ECLI:CZ:US:2020:4.US.744.20.1
sp. zn. IV. ÚS 744/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Petra Bartheldiho, zastoupeného Mgr. Tomášem Svobodou, advokátem, sídlem Lublaňská 507/8, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2019 č. j. 11 Co 396/2019-502 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. října 2019 č. j. 15 C 260/2013-491, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž podle něj došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a doručených písemností se podává, že stěžovatel se po vedlejší účastnici žalobou domáhal u Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") náhrady nemajetkové újmy, v řízení byl zastoupen opatrovníkem - advokátem. Poté, co byl stěžovatel vyzván Nejvyšším soudem k zaplacení soudního poplatku ve výši 7 000 Kč v řízení o dovolání, stěžovatel požádal o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatel uvedl, že jeho jediným příjmem je příspěvek na mobilitu a invalidní důchod, který je mu nadto vyplácen po provedení exekučních srážek. V roce 2012 daroval byt zoologické zahradě ve Dvoře Králové, avšak jde o období před více než 7 lety, a obvodní soud by proto k uvedené majetkové dispozici neměl přihlížet. Nadto má-li stěžovatel dluhy, uvedený byt by zřejmě nebyl býval zůstal v jeho vlastnictví. Po odečtení nutných výdajů mu zůstane 4 235 Kč měsíčně, je odkázán na finanční podporu svých přátel, je zadlužený.
3. Obvodní soud svým napadeným usnesením osvobození nepřiznal. Dospěl k závěru, že aktuální poměry stěžovatele odůvodňují jeho osvobození od soudních poplatků, avšak uvedl, že poplatková povinnost stěžovatele se vztahuje jen k jedinému výroku, proti kterému není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), o čemž byl poučen. Proto jde o svévolné a zřejmě bezúspěšné uplatňování práva a podle §138 odst. 1 o. s. ř. je osvobození od soudního poplatku za uvedené situace vyloučeno.
4. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") svým napadeným usnesením k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení obvodního soudu. Na rozdíl od obvodního soudu dospěl k závěru, že stěžovatelovy poměry ani neodůvodňují osvobození od soudního poplatku, neboť nelze důvodně tvrdit, že stěžovatelovy poměry mu neumožňují zaplatit 7 000 Kč za soudní poplatek, rozdal-li dříve dobrovolně částku 1 700 000 Kč.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel nesouhlasí se závěry obecných soudů, že se nepřiznává jeho osvobození od soudních poplatků v řízení o dovolání. Zákonné předpoklady splňuje, obvodní soud v jiné věci usnesením ze dne 11. 7. 2019 č. j. 11 C 113/2016-171 stěžovateli osvobození od soudních poplatků přiznal, dokonce rozhodoval stejný soudce. Dále stěžovatel namítá, že mu měl obvodní soud ustanovit zástupce z řad advokátů od počátku řízení, a to namísto ustanovení opatrovníka. Stěžovateli proto nebyla dána možnost hájit svá práva při ústním jednání a nebyl dostatečně poučen o svých procesních právech.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně na přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za řádně vedené.
9. Jde-li o přezkum rozhodnutí o osvobození, resp. neosvobození od soudních poplatků, Ústavní soud opakovaně uvádí, že samotné řízení o osvobození od soudních poplatků, přestože se jeho výsledek může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o tom, zda byly splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků, spadá zásadně do sféry obecných soudů, a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jejich závěry [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Prostor pro případný zásah Ústavního soudu se otevírá pouze, vykazuje-li rozhodnutí obecných soudů prvky libovůle spočívající v extrémním rozporu mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry, anebo nevyplývá-li žádným způsobem, na základě jakých skutkových okolností byly právní závěry učiněny. Proto Ústavní soud již dříve vyslovil, že důvodem pro jeho zásah ve věcech osvobození od soudních poplatků může být stěžovatelem tvrzený extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 776/05 ze dne 22. 5. 2006 (N 103/41 SbNU 309) nebo sp. zn. I. ÚS 218/09 ze dne 15. 10. 2009 (N 216/55 SbNU 33)]. Libovůli též představuje rozhodnutí postrádající jakékoli odůvodnění, anebo obsahující odůvodnění vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 121/11 ze dne 17. 5. 2011 (N 96/61 SbNU 489)].
10. V nyní posuzované věci bylo nevyhovění žádosti o osvobození od soudního poplatku stěžovatele za dovolání odůvodněno obecnými soudy dostatečně, přičemž napadená rozhodnutí obecných soudů jsou jasná, rozumná a logická [viz nález sp. zn. IV. ÚS 3441/11 ze dne 27. 3. 2012 (N 61/64 SbNU 723)]. Ústavní soud zdůrazňuje, že přiznat účastníkovi osvobození od soudních poplatků lze pouze výjimečně, jsou-li proto zvlášť závažné důvody, přičemž obecné soudy v nyní posuzované věci přesvědčivě zdůvodnily, na základě jakých skutečností tyto důvody neshledaly, resp. proč považují stěžovatelovo dovolání v části, která podléhá poplatku, za zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, je-li jeho přípustnost výslovně vyloučena zákonem. Městský soud navíc náležitě odůvodnil, proč dospěl k závěru, že stěžovatelovy poměry ani neodůvodňují osvobození od soudního poplatku. Namítá-li stěžovatel, že jsou napadená rozhodnutí v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí s odkazem na jiné usnesení obvodního soudu ve věci stěžovatele, je nutné uvést, že v odkazovaném rozhodnutí obvodní soud posuzoval situaci, kdy stěžovatel nepodal dovolání, které je ze zákona nepřípustné. Odkazovaná věc se proto skutkově liší a nelze z ní bez dalšího dovozovat, že obvodní soud má v každé další věci bez dalšího přiznat stěžovateli osvobození od soudních poplatků, nadto že dochází k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
11. Není zřejmé, v čem stěžovatel spatřuje zásah do svého práva na soudní ochranu tím, že mu nebyl ustanoven zástupce z řad advokátů od počátku řízení, namísto opatrovníka. Zaprvé, stěžovateli ustanovený opatrovník je advokátem. Zadruhé, stěžovatel neupřesňuje, o jakých procesních právech nebyl poučen a jaká újma mu namítaným postupem měla vzniknout v souvislosti s napadenými rozhodnutími a předcházejícím řízením.
12. Ústavní soud proto uvádí, že obecné soudy v posuzované věci rozhodovaly v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit za svévolná. Jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. V činnosti obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.
13. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu