ECLI:CZ:US:2020:4.US.730.20.1
sp. zn. IV. ÚS 730/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Romana Šmída, zastoupeného JUDr. Jakubem Vozábem, Ph.D., advokátem, sídlem Na Květnici 713/7, Praha 4 - Nusle, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. prosince 2019 č. j. 21 Cdo 3541/2019-197, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019 č. j. 30 Co 84/2019-156 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. listopadu 2018 č. j. 48 C 27/2017-120, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti O2 Czech Republic, a. s., sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4 - Michle, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 26 odst. 3, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel byl od roku 2006 zaměstnán u vedlejší účastnice. V roce 2017 požadoval od svých podřízených, aby vytvářeli smyšlené údaje ve vnitropodnikové soutěži, ve které bylo možné získat finanční odměnu. Vedlejší účastnice uvedené jednání posoudila jako zvlášť hrubé porušení povinností stěžovatele. Na osobním setkání vedlejší účastnice předala stěžovateli dvě listiny; jednu označenou jako výpověď [z důvodu podle §52 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce (dále jen "zákoník práce")] a druhou označenou jako okamžité zrušení pracovního poměru [z důvodu podle §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce], obě pro shora uvedené jednání. Při uvedeném setkání a následně dopisem oznámil stěžovatel vedlejší účastnici, že rozvázání pracovního poměru považuje za neplatné a požaduje, aby mu nadále přidělovala práci. Protože vedlejší účastnice nereagovala, podal stěžovatel žalobu k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru.
3. Obvodní soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Obě právní jednání, výpověď i okamžité zrušení pracovního poměru, shledal platnými. Uvedl, že tomu nebrání rozvázání pracovního poměru více právními jednáními. Obě se posuzují samostatně (přičemž odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 195/97) a nejde ani o jednání podmíněná (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2015 sp. zn. 21 Cdo 1161/2013).
4. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým napadeným rozsudkem potvrdil napadený rozsudek obvodního soudu. Shodně odkázal na rozhodnutí sp. zn. 2 Cdon 195/97, podle kterého lze rozvázat pracovní poměr více právními jednáními současně i postupně, a právní jednání se posuzují samostatně, samostatně nastávají i jejich právní účinky. Dvě předmětná právní jednání nejsou vzájemně podmíněna a stěžovateli mělo být jasné, že pracovní poměr končí okamžitě, nepřidělovala-li mu vedlejší účastnice práci již následující den a nebude-li soudem určena neplatnost tohoto jednání. Stěžovatel se proto nemohl ocitnout v nejistotě, které právní jednání se na něj vztahuje.
5. Stěžovatel podal dovolání k Nejvyššímu soudu, ve kterém namítal, že otázka současně učiněné výpovědi a okamžitého zrušení pracovního poměru dosud nebyla v jeho rozhodovací praxi řešena. Namítl, že obě jednání mají navzájem protichůdné právní účinky, uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 195/97 na jeho věc nedopadá, jde v souhrnu o neurčité jednání a zaměstnavatel se jen snaží přenést riziko své volby "správného" způsobu jednostranného ukončení pracovního poměru na zaměstnance. Nejvyšší soud dovolání zamítl napadeným rozsudkem. Uvedl sice, že jeho citovaný rozsudek na věc skutečně nedopadá, avšak i podle jeho jiných rozhodnutí není zakázáno rozvázání pracovního poměru více právními jednáními. Výpověď byla koncipována jako podmíněná, byť to v ní nebylo výslovně uvedeno, a proto neplatná. Současně však nemůže být zpochybněna platnost předmětného okamžitého zrušení pracovního poměru, které není neurčité, neboť neurčitost lze překlenout výkladem s přihlédnutím k následnému chování vedlejší účastnice [použitím §556 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z.")].
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel vytýká obecným soudům, že neústavním způsobem aplikovaly závěry uvedeného rozsudku sp. zn. 2 Cdon 195/97. Nejvyšší soud sice uvedl, že skutkově se věc od nyní posuzované liší, avšak jeho závěry jsou přesto neústavní - v rozporu s principy pracovního práva. Pracovní právo totiž dává zaměstnavateli na výběr, který z jednostranných ukončení pracovního poměru zvolí; riziko konečné volby nesmí přenášet na zaměstnance, má je nést sám. Výklad, který zastávají obecné soudy, vede k nejistotě zaměstnanců o svých právech a povinnostech při skončení pracovního poměru. Oprávnění zaměstnavatele uplatnit více právních jednání směřujících k jednostrannému ukončení pracovního poměru současně proto zaměstnance nepřiměřeně znevýhodňuje a je v rozporu s dobrými mravy. Stěžovatel odkazuje na body 17 a 18 nálezu sp. zn. III. ÚS 3492/17 ze dne 9. 1. 2018 (N 2/88 SbNU 45), podle kterého má vždy s konečnou platností zhodnotit obecný soud, zda učiněná dílčí jednání tvoří více samostatných, nebo jedno právní jednání; v jeho věci šlo o jedno neurčité jednání.
7. Nejvyšší soud nadto nesprávně použil ustanovení předpisů občanského práva o výkladu právního jednání (§556 odst. 2 o. z.). Nejvyšší soud vyvodil úmysl vedlejší účastnice okamžitě skončit stěžovatelův pracovní poměr z toho, co dala následně najevo. Uvedené pravidlo však platí pouze při posuzování dvoustranného právního jednání (uvádí-li zákon, že se posuzuje, co daly najevo "strany") a určitost musí existovat v okamžiku právního jednání, což Nejvyšší soud nezohlednil.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Námitky stěžovatele míří proti výkladu a použití podústavního práva obecnými soudy v otázce, zda může zaměstnavatel činit více právních jednání směřujících k jednostrannému ukončení pracovního poměru z totožných důvodů ("předložit dvě listiny") a "pojistit" se tím na situaci, kdy jedno právní jednání bude shledáno soudem jako neplatné. K tomu je třeba poznamenat, že takový závěr z napadeného rozsudku Nejvyššího soudu neplyne. Naopak, Nejvyšší soud shledal výpověď neplatnou právě z důvodu, že byla ve skutečnosti podmíněná nejistou podmínkou spočívající v možné neplatnosti současně předaného okamžitého zrušení pracovního poměru. Z toho plyne, že zaměstnavatel se nemůže "pojistit" podanou výpovědí, je-li ve skutečnosti její platnost závislá na platnosti současně uskutečněného jiného právního jednání. Podle stěžovatele nadto uvedená situace vede k neplatnosti obou jednání, neboť jsou podmíněná vzájemně, v opačném výkladu shledává porušení svých ústavně zaručených práv.
12. Zárukám práva na soudní ochranu neodpovídá výklad podústavního práva, jenž neodůvodněně vybočuje ze standardů výkladu, který je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471) či nález sp. zn. III. ÚS 132/20 ze dne 31. 3. 2020, bod 26]. Ústavní soud s ohledem na shora uvedené není zásadně oprávněn přehodnocovat věcnou správnost právních závěrů obecných soudů. Je v pravomoci Nejvyššího soudu vykládat a používat podústavní právo, což logicky zahrnuje řešení otázek spojených s posuzováním platnosti právních jednání vedoucích k ukončení pracovního poměru. Ústavní soud však považuje výklad provedený obecnými soudy a korigovaný Nejvyšším soudem za řádně a přesvědčivě odůvodněný a přiměřený.
13. Nelze přisvědčit stěžovatelově námitce o rozporu s dobrými mravy a nepřiměřeném zvýhodnění zaměstnavatele na úkor zaměstnance. Jak uvádí Nejvyšší soud v napadeném rozsudku, ukončení pracovního poměru více právními jednáními zakázáno není. Nyní posuzovaná věc se od uvedeného rozsudku sp. zn. 2 Cdon 195/97 odlišuje v tom, že Nejvyšší soud zohlednil právě tím, že byla-li obě posuzovaná právní jednání učiněna současně, výpověď je ve skutečnosti podmíněná platností okamžitého zrušení pracovního poměru. Vedlejší účastnice proto nesla riziko nesprávné volby, dokonce na ní dopadly její nepříznivé účinky - výpověď byla shledána neplatnou. To však nic nemění na skutečnosti, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo určité, nepodmíněné a platné. Nelze přehlédnout, že obecné soudy dospěly shodně k jednoznačnému závěru, že se stěžovatel dopustil útoku na majetek vedlejší účastnice, a tedy hrubého porušení jeho povinností. Vedlejší účastnice pro uvedené jednání ukončila stěžovatelův pracovní poměr důvodně a argumentace stěžovatele ani ke zpochybnění důvodu rozvázání jeho pracovního poměru nemíří. Proto nelze považovat závěr Nejvyššího soudu za nepřiměřený nebo v rozporu s dobrými mravy.
14. Jde-li o stěžovatelovu námitku nejistoty zaměstnance při současném uplatnění dvou právních jednání vedoucím k jednostrannému ukončení jeho pracovního poměru, již městský soud v napadeném rozsudku uvedl, že stěžovateli muselo být zřejmé přinejmenším následující den po doručení, že mu vedlejší účastnice nepřidělovala práci, a proto bylo její skutečnou vůlí ukončit stěžovatelův pracovní poměr okamžitě (bod 14 napadeného rozsudku městského soudu).
15. S uvedeným souvisí i stěžovatelova námitka o chybném použití norem o výkladu právního jednání provedeným Nejvyšším soudem. V prvé řadě je nutné odmítnout stěžovatelův argument, že pravidla výkladu se uplatní pouze u právního jednání dvoustranného, uvádí-li §556 odst. 2 o. z. pojem "strany." Taková argumentace je zavádějící; pojem "strany v právním styku" neznamená nic jiného, než že jedním z pojmových znaků právního jednání je zaměření na vyvolání právních účinků, které přirozeně mohou mít vliv na právní sféru dalších osob ("stran" či "účastníků" právního styku). Vždy se však posuzuje úmysl (byť jediného) jednajícího. Lichá je také argumentace stěžovatele o určitosti právního jednání v době jeho učinění, neboť popírá pravidla interpretace právního jednání; závěr o jeho neurčitosti lze učinit pouze, nepodaří-li se ji odstranit ani výkladem. Ani v tomto směru nelze považovat výklad a použití "podústavního" práva za vybočující z doktrinálního chápání dotčeného právního institutu.
16. Závěry Nejvyššího soudu též odpovídají závěrům uvedeného nálezu sp. zn. III. ÚS 3492/17, podle kterého obecné soudy chybně posoudily několik předložených listin jako více samostatných právních jednání, šlo-li ve skutečnosti o jedno právní jednání. Skutečně z něj plyne dílčí závěr, že samostatnou listinu nelze bez dalšího považovat za zachycující samostatné právní jednání. V nyní posuzované věci Nejvyšší soud obě předmětná právní jednání sice posoudil samostatně, avšak při posuzování jejich platnosti zohlednil jejich současnou existenci a vzájemný vztah, svůj závěr řádně odůvodnil, výsledkem takového posouzení byl závěr o neplatnosti výpovědi. Jeho závěry odpovídají zásadám vyjádřeným v uvedeném nálezu. Pouhá skutečnost, že s nimi stěžovatel nesouhlasí, důvodnost uvedené námitky založit bez dalšího nemůže.
17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu