ECLI:CZ:US:2020:4.US.782.20.1
sp. zn. IV. ÚS 782/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatelky Svatoslavy Aušové, zastoupené Mgr. Kateřinou Mehed, advokátkou, sídlem Přeučilova 2735/3, Praha 13 - Stodůlky, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2020 č. j. 24 Cdo 4153/2019-250, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 21. května 2019 č. j. 36 Co 39/2017-231 a Okresního soudu v České Lípě ze dne 1. listopadu 2016 č. j. 11 C 30/2015-130, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a Okresního soudu v České Lípě, jako účastníků řízení, a Gabriely Vlkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi bylo porušeno její základní právo na "spravedlivý proces" zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala určení, že smlouva o převodu osobního automobilu VW Beetle Sport patřícího do společného jmění manželů (dále jen "SJM") na vedlejší účastnici (jako žalovanou), uzavřená mezi jejím manželem a vedlejší účastnicí bez jejího souhlasu, je neplatná, a že společnými vlastníky tohoto automobilu je ona a její manžel (výrok I), stěžovatelce bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici na nákladech řízení částku 23 716 Kč (výrok II) a České republice soudní poplatek ve výši 2 000 Kč (výrok III). Okresní soud dospěl k závěru, že v případě prvně uvedeného určení není splněna podmínka naléhavého právního zájmu podle §80 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve druhém případě že nebyla splněna jedna z podmínek podle §714 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a to dovolání se neplatnosti daného jednání vůči všem subjektům, zde vůči manželovi stěžovatelky.
3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci (dále jen "krajský soud") shora označeným rozsudkem rozsudek okresního soudu v odvolání napadené zamítavé části výroku I, týkající se určení vlastnictví osobního automobilu, a ve výrocích II a III potvrdil s tím, že jinak zůstává nedotčen, a stěžovatelce uložil nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího a dovolacího řízení ve výši 32 084 Kč. Uvedený soud vyšel z (v této věci) vydaného kasačního rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018 č. j. 30 Cdo 2055/2018-200, a dospěl k závěru, že stěžovatelka nemůže prokázat naléhavý právní zájem na určení podle §80 o. s. ř., že předmětný automobil je v SJM, za situace, kdy za dalšího účastníka neoznačila svého manžela.
4. Proti tomuto rozsudku brojila stěžovatelka dovoláním, to však Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z důvodu, že není podle §237 o. s. ř. přípustné, a rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Konstatoval, že nemá důvod se odchylovat od svého předchozího rozsudku, tedy že za nastalé procesní situace určovací žaloba nemůže eliminovat tvrzený stav právní nejistoty a nemůže být podkladem pro zjednání nápravy ve stěžovatelčin prospěch.
II.
Stěžovatelčina argumentace
5. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že s ohledem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2009 sp. zn. 22 Cdo 4208/2008 a ze dne 28. 1. 2010 č. j. 22 Cdo 2614/2008, jakož i usnesení ze dne 9. 12. 2019 sp. zn. 22 Cdo 3914/2019, je podle jejího názoru zřejmé, že dovolací soud uvažoval o odlišné právní kvalifikaci, je-li předmětem sporu určení vlastnictví k věci movité, a tudíž jeho závěry, týkající se věcné legitimace a naléhavého právního zájmu, na posuzovanou věc nedopadají. Kdyby automobil byl v držení vedlejší účastnice, musela by se za totožných skutkových tvrzení domáhat jeho vydání reivindikační žalobou a soud by pak vlastnické právo řešil jako otázku předběžnou. V tomto případě by mohla podat žalobu sama a její manžel by nemusel být účastníkem řízení. Trvání na účasti manžela považuje za nelogické, resp. za přepjatý formalizmus.
6. Z výše uvedeného pak plyne, že si žalobci v obdobných sporech nemohou být jisti v zodpovězení základní otázky, tedy zda jsou ve sporu "aktivně procesně legitimováni", jestliže současná judikatura Nejvyššího soudu vnáší do řešení této otázky nejistotu. Má za to, že může-li žalobu na ochranu vlastnického práva k věci v SJM podat každý z manželů samostatně, s výjimkou nemovitostí evidovaných v katastru nemovitostí z důvodu zápisu do tohoto registru, pak rozhodnutí v případě, v němž o nemovitou věc nejde, vykazuje známky libovůle a současně je (s ohledem na zmíněnou judikaturu) nepředvídatelné.
7. Krajský soud i dovolací soud pak nesprávně dovozují shodné důsledky v případě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí a zápisu evidence motorových vozidel. Na převod vlastnického práva dopadá §1099 o. z., a zápis má pouze administrativní charakter, nemající vliv na převod vlastnického práva. Závěr těchto soudů, že výrok soudu má mít důsledky vážící se k zápisu do evidence motorových vozidel, je dle stěžovatelky nesprávný, protože do tohoto registru se zapisuje jako provozovatel vozidla jen jeden ze spoluvlastníků, otázka vlastnictví se při zápisu spoluvlastnictví nezkoumá a není třeba dokládat ani nabývací titul, postačuje, když se ho zúčastní pouze ona.
8. Závěrem obecným soudům vytýká, že převzaly interpretační závěry z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010 sp. zn. 22 Cdo 2614/2008, aniž by se zabývaly rozdílností skutkového a právního stavu. Vyslovuje názor, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu existuje právní otázka, která je řešena rozdílně, což neumožňuje předvídat soudní rozhodnutí. To má za následek porušení principu legitimního očekávání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
9. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
10. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy); vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto nutno vycházet (mj.) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
11. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s interpretací a aplikací podústavního práva, konkrétně §80 o. s. ř., majíc za to, že tento proces nese znaky přepjatého formalizmu. V posuzované věci krajský soud a dovolací soud řešily otázku, zda je dán naléhavý právní zájem v případě stěžovatelčiny žaloby na určení, že ona a její manžel jsou vlastníky předmětného automobilu, za situace, kdy účastníkem tohoto řízení nebyl (ať již na straně žalující, či žalované) její manžel. Dospěly přitom k závěru (ve stručnosti řečeno), že stěžovatelkou podaná žaloba není s to eliminovat stav právní nejistoty; aby tomu tak bylo, je nezbytné, aby předjímaný soudní výrok byl způsobilý vystihnout úplný obsah hmotným právem vymezeného vztahu, tedy že bude závazný pro všechny jeho subjekty; to však může být jen za předpokladu, že všechny tyto subjekty budou účastníky daného řízení. Z ústavní stížnosti přitom není zřejmé, proč by samotná tato úvaha nemohla z hlediska ústavnosti obstát, a ani Ústavní soud neshledal, že by danému požadavku chybělo racionální odůvodnění (s ohledem na ústavní záruky procesního postavení manžela). Z tohoto důvodu se nemohl ztotožnit se stěžovatelčiným názorem, že postup obecných soudů byl zatížen prvkem libovůle.
13. Napadá-li stěžovatelka jako chybný argument krajského soudu, že výrok rozsudku musí mít důsledky vážící se k zápisu do evidence motorových vozidel, bylo zbytečné se touto námitkou zabývat, neboť napadené rozhodnutí z hlediska ústavnosti obstojí (již jen) s ohledem na druhý argument, tedy že takový výrok musí mít právní účinky vůči manželovi jako druhému účastníkovi převodní smlouvy a tvrzenému spoluvlastníkovi věci. K tomu však možno dodat, že ani v tomto bodě není zcela zřejmé, proč by daný závěr měl být z hlediska ústavnosti neudržitelný, tedy proč by měl být vůči k registru vozidel zcela bez významu; stěžovatelka sice na jedné straně poukazuje na (toliko) administrativní charakter tohoto registru, současně ale uvádí, že vedlejší účastnice je v tomto registru uvedena jako vlastník, na její jméno je vystaven i technický průkaz a bez zápisu vlastnického práva že nemůže toto své právo k vozidlu vykonávat.
14. Upozorňuje-li stěžovatelka, že by eventuálně mohla podat sama reivindikační žalobu a že její manžel by nemusel být účastníkem takového řízení, s ohledem na právní specifikum žaloby na určení dané ustanovením §80 o. s. ř. není takové srovnání namístě.
15. Stěžovatelka dále namítá rozpornost napadených soudních rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, jí uváděné judikáty však obsahují shodné řešení dané právní otázky jako v posuzované věci. Stěžovatelka sice upozorňuje na to, že tyto judikáty se týkají žalob o určení vlastnického práva k nemovitému majetku, nicméně případ, v němž by šlo o určení vlastnického práva k automobilu, Nejvyšším soudem do té doby (dle všeho) řešen nebyl. Tvrzený rozpor tak nevznikl. V této souvislosti nelze přejít, že stěžovatelka se svou žalobou domáhala (i) určení neplatnosti převodní smlouvy, a to jen vůči vedlejší účastnici, ač s ohledem na ustálenou judikaturu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988 sp. zn. 3 Cz 61/87) jí mělo být známo, že se takového řízení musí účastnit všichni účastníci daného právního jednání (odhlédnuto od toho, že zde nebyla splněna podmínka naléhavého právního zájmu na takovém určení, jak konstatoval již okresní soud).
16. Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2020
Jan Filip v. r.
předseda senátu