ECLI:CZ:US:2020:4.US.736.20.1
sp. zn. IV. ÚS 736/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Kubaty, zastoupeného JUDr. Ladislavem Dusilem, advokátem, sídlem nám. Přemysla Otakara II. 123/36, České Budějovice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 1. 2020 č. j. 3 As 360/2017-35, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Krajského úřadu Jihočeského kraje, sídlem U Zimního stadionu 1952/2, České Budějovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 90 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se podává, že Městský úřad v Českém Krumlově (dále jen "úřad") jako obecní živnostenský úřad podle zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání (živnostenský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "živnostenský zákon"), uložil stěžovateli pokutu ve výši 9 000 Kč rozhodnutím ze dne 24. 1. 2017 za spáchání správního deliktu podle §62 odst. 1 písm. g) živnostenského zákona. Podle rozhodnutí úřadu stěžovatel nabízel za úplatu k přenechání k užívání rekreační chatu, a to celoročně pro 6 až 8 osob, přičemž na webových stránkách (lipno1.cz; e-chalupy.cz; a booking.com) uváděl údaje o termínech pobytu s tím, že v ceně je zahrnuto poskytování ložního prádla, dřevo a užití lodí s možností provedení úklidu. Uvedené si úřad ověřil kontrolou na místě samém. Úřad proto dospěl k závěru, že stěžovatel provozuje ubytovací služby jako živnost volnou a jeho provozovna není řádně označena. Rozhodnutí úřadu potvrdil v odvolacím řízení vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 10. 3. 2017 č. j. KUJCK 34648/2017.
3. Stěžovatel se domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobou podanou ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), který ji svým rozsudkem ze dne 27. 10. 2017 č. j. 50 A 44/2017-30 zamítl. Podle stěžovatele nešlo o ubytovací služby, ale o pronájem, který §3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona výslovně za živnost nepovažuje. Krajský soud k tomu uvedl, že stěžovatel nabízel k užívání předmětnou rekreační chatu prostřednictvím smluv o ubytování, neboť šlo o zajištění přechodného ubytování, přičemž ubytované osoby realizují svoji bytovou potřebu na jiném místě. Jde proto o živnost ubytovacích služeb podle bodu 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu.
4. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, v níž trval na tom, že nenabízí ubytovací služby, ale chatu pronajímá, což živnostenský zákon za živnost nepovažuje. Nejvyšší správní soud jí zamítl napadeným rozsudkem. Uvedl, že chata stěžovatele není určena k trvalému bydlení (podobně jako smlouva o nájmu), přenecháním k užívání není uskutečňována bytová potřeba jiných osob, ani pouhá správa vlastního majetku stěžovatele. Jiné osoby ji užívají krátkodobě a její užití je doplněno dalšími službami (jako smlouva o ubytování). Míří-li výjimka podle §3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona k vyloučení činností z dosahu definice živnosti, která je spojena zpravidla se správou vlastního majetku a zajištění bydlení, je ve věci stěžovatele uplatnění uvedené výjimky vyloučeno. Poukázal nadto na bod 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu, jenž uvádí výslovně pojem "ubytovací služby" jako živnost volnou.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se správními orgány a správními soudy, jde-li o nezákonnost jeho jednání. Trvá na výkladu, že přenechání k užívání jeho rekreační chaty je pronájmem ve smyslu §3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona. Nejvyšší správní soud proto nesprávně posoudil uvedenou právní otázku a nepřiměřeně rozšiřuje výklad živnostenského zákona v jeho neprospěch, který vede ke správněprávní odpovědnosti za jednání, které zákon nezakazuje. Napadené rozhodnutí proto zasahuje do stěžovatelova práva na soudní ochranu a Nejvyšší správní soud porušuje svou povinnost zákonem stanoveným způsobem poskytovat ochranu právům. Zákon žádná kritéria rozlišení pronájmu a ubytovacích služeb, jak činí Nejvyšší správní soud, neuvádí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
9. Stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je založena na nesouhlasu s výkladem a použitím podústavního práva, konkrétně §3 odst. 3 písm. ah) živnostenského zákona. Stěžovatel má za to, že jeho jednání spočívající v nabízení jeho rekreační chaty k opakovanému krátkodobému přenechání k užívání, spolu s dalšími službami, není provozováním živnosti. Správní orgány a soudy ve správním soudnictví dospěly k závěru, že uvedené jednání naplňuje znaky poskytování ubytovacích služeb jako živnost volná podle bodu 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu. Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že Nejvyšší správní soud nepřiměřeně rozšiřuje výklad živnostenského zákona v jeho neprospěch.
10. V prvé řadě Ústavní soud odkazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž právo na soudní ochranu, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, nýbrž je mu zajišťováno právo na řádné soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Napadené rozhodnutí je řádně odůvodněno, žádná ústavněprávně relevantní procesní pochybení v něm, ani v řízení jemu předcházejícím, Ústavní soud neshledal, ostatně stěžovatel je ani v ústavní stížnosti netvrdí.
11. V obecné rovině se Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelovou argumentací, že zákonné povinnosti musí být v zákoně jednoznačně a jasně vyjádřeny. V souladu s výhradou zákona podle čl. 4 odst. 1 Listiny musí být jakákoli povinnost vždy stanovena zákonem a musí dostát základním požadavkům plynoucím z principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy, včetně požadavků na jasnost a určitost zákona [nález sp. zn. Pl. ÚS 16/93 ze dne 24. 5. 1994 (N 25/1 SbNU 189; 131/1994 Sb.)] a na jeho předvídatelnost, srozumitelnost a vnitřní bezrozpornost [například nález sp. zn. Pl. ÚS 21/01 ze dne 12. 2. 2002 (N 14/25 SbNU 97; 95/2002 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 77/06 ze dne 15. 2. 2007 (N 30/44 SbNU 349; 37/2007 Sb.), bod 36]. Pro jednotlivce musí být při použití obvyklých metod výkladu právních norem seznatelná ze znění zákona [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 9/95 ze dne 28. 2. 1996 (N 16/5 SbNU 107; 107/1996 Sb.) nebo nález sp. zn. Pl. ÚS 23/02 ze dne 30. 6. 2004 (N 89/33 SbNU 353; 476/2004 Sb.)]. Seznatelnost určitého pravidla chování přitom neznamená, že toto pravidlo musí být ve znění zákona vždy výslovně vyjádřeno v každém svém dílčím komponentu. Postačí, že jej adresát může dovodit z obecně vyjádřené zákonné povinnosti, například s ohledem na své postavení profesionála vykonávající určitou zvláštní činnost. Jen porušení takové povinnosti, která splňuje uvedené předpoklady, může tvořit skutkovou podstatu trestného činu nebo správního deliktu (usnesení sp. zn. III. ÚS 2084/18 ze dne 27. 8. 2019, bod 47; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. Napadené rozhodnutí uvedeným požadavkům vyhovuje. Ze samotného znění zákona je zřejmé, že zákonodárce uvedením ubytovacích služeb v bodu 55 přílohy č. 4 k živnostenskému zákonu měl v úmyslu uvedenou činnost podřadit pod pojem živnost. Není proto pravdou, že Nejvyšší správní soud vyložil zákonnou normu nepřiměřeně rozšiřujícím způsobem. Nelze souhlasit se stěžovatelem v tom směru, že zamýšlel-li zákonodárce rozlišit "pronájem nemovitostí" od "ubytovacích služeb" prostřednictvím účelu a dlouhodobosti, měl to v živnostenském zákoně výslovně vyjádřit. Uvedená argumentace je nedůvodná a neudržitelná, neboť ve svém důsledku popírá výklad práva soudy, který jim náleží. Výklad, který provedl Nejvyšší správní soud (vč. krajského soudu a správních orgánů), odpovídá všeobecně akceptovatelnému (doktrinálnímu) chápání institutů dotčených smluvních typů. Stěžovatel ani nepředkládá ústavněprávně relevantní argumentaci, proč činnost, kterou vykonával, neměla být považována za živnost; se závěry soudů a správních orgánů pouze nesouhlasí. S ohledem na shora uvedené to důvodnost jeho námitek založit nemůže.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu