ECLI:CZ:US:2020:4.US.754.20.1
sp. zn. IV. ÚS 754/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelů Jany S., Pavla S. a Jiřího S. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Michaelou Burdovou, advokátkou, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. února 2020 č. j. 11 To 432/2019-387, která se týká stěžovateli uplatněné náhrady nemajetkové újmy, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a Karla B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedené části rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") s tvrzením, že jí byla porušena jejich základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Trutnově (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 11. 11. 2019 č. j. 3 T 132/2019-365 uznal vedlejšího účastníka vinným přečinem usmrcení z nedbalosti (§143 odst. 1 a 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník), kterého se dopustil dne 3. 4. 2018, kdy jako řidič rychlostí nejméně 140 km/h najel za vozidlem, které jelo před ním, do levé poloviny vozovky, odkud se po spatření protijedoucího vozidla se svým plně obsazeným vozidlem nedokázal vrátit do svého jízdního pruhu. Následně dostal smyk, který nezvládl, a vyjel mimo vozovku, kde se s vozidlem několikrát převrátil. Nepřipoutaný spolujezdec sedící na zadním sedadle z vozidla vypadl a utrpěl zranění, kterým na místě podlehl. Okresní soud vedlejšího účastníka odsoudil k trestu odnětí svobody na dobu jednoho roku a zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu deseti let. Současně mu dle §228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, uložil povinnost nahradit stěžovatelce (matce poškozeného) nemajetkovou újmu ve výši 2 000 000 Kč, stěžovateli Pavlu S. (otci poškozeného) nemajetkovou újmu rovněž ve výši 2 000 000 Kč a stěžovateli Jiřímu S. (bratrovi poškozeného) nemajetkovou újmu ve výši 1 500 000 Kč. Okresní soud dále rozhodl o povinnosti vedlejšího účastníka zaplatit škodu dvěma pojišťovnám a nemajetkovou újmu prarodičům poškozeného. Náhradu nemajetkové újmy pro stěžovatele odůvodnil tím, že zesnulý s nimi měl blízký vztah, připravoval se na studium střední školy a nebyly s ním výchovné ani jiné problémy, a proto uplatňované nároky nebyly dle jeho názoru nepřiměřené.
3. Krajský soud k odvolání vedlejšího účastníka dle §258 odst. 1 písm. e) a f) trestního řádu zrušil zmíněný rozsudek okresního soudu ve výroku o trestu a v části výroku o náhradě nemajetkové újmy pro stěžovatele a prarodiče poškozeného. Dle §259 odst. 3 trestního řádu při nezměněném výroku o vině uložil vedlejšímu účastníkovi trest odnětí svobody ve výši jednoho roku a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu odkázal stěžovatele a prarodiče poškozeného s náhradou nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. V odůvodnění uvedl, že nejsou nejmenší pochybnosti o tom, že poškozeným náleží náhrada nemajetkové újmy. Okresní soud však nedodržel požadavky na soudní rozhodnutí, co se týče stanovení její výše. I v adhezním řízení má trestní soud povinnost postupovat co do odůvodnění svého rozhodnutí stejně pečlivě jako civilní soud. Adekvátní výši kompenzace je možno určit jen po uvážení všech k tomu určených kritérií. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018 sp. zn. 25 Cdo 894/2018 (č. 85/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná z http://www.nsoud.cz) uvedl, jaké okolnosti mají být při určení její výše zohledněny. Jde o okolnosti jak na straně pozůstalého (např. intenzita jeho vztahu se zemřelým, věk zemřelého a pozůstalých, případná existenční závislost na zemřelém), tak i na straně škůdce (např. jeho postoj ke škodní události, dopad události do jeho duševní sféry, forma a míra zavinění a v omezeném rozsahu i majetkové poměry škůdce). Krajský soud připomněl, že za základní částku náhrady modifikovatelnou s užitím dalších hledisek lze považovat u nejbližších osob (rodiče, děti) dvacetinásobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející smrti poškozeného. Zdůraznil však, že jde o základní částku, která může být modifikována. Odůvodnění okresního soudu ohledně výše nemajetkové újmy vyhodnotil jako nepřezkoumatelné. Ani judikatura nevychází z kritérií zmíněných okresním soudem. Jelikož nebylo přípustné, aby se vedlo řízení podle trestního řádu jen o nároku na náhradu nemajetkové újmy v situaci, kdy je otázka viny i trestu pravomocně posouzena, odkázal stěžovatele a prarodiče poškozeného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé označili rozsudek krajského soudu v části týkající se náhrady nemajetkové újmy za překvapivé rozhodnutí. Krajský soud dle jejich názoru založil své rozhodnutí na názoru odlišném od názoru okresního soudu, aniž by je se svým názorem seznámil a umožnil jim uplatnit námitky. Stěžovatelé se domnívají, že krajský soud dospěl k závěru, že dostatečně nesplnili povinnost tvrzení a povinnost důkazní. Nevyzval je však k doplnění tvrzení či důkazů. Stěžovatelé dále namítli, že krajský soud pominul své povinnosti dle §259 odst. 3 trestního řádu.
5. Krajský soud se dle stěžovatelů omezil na konstatování, že kritéria pro určení výše nemateriální újmy nebyla v dané věci naplněna. Neuvedl však v čem, neprovedl žádný ze stěžovateli navržených důkazů a odkázal je na řízení ve věcech občanskoprávních.
6. Porušení svého práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny) stěžovatelé spatřují v tom, že po dvou letech soudního řízení jsou opět "na začátku", neboť musí podat občanskoprávní žalobu. Mají za to, že o jejich nároku mohly rozhodnout trestní soudy v adhezním řízení.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. Rozhodnutím trestního soudu, který v adhezním řízení odkáže poškozené na řízení ve věcech občanskoprávních, není zamítavým konečným rozhodnutím, neboť svého práva se mohou dotčené osoby domáhat před civilním soudem. Přesto je v posuzované věci ústavní stížnost přípustná proti rozhodnutí krajského soudu, proti němuž není přípustný další zákonem stanovený procesní prostředek k ochraně práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť nelze vyloučit, že i v adhezním řízení dojde k natolik flagrantním pochybením, která mohou založit porušení základního práva nebo svobody poškozených [nález ze dne 15. 12. 2015 sp. zn. I. ÚS 1587/15 (N 214/79 SbNU 443), bod 14.].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatelů a zda řízení jako celek bylo spravedlivé.
10. Nutno zdůraznit, že možnost zásahu Ústavního soudu do rozhodnutí, kterým byli poškození odkázáni se svým nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních, je omezená.
11. Důvodnost ústavní stížnosti směřující proti výroku, kterým trestní soud poškozené odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 trestního řádu), bude založena, nelze-li porušení základního práva trestním soudem již napravit v řízení občanskoprávním. Tato situace však zpravidla nenastane, spočívá-li jeho pochybení v porušení procesních práv poškozeného, neboť to v řízení občanskoprávním lze napravit. Ústavnímu soudu tedy náleží posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, zda případné porušení základních práv poškozeného v adhezním řízení lze plně napravit v řízení občanskoprávním, na které byl poškozený odkázán, či nikoliv (výše zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 19.).
12. Vedle toho může být důvodnost ústavní stížnosti proti výroku dle §229 trestního řádu dána při porušení požadavku na jeho řádné odůvodnění. Požadavky na odůvodnění výroku dle §229 trestního řádu jsou nicméně z ústavněprávního hlediska mírnější (viz usnesení ze dne 18. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 165/15; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz). To však neznamená, že odůvodnění může být projevem libovůle. Právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí (jako součást práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny) se uplatní i zde, byť v omezenější míře. Z ústavněprávního pohledu by bylo například neakceptovatelné, neodůvodnil-li by trestní soud odkázání vůbec, odůvodnil-li by ho z ústavněprávního pohledu neakceptovatelným způsobem nebo by k odkázání přistoupil za situace, kdy by bylo zcela zřejmé, že zjištěný skutkový stav umožňoval posoudit otázku náhrady škody (byť jen zčásti) již v adhezním řízení, avšak soud se tomu svévolně vyhnul (zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 18.). Pro účely přezkumu Ústavním soudem je přitom nutno lišit požadavek na odůvodnění výroku, kterým trestní soud s nárokem na náhradu škody nebo nemateriální újmy poškozené odkázal zcela nebo zčásti na řízení ve věcech občanskoprávních (§229 trestního řádu), a výroku, jímž odsouzenému uložil zcela nebo zčásti povinnost k nahrazení této škody nebo újmy (§228 trestního řádu). Nižší požadavky na odůvodnění se uplatní jen u výroku dle §229 trestního řádu, nikoli výroku dle §228 trestního řádu. Důvodem je, že výrok dle §228 trestního řádu je exekučním titulem a musí snést test ústavnosti jako kterékoli jiné meritorní rozhodnutí soudu, včetně náležitého odůvodnění, přezkoumatelnosti a přesvědčivosti [nález ze dne 30. 3. 2012 sp. zn. III. ÚS 2954/11 (N 69/64 SbNU 781), nález ze dne 20. 10. 2009 sp. zn. II. ÚS 1320/08 (N 218/55 SbNU 47), či zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 1587/15, bod 22.].
13. Stěžovatelé namítli, že rozsudek krajského soudu je překvapivý. Ústavní soud charakterizuje jako překvapivé takové rozhodnutí, které bylo založeno na závěru odvolacího soudu, který nebylo možné na základě doposud zjištěného skutkového stavu předvídat a jež účastníkovi odňalo možnost právně i skutkově argumentovat [srov. např. nález ze dne 29. 8. 2017 sp. zn. I. ÚS 909/17 (N 158/86 SbNU 599), bod 21.]. Zákaz překvapivých rozhodnutí však neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než vydá své rozhodnutí (nález ze dne 3. 3. 2020 sp. zn. IV. ÚS 2352/19, bod 42.). V odvolání, o němž krajský soud rozhodl napadeným rozsudkem, vedlejší účastník zpochybňoval rozhodnutí okresního soudu v té části, v níž mu bylo uloženo nahradit nemajetkovou újmu. Dovozoval zde pochybení soudu při stanovení její výše, namítal, že v daném směru nebyl proveden jediný důkaz a navrhoval, aby poškozené krajský soud odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Podané odvolání krajský soud stěžovatelům zaslal, čímž jim umožnil se k dané otázce vyjádřit, čehož stěžovatelé v odvolacím řízení využili. Stěžovatelé měli plnou možnost skutkově i právně argumentovat k tomu, zda měl či neměl soud postupovat dle §229 trestního řádu. Rozsudek krajského soudu tak není překvapivým rozhodnutí. Navíc obecně lze k tvrzení o nemožnosti skutkově či právně argumentovat v adhezním řízení poznamenat, že danou vadu půjde zpravidla napravit v řízení ve věcech občanskoprávních, co se týče merita věci (srov. bod 11.).
14. V ústavní stížnosti byly dále uplatněny námitky ke kvalitě odůvodnění rozhodnutí krajského soudu k postupu dle §229 trestního řádu. Podle stěžovatelů se odvolací soud omezil na konstatování, že kritéria pro určení výše nemateriální újmy nebyla v dané věci naplněna, neuvedl však v čem, neprovedl žádný ze stěžovateli navržených důkazů. Jak bylo již výše zmíněno, požadavky na odůvodnění výroku dle §229 trestního řádu jsou z ústavněprávního hlediska nižší. Postup dle §229 trestního řádu je dle zákonné dikce na místě mimo jiné tehdy, bylo-li by k nároku uplatněnému v adhezním řízení třeba provádět další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení. Krajský soud ve svém rozsudku (bodech 54. a 55.) zmínil, že prokazování skutečností k výši nemajetkové újmy je na poškozených a jejich zmocněnci a trestní soudy v adhezním řízení nemají povinnost prokazovat je nad rámec, který by byl v rozporu s požadavkem na rychlost a hospodárnost trestního řízení [k tomu srov. též nález ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. I. ÚS 3456/15 (N 148/82 SbNU 357)], a shledal, že tento požadavek poškození nesplnili. Dále s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 894/2018 zmínil, jaká kritéria by bylo třeba k určení výše nároku posoudit. Mezi nimi figuruje mimo jiné intenzita vztahu poškozených se zemřelým. K tomu stěžovatelé navrhovali celou řadu důkazů. Z napadeného rozsudku lze dovodit, že provádění takových důkazů k intenzitě vztahu stěžovatelů k jejich zesnulému synovi by ve smyslu §229 odst. 1 trestního řádu znamenalo další dokazování, jež by podstatně protáhlo trestní řízení. Svůj postup krajský soud odůvodnil a s ohledem na nižší požadavky na odůvodnění postupu dle §229 odst. 1 trestního řádu z ústavněprávního hlediska Ústavní soud neshledal prostor pro svůj zásah.
15. Nedůvodná je námitka, že krajský soud pominul svou povinnost postupovat dle §259 odst. 3 trestního řádu. Dané ustanovení se vztahuje jen k vlastnímu meritornímu rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud však rozhodl dle §229 odst. 1 trestního řádu o odkázání stěžovatelů na řízení ve věcech občanskoprávních, takové rozhodnutí nebylo založeno na věcném posouzení dokazování, na které dopadá §259 odst. 3 trestního řádu. Rozhodnutí podle §259 odst. 3 trestního řádu může krajský soud učinit "jen na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně a zjištěn popřípadě na základě důkazů provedených před odvolacím soudem doplněn nebo změněn", což v daném případě nebylo splněno.
16. Stěžovatelé namítli porušení čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť po dvou letech soudního řízení jsou opět "na začátku" a musí podat občanskoprávní žalobu. K tomu Ústavní soud může jen poznamenat, že ani jeho případný kasační zásah v posuzované věci by neodstranil nutnost vést další řízení o jejich nároku. V daném ohledu je pak z ústavního hlediska nerozhodné, je-li takové další řízení adhezním řízením nebo řízením před civilním soudem. Jakkoli lze z lidského hlediska pochopit psychickou bolest, které se stěžovatelka obává v souvislosti s případnou nutností o věci znovu vypovídat před civilním soudem, nejde o skutečnost, která by sama dovolila zásah Ústavního soudu.
17. Vzhledem ke všemu výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu