ECLI:CZ:US:2020:4.US.743.20.1
sp. zn. IV. ÚS 743/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) D. A. a 2) R. K., zastoupených Mgr. Davidem Navrátilem, advokátem, sídlem Hluboká 1336/55, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. prosince 2019 č. j. 11 Co 264/2019-1084, za účasti Krajského soudu v Plzni, jako účastníka řízení, a A. A., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelé dále v ústavní stížnosti navrhli, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatelům se přiznává náhrada nákladů právního zastoupení.
3. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") ze dne 12. 7. 2019 č. j. 6 P 273/2015-857, ve znění opravného usnesení tohoto soudu ze dne 16. 8. 2019 č. j. 6 P 273/2015-889 byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka jako otce dříve nezletilého stěžovatele na určení, že jeho vyživovací povinnost zanikla (výrok I.); okresní soud změnil předchozí soudní rozhodnutí o výživném pro dříve nezletilého stěžovatele a s účinností od 1. 9. 2017 zvýšil výživné, které je vedlejší účastník povinen platit, z částky 3 000 Kč na částku 3 500 Kč měsíčně (výroky II. a IV.). Vyčíslil nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od září 2017 do června 2019 částkou 11 000 Kč a tuto částku uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit do devíti měsíců od právní moci rozsudku (výrok III.). Dále zamítl návrh stěžovatelky jako matky a opatrovníka dříve nezletilého stěžovatele na přiznání úroků z prodlení (výrok V.) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok VI.).
4. Proti rozsudku okresního soudu podali odvolání stěžovatelka, vedlejší účastník i opatrovník dříve nezletilého stěžovatele. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") ze dne 3. 12. 2019 č. j. 11 Co 264/2019-1084 byl rozsudek okresního soudu v I. výroku změněn tak, že vedlejšímu účastníkovi se výživné pro zletilého stěžovatele s účinností od 1. 7. 2018 neurčuje (výrok I.). Ve výrocích pod body II. a III. byl rozsudek okresního soudu změněn tak, že návrh stěžovatelky na zvýšení výživného pro dříve nezletilého stěžovatele se zamítá (výrok II.). Ve výrocích IV., V. a VI. byl napadený rozsudek potvrzen (výrok III.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
5. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v řízení před okresním soudem a následně před krajským soudem bylo prokázáno, že dříve nezletilý stěžovatel zatím není schopen sám se živit, neboť se dosud připravuje na budoucí povolání v oboru zahradnické práce. Jeho schopnost sám se živit je dále omezena (nikoli znemožněna) jeho zdravotním stavem, pro který mu byla přiznána invalidita druhého stupně. Příjem dříve nezletilého stěžovatele je tvořen invalidním důchodem a příspěvkem na péči v celkové částce 7 988 Kč měsíčně a tento příjem postačuje na náklady, které je třeba vynaložit na jeho odůvodněné potřeby. Podle krajského soudu nelze odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelka, matka dříve nezletilého stěžovatele (současně nyní jeho opatrovnice) změnila ještě v době jeho nezletilosti způsob života a zejména pak bydliště tehdy nezletilého stěžovatele, a to bez souhlasu vedlejšího účastníka a bez následného souhlasu soudu, tedy protiprávně. Stěžovatel by se proto měl podílet spíše na životní úrovni stěžovatelky, nežli na životní úrovni vedlejšího účastníka, který bez své viny přestal hrát v jeho životě jakoukoli roli. Navíc příjmy vedlejšího účastníka mu nezajišťují vyšší životní úroveň, než které dosahuje při soužití se stěžovatelkou. Stěžovatelčina životní úroveň je oproti době poslední úpravy výživného podstatně vyšší, přestože má v současné době kromě stěžovatele další tři vyživovací povinnosti a je na rodičovské dovolené. Vedlejší účastník má naopak oproti době poslední úpravy výživného podstatně nižší příjem a nadále má vyživovací povinnost k druhému nezletilému synovi, na kterého platí výživné 3 000 Kč měsíčně. Krajský soud proto dospěl k závěru, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka k dříve nezletilému stěžovateli sice zatím trvá, avšak vzhledem k výši příjmu stěžovatele, výši nákladů na jeho odůvodněné potřeby a životní úrovni, kterou sdílí se stěžovatelkou, není namístě výživné vedlejšímu účastníkovi určit. Protože vedlejší účastník se domáhal zrušení vyživovací povinnosti k datu ukončení prvního učebního oboru (červen 2018) a nikoli dříve, krajský soud v intencích tohoto návrhu rozhodl tak, že s účinností od 1. 7. 2018 výživné vedlejšímu účastníkovi pro dříve nezletilého stěžovatele z výše uvedených důvodů neurčil. Současně ze stejných důvodů zamítl návrh stěžovatelky na zvýšení výživného.
II.
Argumentace stěžovatelů
6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že soudy se při rozhodování o výši výživného pro dříve nezletilého a následně zletilého stěžovatele nevypořádaly se všemi hledisky, která jsou v předmětné věci relevantní, a uceleně neposoudily všechny okolnosti, které v řízeních před soudy vyšly najevo. Soudy pouze zjistily příjem vedlejšího účastníka bez toho, aby se zabývaly celkovým zhodnocením jeho majetkových poměrů a způsobu života, resp. životní úrovně. Jen tak by bylo možné vyhovět zákonné zásadě, že dítě má mít v zásadě shodnou životní úroveň s životní úrovní rodičů. Rozhodnutí krajského soudu porušuje též zásadu zákazu překvapivosti rozhodnutí.
7. Soudy se při svém rozhodování nezabývaly životní úrovní vedlejšího účastníka, pominuly svoji povinnost obstarat a posoudit všechny relevantní podklady pro správné určení výživného. Stěžovatelka uvádí, že upozorňovala na to, že by mohl být výkon práce řidiče taxislužby neslučitelný se zdravotním omezením vedlejšího účastníka. Stěžovatelka též upozorňovala na jeho mimopracovní aktivity, které jsou neslučitelné s jeho zdravotním omezením. Poukazovala také na zásadní rozpor mezi příjmy vedlejšího účastníka, příjmy jeho současné manželky a náklady, které jeho současná rodina mimo jiné vynakládá na bydlení na "nikoli levné p. adrese". Ani v tomto směru se soudy námitkami stěžovatelky nezabývaly. Soudy nezkoumaly a nezohlednily ani finanční výpomoc rodiny vedlejšího účastníka či rodiny jeho manželky, která má podle stěžovatelky nepochybně vliv na životní úroveň výživou povinného rodiče. Krajský soud nezohlednil ani příspěvek na domácnost poskytovaný zletilým synem manželky vedlejšího účastníka ve výši 7 000 Kč měsíčně.
8. Soudy se podle stěžovatelů nezabývaly ani otázkou majetkových poměrů vedlejšího účastníka. Nevzaly mimo jiné v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník má v dosud nevypořádaném společném jmění manželů se stěžovatelkou byt v P. Vedlejší účastník nepředložil všechny listiny a další doklady. Podle stěžovatelů zde jsou zásadní pochybnosti o věrohodnosti důkazů předložených vedlejším účastníkem o jeho příjmech. Soudy se však touto otázkou nezabývaly.
9. Stěžovatelka namítá, že soudy nesprávně vyhodnotily, že její životní úroveň je podstatně vyšší, ačkoli jí přibyly další dvě vyživovací povinnosti.
10. Závěry krajského soudu podle stěžovatelů neodpovídají obsahu spisu a provedenému dokazování; právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Rozhodnutí krajského soudu je v rozporu se zjištěným skutkovým stavem a je nedostatečně odůvodněno.
11. Stěžovatelé dále namítají, že krajský soud se nevypořádal s námitkou stěžovatelky týkající se okamžiku změny poměrů u stěžovatele. Krajský soud se nevypořádal dále s námitkou stěžovatelky ohledně uložení povinnosti vedlejšímu účastníkovi platit stěžovateli úroky z prodlení z nedoplatku na výživném zpětně od 1. 3. 2017 a návrhu na uložení povinnosti platit úroky podmíněně, tedy bude-li placeno řádně a včas.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
14. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
15. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].
16. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především namítají nedostatečné zjištění skutkového stavu soudy. V té souvislosti je třeba uvést, že rozhodnutí o rozsahu dokazování potřebného ke zjištění skutkového stavu věci spadá v zásadě do kompetence obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Ústavní soud nemůže ani přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, resp. posuzovat skutkový stav jako správně zjištěný, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jež by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.
17. V posuzované věci vyšel krajský soud ze skutkových zjištění provedených okresním soudem, avšak po doplnění dokazování se neztotožnil s jeho závěry. Přitom přihlédl k dalším vyživovacím povinnostem stěžovatelky, jakož i k jejím příjmům a majetkovým poměrům. Dále zvážil příjmy dříve nezletilého stěžovatele a jeho zdravotní stav, jakož i skutečnost, že dříve nezletilý stěžovatel zatím není schopen se sám živit, neboť se doposud připravuje na budoucí povolání v oboru zahradnické práce. Vzal rovněž v úvahu příjmy a majetkové poměry vedlejšího účastníka i jeho zdravotní stav. Krajský soud rovněž poukázal na to, že v daném případě nelze aplikovat §916 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"), neboť vedlejší účastník prokázal své zdravotní omezení, své skutečné příjmy a své majetkové poměry. Dále dovodil, že nebylo prokázáno, že by se vedlejší účastník vzdal bez důležitého důvodu výhodnějšího zaměstnání či majetkového prospěchu. Není namístě ani aplikace §913 odst. 2 občanského zákoníku a nelze tedy vycházet ani z tzv. potenciálního příjmu povinného rodiče. Krajský soud uzavřel, že studiem oboru zahradnické práce se stěžovatel soustavně připravuje na své budoucí povolání a že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka k dříve nezletilému stěžovateli trvá, pokud neukončí zvolený obor, avšak vzhledem k výši příjmu stěžovatele, výši nákladů na jeho odůvodněné potřeby a životní úrovni, kterou sdílí se stěžovatelkou, není namístě výživné vedlejšímu účastníkovi určit. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.
18. K námitce stěžovatelů ohledně úroků z prodlení, okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že byť toto řízení s ohledem na §477 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, se dokončí podle ustanovení týkajících se nezletilých dětí, tak návrh na stanovení úroků, představuje samostatný návrh, jenž byl podán až v závěrečném návrhu, a to již v době zletilosti stěžovatele, ač §921 odst. 2 občanského zákoníku hovoří o přiznání úroků u nezletilých dětí. Proto krajský soud správně v této části, pokud jde o zamítnutí návrhu stěžovatelky na přiznání úroků z prodlení, rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
19. Namítají-li stěžovatelé, že soudy nevzaly v úvahu skutečnost, že vedlejší účastník má v dosud nevypořádaném společném jmění manželů se stěžovatelkou byt v P., Ústavní soud poukazuje na to, že okresní soud v průběhu dokazování z výpisu z katastru nemovitostí zjistil, že stěžovatelka a vedlejší účastník mají ve společném jmění manželů byt na adrese XXX. Z obsahu ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí pak vyplývá, že tento byt je stále trvalým bydlištěm obou stěžovatelů.
20. Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí krajského soudu žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatelů a jež by mělo vést ke kasaci napadeného rozhodnutí ve vztahu k (ne)stanovení výživného. Krajský soud se zcela logicky a v dostatečném rozsahu vypořádal jak se současným vzděláváním stěžovatele, tak i s příjmy a majetkovými poměry vedlejšího účastníka. Přehodnocovat tyto jejich závěry Ústavnímu soudu nepřísluší.
21. Postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci krajského soudu rozvedenou v jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou a jeho úvahy se nejeví být nikterak nepřiměřenými. Krajský soud rozhodoval v souladu s ustanoveními Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů.
22. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
23. Jde-li o návrh stěžovatelů na náhradu nákladů jejich právního zastoupení, může soudce zpravodaj za podmínek uvedených v §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodnout, že náklady zastoupení stěžovatele zcela nebo z části zaplatí stát, ovšem pouze v případě, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta. Tato podmínka nebyla splněna, a proto tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu