejího názoru vedlejšímu účastníkovi nepodařilo prokázat důvodné podezření o její účasti v podvodném řetězci, ani obavy o nedobytnost daně, jež jsou důvodem pro vydání zajišťovacího příkazu. Stěžovatelka v této souvislosti nesouhlasila zejména s provedením ekonomické analýzy její finanční a majetkové situace, která měla být provedena povrchně, neměla zohlednit značnou přidanou hodnotu její výrobní činnosti, vysokou obchodní marži a hospodářský růst za poslední zkoumaná období. Dále nesouhlasila ani s okamžitou účinností a vykonatelností zajišťovacích příkazů, jež má být chápána jako naprostá výjimka, může-li být pro daňový subjekt likvidační. Stěžovatelka poukazovala na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu v obdobných věcech, z níž má vyplývat, že použití okamžité účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů je pro daný případ nepřiměřené. Navíc krajský soud nerozlišoval zákonné podmínky pro vydání zajišťovacích příkazů a pro jejich okamžitou účinnost a vykonatelnost, použil-li pro závěr o jejich naplnění stejné skutečnosti.
5. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku neshledal pochybení ani správce daně a vedlejšího účastníka, ani krajského soudu. Indicie pro možnou účast v podvodném řetězci byly důvodné, ekonomickou analýzu majetkové a finanční situace stěžovatelky provedl správce daně dostatečně, přičemž z ní vyplývají důvodné pochybnosti o možné nedobytnosti daně. Podklady poskytnuté stěžovatelkou shledal zavádějící, když nejsou způsobilé tento závěr zvrátit. Totéž platí pro podmínky okamžité účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů, ohledně nichž správce daně i krajský soud svoje závěry dostatečně odůvodnily. Závěry o konkrétních okolnostech vyplývajících z judikatury Nejvyššího správního soudu se na nyní posuzovaný případ bez dalšího nepoužijí, neboť se tyto věci liší v úrovni poznatků o majetkových poměrech daňových subjektů, a podmínky vydání zajišťovacích příkazů a jejich okamžité účinnosti a vykonatelnosti je třeba zkoumat v každém případě zvlášť. Ohledně závěru o splnění zákonných podmínek pro vydání zajišťovacích příkazů a podmínek jejich okamžité účinnosti a vykonatelnosti na základě částečně shodných skutečností Nejvyšší správní soud odkazuje na svůj rozsudek ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 209/2014-86, podle kterého je takový postup přípustný.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že se Nejvyšší správní soud dostatečně nevypořádal s naplněním zákonných podmínek okamžité účinnosti a vykonatelnosti zajišťovacích příkazů podle §103 zákona o dani z přidané hodnoty. Nejvyšší správní soud se měl bezdůvodně odchýlit od své dosavadní praxe, přičemž stěžovatelka odkazuje zejména na rozsudek ze dne 21. 12. 2018 č. j. 10 Afs 33/2017-44, rozsudek ze dne 18. 1. 2018 č. j. 10 Afs 30/2017-68 a na rozsudek ze dne 12. 9. 2018 č. j. 5 Afs 321/2017-29. Stěžovatelka v souvislosti s tím zdůrazňuje požadavky na tzv. distinguishing, tedy povinnost soudu vysvětlit, z jakého důvodu se odchýlil od svých judikaturních závěrů ve skutkově obdobných případech, přičemž odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 15. 8. 2018 sp. zn. I. ÚS 3755/17. Těmto požadavkům Nejvyšší správní soud nedostál. Dále stěžovatelka namítá, že se měl Nejvyšší správní soud chybně spokojit s tím, že jsou-li splněny podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu, jsou současně splněny také podmínky pro jejich okamžitou účinnost a vykonatelnost. V tomto ohledu je odkaz Nejvyššího správního soudu na rozsudek ze dne 17. 12. 2014 č. j. 4 As 209/2014-86 nepřiléhavý, neboť jeho závěry byly soudní praxí překonány.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním (či správním řízení nebo procesním postupu jemu předcházejícímu), není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaném) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. K metodě řádného provedení skutkového odlišení, tedy přednesení seriózních argumentů, které vedou k závěru, že vzhledem k relevantním skutkovým rozdílům není vhodné aplikovat již vyslovený princip v tomto dalším případě, se Ústavní soud v minulosti již vyjadřoval [srov. např. nález ze dne 13. 11. 2007 sp. zn. IV. ÚS 301/05 (N 190/47 SbNU 465), bod 62 nebo nález ze dne 13. 9. 2019 sp. zn. II. ÚS 2046/19, bod 17, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná]. Rovněž v minulosti shledal, že ústavně garantovaný požadavek náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí v případě existence dřívější judikatury v obdobných věcech vyžaduje víc než jen strohé konstatování, že projednávaná věc se od předchozí judikatury skutkově liší. Pro naplnění požadavků spravedlivého procesu musí být srovnávané případy řádně skutkově odlišeny a toto odlišení náležitě odůvodněno, v opačném případě by se soud dopustil porušení práva na spravedlivý proces (srov. nález sp. zn. I. ÚS 3755/17 ze dne 15. 8. 2018, bod 34 nebo nález ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18, bod 80).
11. Nejvyšší správní soud v bodu 71 svého napadeného rozsudku uvádí, že věci, na které stěžovatelka odkazuje, se od nyní posuzovaného případu liší "úrovní poznatků o majetkových poměrech daňových subjektů." Jde sice o sdělení stručné, avšak zcela výstižné. Takové vysvětlení totiž není namístě hodnotit izolovaně, neboť navazuje na podrobné vlastní odůvodnění závěrů o použitelnosti §103 zákona o dani z přidané hodnoty ze strany Nejvyššího správního soudu (obdobně srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2383/19 ze dne 14. 1. 2020, bod 24). V rozhodnutích, na které odkazuje stěžovatelka, došel Nejvyšší správní soud k závěru, že správce daně založil své rozhodnutí na obecné poznámce o ekonomickém vývoji a utlumování činnosti (rozsudek ze dne 18. 1. 2018 č. j. 10 Afs 30/2017-68, bod 13), správce daně nepodezíral daňový subjekt z účasti na podvodném řetězci, daňový subjekt dobře hospodařil a vytvářel dlouhodobě dostatečný zisk (rozsudek ze dne 21. 12. 2018 č. j. 10 Afs 33/2017-44, body 18 a 21) a že daňový subjekt byl v dobré hospodářské situaci, přičemž správce daně nevysvětil, proč tato skutečnost nemá význam pro existenci obav o nesplnění daňové povinnosti (rozsudek ze dne 12. 9. 2018 č. j. 5 Afs 321/2017-29, bod 23). Odkazuje-li bod 71 napadeného rozsudku na "úroveň poznatků o majetkových poměrech daňových subjektů", lze takové vysvětlení považovat za dostatečné, neboť vystihuje rozdíl ve skutkových okolnostech daného případu. V nyní posuzované věci správce daně provedl ekonomickou analýzu, kterou soudy přezkoumaly a svůj závěr náležitě odůvodnily. Ve věcech, na které odkazuje stěžovatelka, správce takovou analýzu neprovedl vůbec nebo provedl nedostatečně.
12. Nutno zdůraznit, že napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu ani nelze považovat za odklon od jeho judikatury. Již z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 9. 2018 č. j. 5 Afs 321/2017-29, bod 14, vyplývá, že postup podle §103 zákona o dani z přidané hodnoty je třeba zkoumat individuálně ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu. Na to ostatně poukazuje i bod 71 napadeném rozsudku. Nejvyšší správní soud dospěl v nyní posuzovaném případě k závěru, že hrozba nebezpečí z prodlení spočívá zejména v nedostatečné finanční situaci stěžovatelky podrobené důkladné ekonomické analýze provedené správcem daně a v nepravidelně dostupných prostředcích na jejím účtu. Tento závěr současně náležitě odůvodnil a zásadně odpovídá citované judikatuře.
13. Lze tak shrnout, že ačkoli Ústavní soud připouští, že skutkové odlišení provedené Nejvyšším správním soudem v napadeném rozsudku s ohledem na svoji stručnost může působit jako hraniční z hlediska požadavků řádného odůvodnění rozhodnutí, nelze jeho postupu cokoli zásadního vytknout. Navíc platí, že ne každé pochybení dosahuje intenzity porušení ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2582/18 ze dne 2. 7. 2019, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1178/19 ze dne 14. 5. 2019 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 3735/18 ze dne 4. 4. 2019, bod 17). S ohledem na jinak podrobné a kvalitní odůvodnění napadeného rozsudku jako celku a skutečnost, že se ve svém důsledku Nejvyšší správní soud od obecných závěrů své judikatury neodchýlil, je nutné námitku nedostatečného skutkového odlišení odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
14. K námitce stěžovatelky, že Nejvyšší správní soud ztotožnil zákonné podmínky pro vydání zajišťovacího příkazu (odůvodněná obava o nedobytnost dosud nesplatné nebo nestanovené daně) s podmínkami pro jeho okamžitou účinnost a vykonatelnost podle §103 zákona o dani z přidané hodnoty (hrozba nebezpečí z prodlení), Ústavní soud zdůrazňuje, že takový závěr z napadeného rozsudku nelze dovodit. Nejvyšší správní soud v něm poukazuje na konkrétní okolnosti, které vedly správce daně k závěru o hrozbě nebezpečí z prodlení podle §103 zákona o dani z přidané hodnoty. Překrývají-li se tyto skutečnosti částečně se skutečnostmi, které vedly správce daně k závěru o důvodnosti vydání zajišťovacích příkazů, nelze to bez dalšího chápat jako ztotožnění zákonných podmínek.
15. Stejně tak Ústavní soud odmítá námitku stěžovatelky ohledně odkazu na údajně překonanou judikaturu. Stěžovatelka kromě zařazení citovaného rozhodnutí do staršího časového období vývoje judikatury nepřináší žádný právně, natož ústavněprávně relevantní argument, proč by právní názor vyjádřený v citované části rozhodnutí Nejvyššího správního soudu měl být pozdější judikaturou překonán.
16. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. V tomto případě lze proto uzavřít, že Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s principy hlavy páté Listiny a ústavní stížností napadené rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nijak nevybočilo z mezí ústavnosti. Skutečnost, že se stěžovatelka se závěry soudu neztotožňuje, nemůže bez dalšího zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud uzavírá, že napadené rozhodnutí je dostatečně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění tohoto rozsudku odkázat.
17. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud usnesením ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu