ECLI:CZ:US:2020:4.US.725.20.1
sp. zn. IV. ÚS 725/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Mezery, zastoupeného JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem, sídlem Na Riviéře 123, Zbečno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. prosince 2019 č. j. 30 Cdo 3597/2019-99, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2018 č. j. 15 Co 284/2018-67 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. ledna 2018 č. j. 23 C 275/2016-35, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a 1) Ing. Alexandry Mezerové a 2) České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 23 C 275/2016, se podává, že obvodní soud rozsudkem ze dne 17. 1. 2018 č. j. 23 C 275/2016-35 zamítl žalobu, kterou se stěžovatel a první vedlejší účastnice jako žalobci domáhali po druhé vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 1 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
3. Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, kterou se stěžovatel a první vedlejší účastnice domáhali po druhé vedlejší účastnici na základě zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), náhrady přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím. Tato újma jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Úřadu městské části Praha 12, odboru stavebního (dále jen "stavební úřad"), který jim na základě jejich žádosti vydal stavební povolení na stavbu bazénu na pozemku parc. č. X v katastrálním území Točná v ochranném pásmu nadzemního vedení 22 kV (dále jen "nadzemní vedení VN") bez vyjádření obchodní společnosti PREdistribuce, a. s., což bylo důvodem k následnému zamítnutí jejich žádosti o vydání kolaudačního rozhodnutí na tuto stavbu. Újmu stěžovatel a první vedlejší účastnice spatřovali ve skutečnosti, že nemohli užívat stavbu bazénu zhotovenou při jejich rodinném domě, neboť ačkoli o kolaudaci bazénu požádali již 25. 4. 2000, stavba bazénu byla zkolaudována až po odstranění nadzemního vedení VN dne 4. 6. 2014. V mezidobí bylo stěžovateli a první vedlejší účastnici rozhodnutím stavebního úřadu ze dne 16. 7. 2007 užívání stavby bazénu zakázáno, neboť byl postaven v ochranném pásmu vedení VN. Stěžovatel a první vedlejší účastnice svůj požadavek na přiměřené zadostiučinění uplatnili u druhé vedlejší účastnice dne 26. 4. 2016, ta jej dopisem ze dne 24. 1. 2017 č. j. MMR-19807/2016-83/1276 jako nedůvodný a promlčený odmítla. Obvodní soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná. Za okamžik, kdy bylo postaveno najisto, že stavební povolení ze dne 20. 3. 2008 je vadné a nelze povolit užívání jím povolené stavby bazénu, je nutno považovat vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2008, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 3. 2008, jímž byl zamítnut návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu bazénu a které nabylo právní moci dne 25. 10. 2008. Od uvedeného data počala běžet promlčecí lhůta šesti měsíců se subjektivně určeným počátkem. Byla-li žaloba podána až dne 28. 12. 2016, obvodní soud dovodil, že námitka promlčení vznesená druhou vedlejší účastnicí byla podle soudu vznesena po právu a také v souladu s dobrými mravy. Obvodní soud dospěl k závěru, že nelze spojovat počátek běhu promlčecí lhůty s rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 7. 1. 2016 č. j. 26 Co 25/2013-173, kdy se stěžovatel a první vedlejší účastnice dověděli, že jimi uplatněný nárok je nárokem novým. Stěžovatel a první vedlejší účastnice mohli oba nároky uplatnit současně.
4. Proti rozsudku obvodního soudu podali stěžovatel a první vedlejší účastnice odvolání. Městský soud rozsudkem ze dne 23. 10. 2018 č. j. 15 Co 284/2018-67 rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud přisvědčil obvodnímu soudu, že nárok stěžovatele a první vedlejší účastnice je promlčen. Městský soud rovněž posoudil případný rozpor vznesené námitky promlčení s dobrými mravy a přisvědčil obvodnímu soudu i v tomto jeho závěru.
5. Proti rozsudku městského soudu podali stěžovatel a první vedlejší účastnice dovolání, jehož přípustnost spatřovali v tom, že napadené rozhodnutí městského soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se městský soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Stěžovatelé vymezili následující otázky, zda nárok stěžovatele a první vedlejší účastnice uplatněný v tomto řízení představuje nový nárok oproti nároku uplatněnému v předcházejícím řízení, a dále zda námitka promlčení nároku stěžovatele a první vedlejší účastnice vznesená druhou vedlejší účastnicí je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy. Jako dovolací důvod stěžovatel a první vedlejší účastnice uvedli nesprávné právní posouzení věci.
6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 10. 12. 2019 č. j. 30 Cdo 3597/2019-99 rozhodl, že řízení o dovolání první vedlejší účastnice se zastavuje (výrok I.) a že dovolání stěžovatele se odmítá (výrok II.). Dále rozhodl, že stěžovatel a první vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit druhé vedlejší účastnici náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok III.).
7. Nejvyšší soud řízení o dovolání první vedlejší účastnice zastavil, neboť první vedlejší účastnice nezaplatila soudní poplatek z dovolání. Dovolání stěžovatele neshledal Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.") přípustným. Nejvyšší soud dovodil, že krajský soud se při řešení stěžovatelem vymezené první otázky neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, navíc stěžovatelem vymezená otázka přípustnost dovolání nemůže založit též z toho důvodu, že na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť ani odlišné vyřešení této otázky by nemohlo vést k úspěchu stěžovatele ve věci. Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá podle Nejvyššího soudu ani otázka, zda nebyla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud dovodil, že uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, což není tento případ, když stěžovatel netvrdil, že by druhá vedlejší účastnice zneužila svého práva vznést námitku promlčení.
II.
Argumentace stěžovatele
8. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že od počátku řízení s první vedlejší účastnicí poukazovali na to, že podstata jejich újmy spočívá v nemožnosti užívat stavbu bazénu. Soudy se podle stěžovatele nevypořádaly s jejich argumentací, že jimi v tomto řízení uplatněný nárok není promlčen, přičemž se nevypořádaly ani s interpretací počátku běhu promlčecí lhůty. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem soudů, že jejich nárok na odčinění nemajetkové újmy je novým nárokem, když do té doby měli zato, že nárok na odčinění nemajetkové újmy je předmětem původního probíhajícího řízení. Počátek vědomosti stěžovatele a první vedlejší účastnice o tom, že jimi uplatněný nárok nelze posuzovat jako nárok na náhradu nemajetkové újmy a že na tento nárok je soudy pohlíženo jako na nový nárok, je třeba spojovat teprve s rozsudkem městského soudu ze dne 7. 1. 2016. Námitku promlčení považuje stěžovatel za rozpornou s dobrými mravy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
13. Ústavní soud předesílá, že se již dříve zabýval ústavní stížností (vedenou pod sp. zn. III. ÚS 431/17) téhož stěžovatele a první vedlejší účastnice, která směřovala proti rozhodnutím soudů ve věci náhrady škody vzniklé nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž spočíval v tom, že si na základě pravomocného stavebního rozhodnutí postavili na svém pozemku bazén, tuto stavbu však nebylo možné zkolaudovat (a užívat), protože se nalézala v ochranném pásmu nadzemního elektrického vedení, v důsledku čehož jim vznikla škoda spočívající v marném vynaložení finančních prostředků na tuto stavbu. Ústavní soud tuto ústavní stížnost usnesením ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. III. ÚS 431/17 (dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Podstata ústavní stížnosti spočívala ve vyjádření nesouhlasu stěžovatelů s názorem městského soudu, podle něhož v odvolacím řízení nepřípustně (§216 odst. 2 o. s. ř.) uplatnili nový nárok, přičemž ten původní není s ohledem na změnu skutkového stavu důvodný. Ústavní soud konstatoval, že vzhledem k tomu, že v důsledku kolaudace bazénu došlo k určité, nikoliv nevýznamné změně ve skutkovém základu, nemohl uzavřít, že by závěr městského soudu, že jde o nový nárok, bylo možno označit za "extrémní".
14. Stěžovatel a první vedlejší účastnice se v předcházejícím řízení vedeném u obvodního soudu pod sp. zn. 60 C 165/2008 domáhali zaplacení částky 810 000 Kč z titulu náhrady škody spočívající v marně vynaložených nákladech na stavbu bazénu. V nyní probíhajícím řízení se stěžovatel a první vedlejší účastnice domáhali odčinění nemajetkové újmy ve výši 1 000 000 Kč. Soudy shodně dovodily, že nárok stěžovatele a první vedlejší účastnice je promlčen, když počátek běhu promlčecí doby nelze spojovat s rozsudkem městského soudu ze dne 7. 1. 2016, kdy se stěžovatel a první vedlejší účastnice dověděli, že jimi uplatněný nárok je nárokem novým. Za okamžik, kdy bylo postaveno najisto, že stavební povolení ze dne 20. 3. 2008 je vadné a nelze povolit užívání jím povolené stavby bazénu, je nutno považovat vydání rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 16. 10. 2008, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí stavebního úřadu ze dne 26. 3. 2008, jímž byl zamítnut návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na stavbu bazénu a které nabylo právní moci dne 25. 10. 2008. Toto datum bylo relevantní pro počátek běhu šestiměsíční promlčecí lhůty, přičemž žaloba byla podána až dne 28. 12. 2016. Objektivní desetiletá lhůta od doby právní skutečnosti, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen a po kterou nejdéle mohl být nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu uplatněn, uplynula dne 11. 9. 2008. V daném případě tedy došlo k promlčení případného nároku stěžovatele a první vedlejší účastnice na přiznání zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Stěžovatel a první vedlejší účastnice mohli odčinění nemajetkové újmy žádat již v předcházejícím řízení vedle náhrady materiální újmy za marné vynaložení investic do bazénu, čemuž by musela odpovídat dvě (či více) žalobní žádání. Stěžovatel a první vedlejší účastnice nemohli v předcházejícím řízení jedinou žalovanou částku ve výši 810 000 Kč žádat jak z hlediska náhrady nemajetkové újmy, tak odčinění nemajetkové újmy. Ústavní soud proto uzavírá, že ve věci jednající soudy postupovaly ústavně konformním způsobem, pokud stěžovateli a první vedlejší účastnici nepřiznaly požadovanou částku jako odčinění nemajetkové újmy z důvodu promlčení tohoto práva.
15. Ústavní soud poukazuje na to, že s námitkami stěžovatele obsaženými v ústavní stížnosti se dostatečně a přesvědčivě vypořádal již Nejvyšší soud v rámci posuzování, zda se městský soud při řešení první stěžovatelem vymezené otázky neodchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud se vypořádal rovněž s námitkou stěžovatele ohledně druhou vedlejší účastnicí vznesené námitky promlčení a jejího případného rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud připustil, že městský soud se sice výslovně k počátku běhu promlčecí lhůty v odůvodnění svého rozhodnutí nevyjádřil, když uvedl, že se v problematice promlčení zcela ztotožňuje s právními závěry obvodního soudu. Obvodní soud vycházel z §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž počátek běhu promlčecí lhůty podle tohoto ustanovení pro případ nezákonného rozhodnutí odvíjel od okamžiku, kdy stěžovatel a první vedlejší účastnice nabyli vědomost o tom, že rozhodnutí je nezákonné a že jim vznikla nemajetková újma, a pro případ újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení vycházel z konce takto posuzovaného řízení. Stěžovatelův omyl v tom, zda své právo řádně uplatnil, nemá na běh promlčecí lhůty žádný vliv. Uvedeným závěrům nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
16. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil jeho dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, a jeho závěru, že dovolání není podle §237 o. s. ř. přípustné z důvodů, které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl (viz body 5 - 7 tohoto usnesení), nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
17. Stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně jím a první vedlejší účastnicí uplatněného nároku na odčinění nemajetkové újmy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, městského soudu a obvodního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v odůvodnění jejich rozhodnutí v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.
18. Odkazy stěžovatele na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), ze dne 17. 1. 2020 sp. zn. II. ÚS 141/19 a ze dne 5. 3. 2019 sp. zn. III. ÚS 3456/18 neshledal Ústavní soud pro posuzovanou věc případnými, neboť byly založeny na jiných skutkových okolnostech tam posuzovaných věcí.
19. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jejich úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny či Úmluvy, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
20. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu