ECLI:CZ:US:2020:4.US.815.20.1
sp. zn. IV. ÚS 815/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Šámalem o ústavní stížnosti stěžovatelky D. B., zastoupené Mgr. Markem Freundem, advokátem, sídlem třída Tomáše Bati 3672, Zlín, proti rozhodnutí o povolení Městského státního zastupitelství v Praze ke sledování osob a věcí podle §158d odst. 1, odst. 2 trestního řádu ze dne 14. listopadu 2016 sp. zn. KZM 837/2016 a žádosti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru násilí, ze dne 12. listopadu 2016 č. j. NCOZ-8297-21/ČJ.2016-411100, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru násilí, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí a zničení záznamů s polohami technického zařízení z období od 12. 11. 2016 do 22. 2. 2017 ze spisu Policie České republiky ČTS: NCOZ-8297/ČJ.2016-411100, s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 7 odst. 1, čl. 10 odst. 2, odst. 3, čl. 12 odst. 1, odst. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že na základě žádosti Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu služby kriminální policie a vyšetřování, odboru násilí, ze dne 12. listopadu 2016 č. j. NCOZ-8297-21/ČJ.2016-411100 (dále jen "žádost Policie České republiky") vydalo Městské státní zastupitelství v Praze (dále jen "městské státní zastupitelství") dne 14. 11. 2016 pod sp. zn. KZM 837/2016 povolení podle §158d odst. 1, odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), ke sledování osob a věcí, jakož i osob, které s nimi budou v průběhu sledování v kontaktu, a to ohledně osobního automobilu Audi S6, černé barvy, RZ: XXX, MPZ: Slovensko, uživatele L. R., na dobu od 12. 11. 2016 do 12. 3. 2017.
3. V odůvodnění vydaného povolení městské státní zastupitelství uvedlo, že vyřizuje ve spolupráci s Policií České republiky žádost o právní pomoc Krajské prokuratury Trenčín ze dne 9. 11. 2016 sp. zn. IKO-V-180-1/2016-TN, která vykonává dozor v trestní věci pro důvodné podezření ze spáchání zvlášť závažného zločinu vraždy spáchaného ve spolupachatelství podle §20 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestného zákona Slovenské republiky, ze kterého jsou důvodně podezřelí D. K. a D. K. a A. B. V rámci prověřování daného skutku bylo zjištěno, že podezřelí se přesunuli na území České republiky a nastala obava, že usmrtili poškozeného právě na území České republiky, kde se může nacházet i jeho tělo.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti předně uvádí, že o sledování předmětného automobilu Audi S6 se dozvěděla dne 22. 1. 2020 od advokáta Mgr. Romana Tomana, který je obhájcem jejího druha D. K. Podotýká, že dne 22. 12. 2016 automobil Audi S6 nabyla do výlučného vlastnictví, v důsledku čehož byla danému automobilu přidělena nová SPZ: XXY. Policejní orgán ani příslušné státní zastupitelství však na tuto skutečnost nijak nereagovaly a nadále pokračovaly v intenzivním sledování tohoto automobilu. Namítá, že povolení městského státního zastupitelství je nezákonné z důvodu nepřezkoumatelnosti pro nedostatek odůvodnění a současně nelegální, protože nesplňuje podmínky vyplývající z právních předpisů. K tomu cituje doslovná znění §158 odst. 3, §158b a §158d trestního řádu, články 7, 10, 12 a 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy a četnou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva týkající se práva na soukromí jednotlivce. Podle jejího názoru povolení městského státního zastupitelství neobsahuje žádné zdůvodnění toho, o co se opírá závěr, že se podezřelé osoby mohly dopustit trestního jednání a k čemu je zjištění požadovaných informací třeba. Důvody, na jejichž základě rozhodovalo státní zastupitelství, označuje za absurdní a vymyšlené. Tvrdí, že ze žádosti Krajské prokuratury v Trenčíně o právní pomoc ze dne 9. 11. 2016 vůbec nevyplývá požadavek na sledování automobilu A6. Má za to, že zásah do automobilu lze chápat jako zasahování do nedotknutelnosti obydlí ve smyslu §158d odst. 3 trestního řádu, neboť v něm byly skrytě umístěny technické prostředky ke sledování, čímž došlo k zásahu do nedotknutelnosti obydlí. Proto bylo podle ní možno sledování uskutečnit jen na základě předchozího povolení soudce, což se v daném případě nestalo. Opakovaně akcentuje, že povolení Městského státního zastupitelství neobsahuje ani zmínku o tom, proč se vyšetřování nemohlo uskutečnit jinými, méně rušivými prostředky. Dodává, že se nemůže domáhat ochrany svých práv před obecným soudem, protože proti ní nebylo ani není vedeno trestní řízení, v jehož rámci by mohla vznést námitku protiprávnosti sledování své osoby a svého automobilu za použití technických prostředků.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel zkoumat, zda jsou splněny formální požadavky kladené na takový návrh zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že ústavní stížnost je opožděná [§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
6. Podle §72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo.
7. Z dikce citovaného ustanovení jednoznačně vyplývá, že zákon stanovuje objektivní lhůtu jednoho roku, v níž je možné podat ústavní stížnost. Jakkoliv Ústavní soud nehodlá zpochybňovat tvrzení stěžovatelky, že se o předmětném zásahu dozvěděla až dne 22. 1. 2020, z čehož lze dovodit, že ústavní stížností podanou dne 18. 3. 2020 byla dodržena subjektivní lhůta dvou měsíců, s ohledem na vydání napadeného povolení městského státního zastupitelství dne 14. 11. 2016, přičemž zásah měl trvat nejdéle do 12. 3. 2017, kdy byl i nepochybně ukončen (viz napadené povolení městského státního zastupitelství, protokol Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování, odboru V2, ze dne 18. května 2017 č. j. UZC-23766-27/ČJ-2016-2800V2 a předání záznamů Útvaru zvláštních činností služby kriminální policie a vyšetřování, odboru V2, ze dne 18. května 2017 č. j. UZC-23766-26/ČJ-2016-2800V2), je nutno uzavřít, že ústavní stížnost byla podána po uplynutí objektivní lhůty jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo, resp. byl ukončen; tuto jednoroční objektivní lhůtu nelze za žádných okolností překročit (srov. Wagnerová, E., Dostál, M., Langášek, T., Pospíšil, I. Zákon o Ústavním soudu s komentářem. Praha: ASPI, a. s., 2007, s. 343), a proto je třeba ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou bez dalšího věcného vypořádání stěžovatelčiných námitek.
8. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. června 2020
Pavel Šámal v. r.
soudce zpravodaj