ECLI:CZ:US:2020:4.US.822.20.1
sp. zn. IV. ÚS 822/20
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka a soudce Pavla Šámala o ústavní stížnosti stěžovatele R. M., zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem, sídlem Masarykova 1680/110, Ústí nad Labem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. prosince 2019 č. j. 13 Co 200/2019-379 a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. března 2019 č. j. 20 Nc 61/2017-197, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, a 1) M. C., 2) nezl. M. M. a 3) nezl. B. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. V ústavní stížnosti stěžovatel "v zájmu spravedlivého procesu" navrhuje zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Okresní soud v Ústí nad Labem (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 7. 3. 2019 č. j. 20 Nc 61/2017-197 stěžovateli určil povinnost přispívat na výživu nezl. M. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. B. částkou 4 000 Kč měsíčně, s účinností od 1. 1. 2017 (výrok I.). Výrokem II. okresní soud vyčíslil dlužné výživné za období od 1. 1. 2017 do 7. 3. 2019 v celkové výši 996 100 Kč u nezl. M. a 944 100 Kč u nezl. B. s tím, že částky ve výši 130 000 Kč u nezl. M. a 78 000 Kč u nezl. B. stěžovateli uložil zaplatit k rukám matky nezletilých (vedlejší účastnice č. 1) do 31. 7. 2019 a zbylou část na účty nezl. dětí vedené u Československé obchodní banky, a. s., ve lhůtě šesti měsíců od právní moci rozsudku. Právo na náhradu nákladů řízení okresní soud žádnému z účastníků nepřiznal.
3. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 12. 12. 2019 č. j. 13 Co 200/2019-379 byl rozsudek okresního soudu se změněn tak, že stěžovatel je povinen přispívat na výživu nezl. M. částkou 6 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. B. částkou 4 000 Kč měsíčně za období od 1. 1. 2017 do 31. 8. 2018 a s účinností od 1. 9. 2018 na výživu nezl. M. částkou 12 000 Kč měsíčně a na výživu nezl. B. částkou 8 000 Kč měsíčně. Dále krajský soud rozhodl, že dluh na výživném za období od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2019 pro nezl. M. ve výši 93 000 Kč a pro nezl. B. ve výši 69 000 Kč je stěžovatel povinen platit ve splátkách po 2 500 Kč měsíčně pro nezl. M. a po 2 000 Kč měsíčně pro nezl. B. spolu s běžným výživným pod ztrátou výhody splátek. Krajský soud také rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
II.
4. Argumentaci obsaženou v rozsudku krajského soudu stěžovatel nepovažuje za přezkoumatelnou a přesvědčivou. Krajský soud dle stěžovatele pochybil, když sdílel skutkový stav, k němuž dospěl okresní soud, aniž by však konkrétně hodnotil provedené důkazy a řádně se vypořádal se skutečnostmi dokládajícími jeho poměry, životní úroveň a plnění poskytnuté ve prospěch dětí. Výživné je podle něj nepřiměřeně vysoké a neodpovídá jeho příjmům z pracovněprávního vztahu, z podnikání ve sportu či z nájemného, ani doloženým nárokům a potřebám dětí, jakož ani tomu, že se s dětmi stýká a v této souvislosti jim také zajišťuje různé vybavení.
5. Stěžovatel uvádí, že si v důsledku nepravidelnosti svých příjmů v minulosti půjčoval finanční prostředky od kamarádů a známých, tyto jeho závazky však obecné soudy do značné míry ignorovaly. Mimořádný příjem z prodeje hromadné akcie byl přitom použit právě na splacení těchto starších dluhů a stěžovatel z něj tak neměl žádný prospěch v podobě zvýšení své životní úrovně. Obecným soudům v této souvislosti vytýká také to, že přestože k doložení svých poměrů navrhoval i výslechy osob, které by mohly okolnosti dluhů doložit, soudy tyto důkazy neprovedly a s takovým postupem se nevypořádaly. Namítá také, že není pravdou, že by v průběhu řízení zastíral příjmy z pronájmu bytů ve svém vlastnictví.
6. Stěžovatel nesouhlasí ani s výrokem krajského soudu zavazujícím jej k zaplacení dlužného výživného. Poukazuje na to, že před vydáním rozsudku krajského soudu zaplatil nejen zvýšené běžné výživné, ale i podstatnou část údajně dlužného výživného, krajský soud však tuto skutečnost neuvedl a nezohlednil. V kontextu nesprávných a nepřezkoumatelných údajů v odůvodnění rozsudku krajského soudu je tak dle stěžovatele nepřezkoumatelná také ve výroku uvedená výše dlužného výživného.
III.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu
a contrario).
IV.
8. Ve své ustálené judikatuře Ústavní soud zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že je dle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, je záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu je oproti tomu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy
a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
9. K přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše pak Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj. Nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy a do jejich rozhodování zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu. Pakliže učiněné závěry nepostrádají zdůvodnění mající odraz v provedených důkazech
a nezakládají zcela zjevnou nesprávnost, nepřísluší Ústavnímu soudu provádět opětovnou detailní kontrolu majetkových poměrů účastníků řízení a přehodnocovat závěry učiněné obecnými soudy. Jestliže ústavní stížností napadené rozhodnutí coby celek neopodstatňuje závěr o porušení základního práva stěžovatele na soudní ochranu, případně jiného ústavně zaručeného základního práva, není úlohou Ústavního soudu korigovat jeho případné dílčí nedostatky.
10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
V.
11. V ústavní stížností napadeném rozsudku krajský soud zdůraznil, že při rozhodování o výživném je vždy nutné zohlednit nejen fakticky dosahované příjmy povinného, ale i celkovou hodnotu jeho movitého a nemovitého majetku a jeho životní úroveň, na které se nezletilé děti mají právo podílet. Poukázal na to, že stěžovatel je zaměstnán u své sestry s příjmem odpovídajícím zhruba minimální mzdě a dále má v období od ledna do března příjem ve výši 25 000 Kč měsíčně jako instruktor lyžování (příjmy od sportovní akademie má však i v průběhu roku, např. za letní soustředění). Dle krajského soudu by stěžovatel s vysokoškolským vzděláním mohl dosahovat vyššího měsíčního příjmu, přičemž argument, že mu jeho současné zaměstnání umožňuje starat se o děti, neobstojí s ohledem na jejich věk a šíři styku, na které se rodiče dohodli. Z rozhodnutí krajského soudu dále vyplývá, že stěžovatel vlastní čtyři byty a má družstevní práva k dalším dvěma bytům, příjem z nájmu však v roce 2018 nevykázal. Soudu doložil nájemní smlouvy na některé byty za určité období, současně ale připustil, že některé byty pronajímá i bez nájemní smlouvy (z rozsudku okresního soudu vyplývá, že ve dvou bytech měli bydlet kamarádi stěžovatele a hradit pouze náklady spojené s užíváním bytu). Stěžovatel tedy dle krajského soudu vlastní majetek způsobilý přinášet mu pravidelný měsíční příjem. Na účet také občas vkládá několikatisícové finanční částky v hotovosti, které označil za zálohy od zaměstnavatele, čemuž však krajský soud neuvěřil, neboť někdy přesahovaly i výši měsíčního příjmu. V roce 2018 pak stěžovatel obdržel mimořádný zisk z prodeje hromadné akcie v částce 5 774 913 Kč. O celkové vysoké životní úrovni stěžovatele podle krajského soudu svědčí i množství zahraničních dovolených absolvovaných v průběhu jednoho roku. Životní úroveň stěžovatele tak krajský soud hodnotil jako nadstandartní a jelikož nezl. B. nastoupil do první třídy a nezl. M. do vyššího ročníku základní školy, určil od září 2018 vyšší výživné zohledňující tyto skutečnosti.
12. Stanovené výživné stěžovatel považuje za nepřiměřeně vysoké a neodpovídající jeho příjmům ani potřebám nezletilých dětí. K tomu lze uvést, že jakkoliv se určená částka výživného již skutečně může zdát vyšší, má postup krajského soudu základ v právní úpravě, dle které má být životní úroveň dítěte zásadně shodná s životní úrovní rodičů, přičemž toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte. Pro posouzení ústavní stížnosti je tak podstatné, že napadené rozhodnutí reflektuje požadavky plynoucí z relevantních zákonných ustanovení (srov. zejména §913 a §915 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) a krajský soud svůj závěr o životní úrovni a majetkových poměrech stěžovatele s odkazem na konkrétní zjištěné skutečnosti také řádně odůvodnil.
13. Stěžovatel taktéž tvrdí, že k doložení svých poměrů navrhl výslechy osob schopných vyjádřit se k jeho dluhům, soudy ale tyto důkazy neprovedly a s takovým postupem se nevypořádaly. Tuto námitku však v ústavní stížnosti zmiňuje pouze v obecné rovině, aniž by uvedl, jakých finančních částek a kterých osob se tyto dluhy měly týkat. V ústavní stížnosti pak nijak blíže nespecifikuje ani to, kdy a jakým způsobem takovýto důkazní návrh učinil.
14. Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že při jednání u okresního soudu matka nezletilých k okolnostem finančních půjček navrhla výslech dvou osob, ty se však k jednání dne 20. 12. 2018 nedostavily (jedna osoba se omluvila a druhé nebylo včas doručeno předvolání na jednání). Jak vyplývá z protokolu o tomto jednání, právní zástupce stěžovatele zde toliko konstatoval, že v případě pochybností je možné jednotlivé věřitele vyslechnout. V protokolu o následujícím jednání u okresního soudu dne 19. 2. 2019 je pak zaznamenáno, že právní zástupce stěžovatele uvádí, že nemá návrh na doplnění dokazování. V navazujícím rozsudku okresní soud rekapituloval stěžovatelem při výslechu zmiňované půjčky a související transakce (srov. bod 6. rozsudku okresního soudu), současně však uvedl, že při stanovení výše výživného stěžovatelem popsané půjčky a jejich splátky nezohlednil, neboť na vzniku těchto závazků stěžovatele nemají nezletilé děti žádný podíl. Taktéž z protokolů o jednání před krajským soudem (dne 8. 10. 2019 a dne 5. 12. 2019) nevyplývá, že by stěžovatel výslech osob k otázce svých dluhů coby důkaz navrhl. Za daných okolností tak Ústavní soud stěžovatelem tvrzené pochybení v podobě opomenutých důkazů v postupu obecných soudů nespatřil, když ze spisového materiálu není zřejmé, že by stěžovatel zmiňované důkazní návrhy procesně relevantním způsobem skutečně učinil.
15. Za nepřezkoumatelný pak stěžovatel považuje výrok krajského soudu o dlužném výživném, což zdůvodňuje tím, že před vydáním rozsudku zaplatil nejen zvýšené běžné výživné, ale i podstatnou část údajně dlužného výživného (konkrétně 130 000 Kč pro nezl. M. a 78 000 Kč pro nezl. B.), krajský soud však podle něj tuto skutečnost nezohlednil.
16. Jak Ústavní soud ověřil, v odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že za dané období měl stěžovatel zaplatit částku 300 000 Kč pro nezl. M. (20 měsíců krát 6 000 Kč a 15 měsíců krát 12 000 Kč) a částku 200 000 Kč pro nezl. B. (20 měsíců krát 4 000 Kč a 15 měsíců krát 8 000 Kč), nicméně zaplatil částku 77 000 Kč pro nezl. M. a částku 53 000 Kč pro nezl. B. (viz bod 11. rozsudku krajského soudu) a v září 2019 pak uhradil dluh na výživném vyčíslený v rozsudku okresního soudu (viz bod 7. rozsudku krajského soudu), který činil stěžovatelem v ústavní stížnosti zmiňovaných 130 000 Kč pro nezl. M. a 78 000 Kč pro nezl. B. Dle rozsudku krajského soudu tak stěžovateli vznikl na výživném za období od 1. 1. 2017 do 30. 11. 2019 dluh 93 000 Kč pro nezl. M. a 69 000 Kč pro nezl. B.
17. Kromě toho, že stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí, v čem konkrétně by tyto údaje měly být nesprávné, z uvedených finančních částek a výpočtů je zřejmé, že není pravdou, že by krajský soud nezohlednil částky, které stěžovatel na dlužném výživném již zaplatil. Důvody pro stěžovatelem uváděnou nepřezkoumatelnost výroku o dlužném výživném tak Ústavní soud neshledal a ani této námitce stěžovatele tak nemohl přisvědčit.
18. Z ústavní stížností napadeného rozhodnutí vyplývá, že krajský soud aplikoval odpovídající zákonná ustanovení, vycházel z dokazování provedeného okresním soudem, které dále doplnil o aktuální údaje, zohlednil pro věc podstatné skutečnosti, vysvětlil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a své rozhodnutí taktéž srozumitelně a přezkoumatelným způsobem odůvodnil. Pochybení, jež by mohlo založit porušení základních práv stěžovatele, Ústavní soud nenalezl a další přehodnocování výše rekapitulovaných závěrů mu tak vzhledem k naznačeným limitům ústavněprávního přezkumu nepřísluší.
19. Jelikož důvody, pro které by bylo nezbytné zasáhnout do nezávislého rozhodování obecných soudů a přistoupit ke kasaci napadených rozhodnutí, Ústavní soud nezjistil, byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. listopadu 2020
Josef Fiala v. r.
předseda senátu