ECLI:CZ:US:2020:4.US.781.20.1
sp. zn. IV. ÚS 781/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. arch. Diany Hockové, zastoupené JUDr. Pavlem Novákem, advokátem, sídlem Bohuslava Martinů 1051/2, Praha 4 - Podolí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2019 č. j. 22 Cdo 3595/2019-97 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 14. května 2019 č. j. 22 Co 58/2019-76, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a obce Zvole, sídlem Hlavní 33, Zvole, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva, zejména právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z předložených podkladů se podává, že stěžovatelka se žalobou na obnovu řízení podanou u Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") domáhala povolení obnovy řízení vedené pod sp. zn. 16 C 503/2013. Předmětem tohoto řízení bylo určení vlastnického práva k nemovité věci, konkrétně pozemku parc. č. X1, která vznikla sloučením dílu "a" odděleného od stavební parcely č. X2 a dílu "b" odděleného od pozemkové parcely č. X3, vše v k. ú. Zvole u Prahy. Původní žaloba stěžovatelky na určení vlastnického práva byla rozsudkem okresního soudu ze dne 13. 4. 2015 č. j. 16 C 503/2013-196 zamítnuta. Stěžovatelka v žalobě na obnovu řízení uvedla, že se dozvěděla o nových skutečnostech a získala nové důkazy, které bez své viny nemohla použít v původním řízení před okresním soudem, konkrétně trhovou smlouvu ze dne 23. 11. 1897 a situační nákres ze dne 24. 5. 1901. Tyto důkazy měly svědčit o tom, že s ohledem na dřívější užívání předmětných nemovitých věcí jejími právními předchůdci došlo k vydržení. Usnesením okresního soudu ze dne 1. 11. 2018 č. j. 16 C 347/2017-50 byla žaloba na obnovu řízení zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelka je povinna vedlejší účastnici zaplatit částku 6 534 Kč. Okresní soud v odůvodnění uvedl, že důkazy předložené stěžovatelkou nebylo možné považovat za nové. Stěžovatelka se o nich sice dozvěděla na ústním jednání dne 11. 7. 2017 na Katastrálním úřadě pro Středočeský kraj, katastrálním pracovišti Praha-západ, nicméně v předchozím nalézacím řízení již byly předloženy listiny z let 1936 a 1939, přičemž stěžovatelka musela předpokládat, že existují další historické listiny podobného druhu. Považovala-li stěžovatelka za nutné prokazovat historický stav a vztahy k předmětným pozemkům, měla důkazy sama vyhledávat. Okresní soud rovněž uvedl, že pro povolení obnovy nejsou splněny předpoklady ani z toho důvodu, že stěžovatelce se nemohla započítat doba držby právního předchůdce, neboť podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu si mohl oprávněný držitel započítat do doby nutné pro vydržení dobu oprávněné držby právního předchůdce pouze tehdy, nevydržel-li právo nebo věc sám předchůdce. V nyní posuzované věci by tak k vydržení došlo dne 28. 12. 2011, stěžovatelka však vlastnictví nabyla smlouvou ze dne 16. 4. 2012.
3. Proti usnesení okresního soudu podala stěžovatelka odvolání. V něm zopakovala okolnosti seznámení se s novými skutečnostmi a důkazy a vyjádřila nesouhlas s postupem okresního soudu, který předložené důkazy odmítl provést. Usnesením Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 14. 5. 2019 č. j. 22 Co 58/2019-76 bylo usnesení okresního soudu potvrzeno a na náhradu nákladů odvolacího řízení byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici částku 2 178 Kč. Krajský soud v odůvodnění zejména dospěl ke stejnému závěru jako okresní soud, že předložené listiny z roku 1897 a 1901 nejsou novými důkazy, neboť jejich existence byla okresnímu soudu známa již v dřívějším nalézacím řízení, a to poté, co byl proveden důkaz výpisem z pozemkové knihy. Z něj mělo být patrno, že trhová smlouva ze dne 23. 11. 1897 byla prvotním podkladem pro zápis do pozemkové knihy.
4. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2019 č. j. 22 Cdo 3595/2019-97 odmítnuto pro nepřípustnost. Nejvyšší soud v odůvodnění zdůraznil, že stěžovatelka v dovolání vznesla námitky proti skutkovým zjištěním, což však není způsobilé k založení jeho přípustnosti. Nadto doplnil, že když stěžovatelka v původním řízení sama předložila výpis z pozemkové knihy, v němž byl uveden vklad práva podle smlouvy z roku 1897 a přiloženého plánku, musela o později předložených důkazech vědět již v tomto původním řízení.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti po obsáhlé rekapitulaci průběhu řízení před obecnými soudy uvádí, že nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu a krajského soudu. Poukazuje zejména na skutečnost, že především krajský soud v odůvodnění napadeného usnesení hodnotí důkazy listinami, konkrétně trhovou smlouvu ze dne 23. 11. 1897 včetně nákresu z roku 1901, avšak žádný z obecných soudů tyto důkazy neprovedl. V této souvislosti poukazuje na základní procesní pravidla potvrzená rovněž rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (např. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. 21 Cdo 762/2001), že i v odvolacím řízení má být dokazování provedeno při jednání a účastníci mají právo se ke všem důkazům vyjádřit. Rovněž ve smyslu závěrů Ústavního soudu [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3902/11 (pozn. N 62/64 SbNU 727)] je podle stěžovatelky potřebné zaručit, že každý důkaz provedený v řízení musí být předmětem úvah obecného soudu, přičemž je jeho povinností provést jej tak, aby se k němu účastník mohl vyjádřit. K postupu Nejvyššího soudu stěžovatelka dodává, že použití a výklad zákona rovněž nesmí omezit přístup jednotlivce k soudům tak, aby došlo k zásahu do práva na soudní ochranu, resp. že je povinností soudu vyhnout se při aplikaci procesních pravidel přepjatému formalismu. V této souvislosti shledává odmítnutí jí podaného dovolání rozporným s jeho podstatou.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. l Listiny a právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy a je porušeno, je-li komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. odmítá-li soud jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. zůstává-li v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich použití jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, jsou-li právní závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádném možném výkladu odůvodnění nevyplývají, nebo zakládá-li porušení některé z norem podústavního práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při použití práva), porušení základního práva nebo svobody. Žádný z uvedených závěrů však nelze v nyní posuzované věci učinit.
8. Předmětem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se zamítnutím žaloby na obnovu řízení, resp. se závěry obecných soudů, že jí předložené listiny nepředstavují nové skutečnosti nebo důkazy, které bez své viny nemohla předložit v původním nalézacím řízení. Podle §228 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), může účastník žalobou na obnovu řízení napadnout pravomocný rozsudek nebo pravomocné usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jsou-li tu skutečnosti, rozhodnutí nebo důkazy, které bez své viny nemohl použít v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a §211a o. s. ř. též před odvolacím soudem, nebo lze-li provést důkazy, které nemohly být provedeny v původním řízení před soudem prvního stupně nebo za podmínek uvedených v §205a a 211a o. s. ř. též před odvolacím soudem,
mohou-li přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci. Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dále platí, že dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení, zda po pravomocném skončení nalézacího řízení jsou skutečnosti nebo důkazy uplatněné účastníkem novými, tedy zakládajícími povolení obnovy řízení, a výčet dovolacích důvodů jsou předmětem běžného zákona, jehož použití a výklad jsou výlučně svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto záležitostí jakkoliv ingerovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých soudů. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající zásah do práva na soudní ochranu nebo učinění zcela extrémních závěrů, které by zcela vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních.
9. Obecné soudy v nyní posuzované věci shodně odmítly tvrzení stěžovatelky o nových důkazech, jimiž měly být listiny z roku 1897 a 1901, a to s poukazem na skutečnost, že předložila-li v řízení výpis z pozemkových knih, musela jí být existence těchto listin známa, resp. jí nic nebránilo je uplatnit již v původním nalézacím řízení. Stěžovatelka tento závěr nijak nerozporuje, nicméně dodává, že obecné soudy, zejména krajský soud, si nemohly vytvořit souvislost mezi listinnými důkazy, když jimi neprovedly dokazování. Ústavní soud upozorňuje na dřívější závěry, kdy v souvislosti s žalobou na obnovu řízení zdůraznil, že měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, není věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, resp. zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly [srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 29. 7. 2010 sp. zn. III. ÚS 3386/09 (N 151/58 SbNU 281)]. Řízení o žalobě na obnovu řízení neznamená pouze provedení nově uplatněného důkazního prostředku, ale v prvé řadě posouzení, zda jsou naplněny předpoklady samotné obnovy řízení (iudicium rescidens). Soud v této fázi řízení zkoumá, zda jsou uplatněná skutečnost či důkaz novými, tzn. zda je účastník, který se jich dovolává, mohl uplatnit již v dříve skončeném řízení. K hodnocení těchto důkazů dochází až po případném povolení v obnoveném řízení (iudicium rescissorium). K tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy jí uplatněné důkazní prostředky neprovedly, proto Ústavní soud uvádí, že je ve fázi, kdy obnova řízení nebyla povolena, provádět ani nemohly. Jedinou právně významnou otázkou bylo posouzení, zda stěžovatelka o existenci těchto listin mohla vědět, a tedy je i předložit v původním řízení, či nikoliv. Z odůvodnění napadených usnesení, ale rovněž z odůvodnění usnesení okresního soudu, vyplývá, že obecné soudy se žalobou na obnovu řízení v tomto smyslu řádně zabývaly a svůj závěr o vědomí stěžovatelky o existenci listin již v původním nalézacím řízení rovněž řádně zdůvodnily. Z obdobného důvodu se Ústavní soud neztotožňuje ani s tvrzením stěžovatelky o pochybení Nejvyššího soudu, který se podle citované procesní úpravy mohl zabývat nikoliv skutkovou, ale pouze právní stránkou posuzované věci.
10. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. května 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu