ECLI:CZ:US:2020:4.US.735.20.1
sp. zn. IV. ÚS 735/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Ibericos, s. r. o., sídlem V Přístavu 1585/12, Praha 7 - Holešovice, zastoupené Mgr. Petrem Račkem, advokátem, sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2020 č. j. 6 Cmo 330/2019-258 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2019 č. j. 79 Cm 151/2019-284, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Jana Brčáka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, když tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 22. 10. 2019 č. j. 79 Cm 151/2019-284 bylo rozhodnuto o odnětí osvobození stěžovatelky od soudních poplatků přiznané usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 11. 2017 č. j. 15 C 102/2017-49, a to se zpětnou účinností.
3. Na základě odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 20. 1. 2020 č. j. 6 Cmo 330/2019-258 usnesení městského soudu ze dne 22. 10. 2019 č. j. 79 Cm 151/2019-284 potvrdil.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v soudním řízení se domáhá (jako žalobkyně) po vedlejším účastníku řízení (jako žalovaném) zaplacení poměrné části půjček z titulu zákonného ručení vedlejšího účastníka za dluhy obchodní společnosti Door Financial, a. s., z půjček. Tvrdí, že ve věci rozhodující obecné soudy založily svá rozhodnutí o odnětí osvobození od soudních poplatků na její hypotetické možnosti našetřit si na soudní poplatek. Přitom nevzaly v úvahu, že neměla jiný zdroj příjmů, ze kterého by si mohla na soudní poplatek našetřit, a ani nemohla předpokládat, že dlužník přestane splátky půjček splácet a že si proto má začít (z neexistujících příjmů) vytvářet finanční rezervy na náklady případného a nejistého budoucího soudního sporu. Podle tvrzení stěžovatelky jsou závěry rozhodujících soudů o její možnosti našetřit si na soudní poplatek nepřezkoumatelné, neboť nejsou nijak odůvodněny. Z usnesení vrchního soudu podle jejího mínění není patrné, z jakých konkrétních skutkových okolností vrchní soud vyvodil, že si měla a mohla našetřit na soudní poplatek ani na základě jakých skutkových okolností měla předvídat případné výlohy na vymáhání do té doby nesporné pohledávky. Je přesvědčena, že obecné soudy nevycházely z jejích aktuálních majetkových poměrů a místo toho se zaměřily na domnělé příčiny, pro které se dostala do tíživé hospodářské situace.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
7. Podle článku 36 odst. 1 Listiny má každý právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Toto ustanovení, stejně jako žádné jiné, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňuje, a proto nepřiznání osvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na přístup k soudu nezakládá. Osvobození od placení poplatku za řízení před obecnými soudy není obecně zaručeno ani na zákonné úrovni bez splnění dalších podmínek (srov. usnesení ze dne 31. 3. 2020 sp. zn. II. ÚS 3434/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
8. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudního poplatku, spadá výlučně do rozhodovací sféry obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým civilní soudy při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěly, neboť úsudek soudu "o poměrech účastníka" je v tom kterém konkrétním případě výrazně individuální [srov. např. usnesení ze dne 17. 8. 2000 sp. zn. IV. ÚS 271/2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu by se otevřel pouze za situace, kdyby rozhodnutí obecných soudů vykazovala prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo kdyby z rozhodnutí žádným způsobem nevyplývalo, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro zásah Ústavního soudu ve věcech osvobození od soudních poplatků by mohl být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nálezy ze dne 22. 5. 2006 sp. zn. IV. ÚS 776/05 (N 103/41 SbNU 309) nebo ze dne 15. 10. 2009 sp. zn. I. ÚS 218/09 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. IV. ÚS 121/11 (N 96/61 SbNU 489)].
9. Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci bylo rozhodnutí o odnětí osvobození od soudních poplatků odůvodněno obecnými soudy dostatečně. Je třeba zdůraznit, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, přičemž obecné soudy v předmětné věci přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností nejprve shledaly důvody pro osvobození od soudních poplatků a posléze shledaly důvody pro rozhodnutí o odnětí takového osvobození.
10. Ústavní soud proto uzavřel, že obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti jednajících soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
11. S ohledem na výše uvedené důvody Ústavní soud postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu