ECLI:CZ:US:2020:4.US.726.20.1
sp. zn. IV. ÚS 726/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele F. N., t. č. ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem, sídlem Navrátilova 675/3, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 19. prosince 2019 č. j. 11 To 83/2019-3719 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2019 sp. zn. 49 T 9/2014, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústavy") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z předložených podkladů se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 6. 2018 sp. zn. 49 T 9/2014, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 3. 12. 2018 č. j. 11 To 47/2018-3554, byl stěžovatel (vedle spoluobviněného J. J.) uznán vinným zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 3 alinea první a druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, kterého se dopustil mimo jiných i vůči poškozenému T. V., nar. X. Stěžovateli byla mimo jiné podle §228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost společně a nerozdílně s obviněným nahradit poškozenému T. V., nar. Y, nemajetkovou újmu ve výši 150 000 Kč, přičemž podle §229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Usnesením ze dne 24. 5. 2019 sp. zn. 49 T 9/2014 rozhodl městský soud o návrhu poškozeného T. V., nar. X, na uložení povinnosti odsouzeným nahradit poškozenému náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích tak, že stěžovateli (vedle spoluobviněného J. J.) uložil podle §154 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") za použití §155 odst. 4 trestního řádu povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozenému T. V., nar. X, náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 73 108 Kč.
4. Stěžovatel podal proti usnesení městského soudu stížnost, kterou vrchní soud napadeným usnesením ze dne 19. 12. 2019 č. j. 11 To 83/2019-3719 jako nedůvodnou podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel po rekapitulaci řízení před obecnými soudy v ústavní stížnosti namítá, že při vyhlášení rozsudku městského soudu ze dne 1. 6. 2018 sp. zn. 49 T 9/2014 došlo k chybnému označení data narození poškozeného T. V., kdy namísto správného X bylo uvedeno datum Y, přičemž tento nedostatek zůstal nepostřehnut a nedošlo tak k jeho nápravě. Poškozený T. V., nar. X, byl v průběhu řízení zastoupen zmocněncem JUDr. Václavem Mrzenou a vznikly mu tak náklady přibráním zmocněnce. Z důvodu chybně uvedeného data narození městský soud i vrchní soud rozhodly, že je nutno mít za to, že nárok na náhradu nemajetkové újmy poškozenému přiznán nebyl, současně však podle §154 odst. 2 trestního řádu přiznaly poškozenému náhradu nákladů souvisejících s jeho účastí v trestním řízení. S tímto postupem stěžovatel nesouhlasí a je přesvědčen, že je-li z rozsudku městského soudu ze dne 1. 6. 2018 zjevné, že osobou poškozenou, které byla přiznána nemajetková újma ve výši 150 000 Kč, není oprávněný T. V., nar. X, pak je to podle něj důvod pro závěr, že rozhodnutí je materiálně nevykonatelné a že poškozenému T. V., nar. X, kterému žádná nemajetková újma přiznána nebyla, nelze přiznat ani náhradu nákladů řízení vzniklých přibráním zmocněnce.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
8. Ústavní soud především konstatuje, že ústavní stížnost je jen výlučným opakováním argumentů, které stěžovatel namítal již v předcházejícím řízení a s nimiž se obecné soudy řádně a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatel polemizuje s rozhodnutími soudů v rovině podústavního práva, kdy nesouhlasí se způsobem, jakým soudy aplikovaly §154 odst. 2 trestního řádu. Právo na řádně vedené soudní řízení však není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantovalo úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru.
9. Z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že uvedením nesprávného data narození poškozeného T. V. ve výroku rozsudku městského soudu ze dne 1. 6. 2018 (správně mělo být uvedeno datum X, nikoliv Y) došlo k pochybení soudu, jehož následkem byla nevykonatelnost výroku o náhradě nemajetkové újmy poškozenému T. V. Podle učiněných skutkových zjištění je přitom nezpochybnitelné, že T. V., nar. X, je osobou, vůči které bylo spácháno příslušné protiprávní jednání, což vyplývá i ze skutkové věty výroku rozsudku městského soudu ze dne 1. 6. 2018, kde je vytýkané jednání konkrétně popsáno a u poškozeného T. V. je uvedeno i správné datum narození, tj. X. Podle obecných soudů je zřejmé, že poškozenou osobou je T. V., nar. X, kterého ve věci vymáhání jeho nároku zastupoval jeho advokát. Vrchní soud zdůraznil, že poškozený T. V., nar. X, svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy v předmětném trestním řízení řádně uplatnil a že pouze v důsledku chybného uvedení jeho data narození ve výroku rozsudku o náhradě nemajetkové újmy došlo k tomu, že rozhodnutí o přiznání nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích není vykonatelné. Přitom nevzniká pochybnost, že poškozeným je T. V., nar. X. Vzhledem k tomu, že poškozenému T. V. v trestním řízení prokazatelně vznikly náklady s účastí jeho zmocněnce, městský soud postupoval podle §154 odst. 2 trestního řádu a rozhodl o uložení povinnosti stěžovateli nahradit společně a nerozdílně poškozenému T. V. náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve výši 73 108 Kč.
10. Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by takto řádně odůvodněný závěr obecných soudů bylo možno označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní, neboť má racionální základ a je logicky a srozumitelně vysvětlen, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Při výkladu a aplikaci příslušných zákonných ustanovení se soudy pohybovaly v ústavněprávním rámci, a stěžovatel tak nemůže závěry, k nimž dospěly v napadaných usneseních, z hlediska ústavněprávního úspěšně zpochybňovat.
11. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu